Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti MBZ M s. r. o., sídlem Francouzská 41, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 23, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2025 č. j. 70 Co 268/2024-164 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2024 č. j. 20 C 80/2022-155, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal, plyne, že stěžovatelce byla rozsudkem městského soudu uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 157 253 Kč s příslušenstvím (výrok I) a její náklady řízení ve výši 16 170 Kč (výrok II), jakož i povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1 107 863 Kč (výrok III). Prvostupňový soud rozhodl, že - stručně řečeno - uzavřením kupní smlouvy mezi úpadcem (společností MBZ, s.r.o.) a stěžovatelkou (společností MBZ M s.r.o.) a následným jednáním stěžovatelky došlo ke zkrácení věřitelů v rozsahu cca 22 mil.
Kč. Tato kupní smlouva je proto ve vztahu k věřitelům neúčinným právním úkonem. Jelikož předmět koupě nebylo v důsledku jednání stěžovatelky možné vydat do konkurzní podstaty, soud jí uložil zaplatit shora uvedenou částku. Současně s tím stěžovatelce jakožto procesně neúspěšné straně uložil podle § 2 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinnost zaplatit soudní poplatek. Tento rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním.
3. Stěžovatelka na výzvu k zaplacení soudního poplatku reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků, k níž přiložila přiznání k dani z příjmu právnických osob za roky 2021 až 2023, rozvahy k 31. 12. 2022 a k 31. 12. 2023, výkazy zisku a ztrát k 31. 12. 2023 a 30. 6. 2024 a výpis z bankovního účtu za měsíce dubem až červen 2024. V prohlášení uvedla, že v důsledku vedení soudních sporů proti ní byla její hospodářská aktivita utlumena, vykazuje v první polovině roku 2024 ztrátu ve výši 505 000 Kč a nemá finanční prostředky na úhradu soudního poplatku za podané odvolání.
4. Napadeným usnesením městský soud rozhodl tak, že stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze za splnění dvou kumulativních předpokladů: a) majetkových poměrů, které osvobození od soudních poplatků odůvodňují, a b) absence svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňovaní práva. Městský soud po nahlédnutí do veřejných rejstříků (konkrétně obchodního rejstříku) zjistil, že stěžovatelka vlastní splacený obchodní podíl ve společnosti ALLMARK s. r. o., v hodnotě 3 185 000 Kč, který v žádosti o osvobození od soudních poplatků nepřiznala. Konstatoval proto, že nedoloží-li žadatel věrohodným a pravdivým způsobem své majetkové poměry a další rozhodné skutečnosti, soud další skutečnosti nezjišťuje a osvobození od soudních poplatků mu nepřizná. Tato východiska bylo nutno v plném rozsahu aplikovat i na věc stěžovatelky.
5. Krajský soud rozhodl napadeným usnesením o odvolání stěžovatelky tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu jako věcně správné potvrdil. I podle krajského soudu stěžovatelka nedoložila zcela a úplně své majetkové poměry, resp. rozsah svého majetku, neboť v žádosti řádně nedeklarovala, že je vlastnicí podílu v obchodní společnosti v hodnotě několika milionů Kč. Nebylo proto nutno posuzovat naplnění dalších podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje názor obecných soudů, že ve své žádosti zcela a úplně nedoložila své majetkové poměry, pročež nesplnila jednu ze základních podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Má za to, že informace o vlastnictví podílu v další obchodní korporaci dostatečně vyplývala z jiných podkladů, které městskému soudu zaslala současně se svou žádostí. Samotná skutečnost, že tato informace nebyla uvedena v prohlášení, nýbrž měla vyplývat pouze z přiložených dokumentů, přitom není na škodu. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 (N 98/94 SbNU 209) uvádí, že obecné soudy měly dát přednost takovému výkladu jejího podání, který by umožnil jeho věcné projednání.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3126/24 ze dne 16. 4. 2025 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Spory o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu, přestože se jejich výsledek může citelně dotknout některého z účastníků řízení. Ústavnímu soudu navíc nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým dospěly na základě skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou.
9. Případy, kdy Ústavní soud takové rozhodnutí otevřel věcnému přezkumu, nejsou časté a zpravidla se týkají zcela svévolné interpretace nebo aplikace příslušných procesních předpisů nebo extrémního rozporu závěrů soudu se skutkovými zjištěními [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3229/23 ze dne 15. 5. 2024, nález sp. zn. III. ÚS 3279/23 ze dne 20. 3. 2024, nález sp. zn. II. ÚS 1966/18 ze dne 17. 5. 2019 (N 80/94 SbNU 97) a další; zcela samostatnou kategorii pak tvoří rozhodnutí týkající se vybírání soudního poplatku v řízení o náhradě újmy způsobené státem, srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2316/18 ze dne 20. 2. 2020 (N 32/98 SbNU 351)]. Nebyly-li dány takové závažné důvody, Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelů neshledal.
10. Obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatelky nebyly naplněny podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku, ne proto, že ji považovaly za dostatečně majetnou (tuto skutečnost ostatně ani nezkoumaly a zkoumat nemohly), nýbrž proto, že stěžovatelka ve své žádosti neuvedla úplné a pravdivé informace o svých majetkových poměrech. Jak plyne z napadených rozhodnutí městského a krajského soudu, stěžovatelka ve své žádosti nedeklarovala, že vlastní podíl v jiné obchodní společnosti v hodnotě více než 3 mil. Kč. Pro účely posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudního poplatku se přitom nejednalo o údaj bezvýznamný a bez jakéhokoliv potenciálního dopadu na rozhodnutí soudu. Právě naopak. Nepřiznání majetku v hodnotě několika milionů Kč mohlo závažným způsobem ovlivnit posouzení stěžovatelčiny žádosti, resp. její majetnosti, a to v její prospěch.
11. Nepostačuje přitom, plyne-li informace o tom, že stěžovatelka vlastní obchodní podíl nezanedbatelné hodnoty v jiné obchodní společnosti, (nepřímo) z dokumentů přiložených k žádosti. Není úkolem obecných soudů, aby hledaly, zda stěžovatelka jakožto žadatelka o osvobození od soudního poplatku - zejména jde-li o právnickou osobu - náhodou "nezapomněla" deklarovat v samotném prohlášení nezanedbatelnou část svého majetku. Je to naopak stěžovatelka, koho tíží povinnost uvést úplné a pravdivé údaje o svých majetkových poměrech a umožnit tím řádné posouzení své žádosti.
12. Nelze navíc přehlédnout, že i kdyby bylo stěžovatelce osvobození od soudního poplatku přiznáno na základě neúplných nebo nepravdivých údajů a až následně by vyšlo najevo, že majetkové poměry stěžovatelky (potenciálně) takový postup neodůvodňovaly, předseda senátu by toto osvobození mohl a měl odejmout kdykoliv až do pravomocného skončení řízení - a to příp. i se zpětnou účinností (§ 138 odst. 2 občanského soudního řádu).
13. S ohledem na výše řečené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu