Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2008, č.j. 30 Cdo 5512/2007-158, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.9.2007, č.j. 19 Co1680/2007-130, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.5.2007, č.j. 18 C 536/2006-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Pl. ÚS 2/02
. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), v postavení odvolacího soudu, se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné. S odůvodněním, že rozsudky soudu I. a II. stupně se odvolávaly na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, zaměřila se stěžovatelka na podrobnou polemiku právě s tímto rozhodnutím, a to koncentrovaně na právní názory o vázanosti obecných soudů nálezem Ústavního soudu, předně na "rehabilitaci" § 879c obč. zákoníku v důsledku následného zrušení právního předpisu toto ustanovení derogující. Protože kupní smlouvy se žalobcem byly uzavřeny v souladu s tehdy platnou právní úpravou, považuje stěžovala plnění z titulu kupní ceny po právu. V závěru též poukázala na odlišnou rozhodovací praxi některých obecných soudů, např. založené na nepřípustnosti veřejné podpory.
V průběhu řízení zaslala stěžovatelka přípis, jehož přílohou měl být dopis ing. Miroslava Kalouska, ministra financí, č.j. 09760/2008/420/ES ze dne 15.5.2008 ve věci zákona č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře, v souvislosti s "oživením" § 879c OZ.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se družstvo, v postavení žalobce, stalo vlastníkem nemovitostí, které by nabylo nebýt zrušené části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i § 879c obč. zákoníku). Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ustanovení § 879c až § 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry vedlejšího účastníka. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva družstvem. Tímto nálezem totiž Ústavní soud zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., která, mimo jiné, derogovala ustanovení § 879c obč. zákoníku. Ústavní soud konstatoval, že zrušením se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč. zákoníku. Jelikož by však tato skutečnost měla za následek vznik značné právní nejistoty nejen u subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až § 879e obč. zákoníku, nýbrž i u třetích osob, rozhodl se Ústavní soud odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V posuzované věci však byly smlouvy mezi stěžovatelkou a družstvem uzavřeny před 31. 12. 2004 a je tak nutno vyřešit, zda a jak bylo ustanovení § 879c obč. zákoníku způsobilé dotknout se její platnosti.
Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usnesením Ústavního soudu sp.zn.
II. ÚS 755/06
, usnesením
sp. zn. IV. ÚS 914/07
a usnesením sp.zn.
byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 755/06
konstatoval: "... v nálezu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."
Dále Ústavní soud uvedl, že: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku."
Výkladu provedeného nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
a citovanými usneseními Ústavního soudu se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo na základě ustanovení 879c obč. zákoníku vlastnické právo nabylo. Námitky stěžovatelky jsou povětšinou opakovanou polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, a pokud z něj obecné soudy správně vycházely, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Ústavní soud tak nemá žádného důvodu odchylovat se od svých dřívějších závěrů, přičemž tato skutečnost musí být stěžovatelce evidentní, tudíž je i předvídatelné (což jí ovšem nebrání k podávání dalších a dalších obsahově podobných návrhů).
Ve specifikaci údajného přípisu ministra financí Ústavní soud shledává omyl stěžovatelky, protože nejde o dopis ministra financí, ale o dopis Mgr. K. R., I. místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, adresovaný ministru financí. V obsahu dopisu je sice vyjádřena myšlenka, že v případných soudních sporech lze argumentovat zakázanou veřejnou podporou, avšak tato otázka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci. Ústavní soud dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu
Pl. ÚS 2/02
.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu