Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bláhy, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Ruská 614/42, Praha, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 1. 2018, č. j. 15 EXE 2526/2010-61, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 21 Co 52/2018-82, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Podle Ústavního soudu je třeba při posuzování předmětné věci vzít v potaz několik skutečností, jež ve svém souhrnu mají vliv na její celkové posouzení. Stěžovatel v napadených rozhodnutích akcentoval především nákladovou stánku vykonávacího řízení, přičemž Ústavní soud v minulosti konstatoval, že k posuzování této problematiky přistupuje zdrženlivě. Obdobně se Ústavní soud staví též k tzv. bagatelním sporům, které zpravidla nedosahují takové výše, aby jimi mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (v minulosti např. vyhověl Ústavní soud v případech, kdy se jednalo o systémové pochybení soudu).
Z výše vyloženého plyne, že Ústavní soud zasahuje do nákladových věcí či věcí bagatelních zcela výjimečně. Vždy je přitom nutno zkoumat konkrétní okolnosti případu, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do ústavní stížností napadených rozhodnutí. V projednávaném případě stěžovatel sice věcně správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 143/14 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/17 , nicméně tyto lze na projednávaný případ aplikovat jen v obecné rovině, tj. bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Pokud obecné soudy poukazují na ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu, nutno uvést, že zákon o správě daní a poplatků takové výslovné ustanovení sice neobsahoval, nicméně ze zásad a principů, na nichž stál v minulosti výkon veřejné správy, lze tuto povinnost dovodit i podle předchozí právní úpravy.
Ústavní soud má za to, že shora citovanou judikaturu nelze aplikovat na projednávaný případ proto, že exekuce proti stěžovateli byla zahájena v roce 2010, přičemž ten se jejího zastavení z důvodu neproporcionality mezi vymáhanou částkou a náklady exekuce domáhal až v roce 2017. Ústavní soud je toho názoru, že dobu, jež uplynula od zahájení exekuce do vznesení námitky nepřiměřenosti postupu věřitele, nelze přehlížet a plynutí času je nutno přiznat určité právní účinky. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že ne každé pochybení orgánu státní moci zakládá bez dalšího zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
V jednotlivých případech je třeba mimo jiné zvážit intenzitu, jakou se nesprávný postup správního orgánu dotkl jeho základních práv a svobod. V projednávaném případě byl nesprávný postup správního orgánu namítnut až po cca sedmi letech, což nesvědčí o tom, že by stěžovatel považoval postup orgánu státní moci za natolik úkorný, že bylo lze zvažovat zásah do jeho základních práv a svobod. Navíc nelze přehlížet, že vykonávací řízení by bylo po dobu sedmi let vedeno prakticky zbytečně a vrátilo by se na svůj počátek.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu