Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Kryštofem, advokátem se sídlem Fr. Vlacha 764, Dubňany, proti postupu Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 ZN 110/2006, Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. KZN 2241/2007, a Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 VZN 161/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud zjistil z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, že dne 11.2.2007 učinil stěžovatel podání, označené jako "stížnost na postup policejního orgánu a státních zastupitelství", ve kterém vyjadřoval nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení při prověřování jeho trestního oznámení na Ing. O. Š., a to trestního oznámení jednak ze dne 12.9.2000, jednak ze dne 4.12.2006 (dále též jako "předmětné podání"). Pokud jde o část předmětného podání týkající se trestního oznámení ze dne 12.9.2000, to bylo podle ust.
§ 159 trestního řádu odloženo usnesením policejního orgánu pod ČTS: KVSC-2207/2000-Bk; stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná Krajským státním zastupitelstvím pod sp. zn. KZN 65/2001 zamítnuta. Stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu nad postupem a rozhodováním Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 18.6.2001 stěžovatele vyrozumělo, že podnět nebyl shledán důvodným. Proto Krajské státní zastupitelství v Praze předmětné podání stěžovatele v části, které se týkalo trestního oznámení ze dne 12.9.2000, postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které bylo ve věci naposledy činné (srov. přípis Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9.3.2007, sp. zn. KZN 2241/2007).
Postoupené podání stěžovatele bylo podle svého obsahu posouzeno Vrchním státním zastupitelstvím v Praze jako opakovaný podnět k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství potom po prostudování podnětu v postoupené části na podkladě spisu zjistil, že jde toliko o další obsahově shodný podnět, v němž nejsou uváděny nové skutečnosti, dosud podatelem neuplatněné (srov. přípis Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20.3.2007, sp. zn. 1 VZN 161/2001).
Co se týče části předmětného podání týkající se trestního oznámení ze dne 4.12.2006, ta byla Krajským státním zastupitelstvím v Praze podle obsahu posouzena jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle ust. § 157a odst. 1 trestního řádu a byla proto postoupena Okresnímu státnímu zastupitelství v Kutné Hoře k vyřízení (srov. přípis Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 9.3.2007, sp. zn. KZN 2241/2007). Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře potom informovalo právního zástupce stěžovatele přípisem ze dne 28.3.2007, sp. zn. 1 ZN 110/2006, že po porovnání obsahu trestního oznámení ze dne 4.12.2006, jakož i obsahu stěžovatelova předmětného podání s obsahem spisu dospělo k závěru, že se jedná toliko o opakovaný podnět, který neobsahuje žádné nové skutečnosti než ty, které byly již prověřovány policejním orgánem; usnesením policejního orgánu ze dne 29.12.2000 bylo přitom rozhodnuto dle ust.
§ 159a odst. 1 trestního řádu o odložení věci. Krajské státní zastupitelství v Praze pak stěžovatelem podanou stížnost zamítlo jako nedůvodnou. Na závěr okresní státní zastupitelství shrnulo, že policejní orgán nepochybil, jestliže trestní oznámení stěžovatele ze dne 4.12.2006 neprověřoval postupem podle ust. § 158 odst.
3 trestního řádu a násl., neboť z dosud shromážděných důkazů je zřejmé, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, nejedná se ani o přestupek a skutečnosti tvrzené stěžovatelem byly již jednou v rámci trestního řízení prověřovány a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto.
V dané věci, s ohledem na návrhové žádání stěžovatele, je z hlediska kompetenčního určující ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Domáhá-li se však stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno, je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. K vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není totiž oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo, a to za předpokladu, že jím není napadáno rozhodnutí) [srov. např.
]. O provedení úkonů vedoucích k zahájení trestního stíhání rozhodují toliko příslušné orgány činné v trestním řízení; Ústavní soud sám jejich konání přikázat nemůže. Pokud by návrhu stěžovatele vyhověl, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené a obecně známé judikatuře Ústavního soudu, na kterou stačí odkázat.
Proto byla ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta. K tomu Ústavní soud ještě dodává následující.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že i když (dle jeho přesvědčení) existuje důvodné podezření vůči Ing. Š.i ze spáchání trestného činu podvodu dle ust. § 250 trestního zákona, orgány činné v trestním řízení přesto porušují svou povinnost stanovenou jim v ust. § 158 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu, tedy povinnost činit úkony vedoucí k zahájení trestního stíhání, a tak porušují i právo poškozeného dle čl. 36 Listiny. K tomu je namístě uvést, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních práv a svobod, jež jsou podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku a jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu (srov. II.
ÚS 133/03 ). Ani Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11 a násl.). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání jsou věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit.
Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele jako oznamovatele trestné činnosti na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (srov. II. ÚS 103/01 ), a tedy ani na to, aby byly konány úkony, které k zahájení trestního stíhání vedou (srov. II.
ÚS 510/06 ). To platí i v dané věci, kdy - jak plyne z výše uvedeného - stěžovatel již dříve podal na Ing. Š. trestní oznámení, která však byla opakovaně orgány činnými v trestným řízení odložena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler soudce zpravodaj