Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FFF Service, s.r.o., IČ 28492102, se sídlem Krhanice 22, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Hlavičkou, se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-61, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, č. j. 2 Cmo 404/2013-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-61, bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelce (jako žalobkyni) nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2014, č. j. 2 Cmo 404/2013-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka byla poučena o možnosti podat dovolání v intencích § 237 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 236/04
(U 25/33 SbNU 475)]. Stěžovatel musí tedy efektivně vyčerpat všechny prostředky určené k ochraně jeho práv.
Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ustanovení § 237 občanského soudního řádu stanoví, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 238 občanského soudního řádu upravuje taxativní výčet věcí, proti nimž není dovolání přípustné. Ústavní soud však neshledal, že by byl naplněn některý z těchto důvodů. Mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba považovat i dovolání podle § 236 a násl. občanského soudního řádu (viz např.
). Z nedávné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž patrné, že dovolání lze podat, a to i samostatně, proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků (viz usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. III.ÚS 2947/13 ).
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ačkoli byla o možnosti podat dovolání řádně poučena v napadeném usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2014
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu