Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Wassa s.r.o., Bělá 100, Mírová pod Kozákovem, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2024 č. j. 5 Afs 62/2022-27, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Finanční úřad pro Liberecký kraj vydal dne 15. 2. 2019 vůči stěžovatelce platební výměry na úrok z prodlení s úhradou DPH za období měsíců ledna až prosince roku 2014. Stěžovatelka proti tomu podala odvolání, o kterých rozhodovalo Odvolací finanční ředitelství. Prvním jeho rozhodnutím byl snížen původně předepsaný úrok z prodlení za období měsíců ledna, února, května, července, srpna, září, října, listopadu a prosince roku 2014. Druhým rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům na úrok z prodlení za období měsíců března, dubna a června roku 2014.
2. Stěžovatelka se žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci domáhala zrušení obou rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství pro jejich rozpor se zásadou ne bis in idem. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, jelikož, zjednodušeně řečeno, výše úroku z prodlení podle něj nebyla přemrštěná, a proto se nejednalo o sankci, která by porušení zásady ne bis in idem zakládala.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným a ztotožnil se také se závěry krajského soudu ohledně povahy úroku z prodlení, přičemž odkázal na svou vlastní ustálenou judikaturu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu porušil její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt postižena za čin, pro který byla již pravomocně odsouzena dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Znovu tak vznáší otázku, zda má úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu povahu trestní sankce, jelikož v takovém případě by souběh s penále dle § 251 daňového řádu představoval rozpor se zásadou ne bis in idem. Stěžovatelka se domnívá, že závěr přijatý Nejvyšším správním soudem s odkazem na jeho ustálenou judikaturu je nesprávný, jelikož je "v rozporu s judikaturou vyšších soudů", a to zejména se závěrem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
5. Ústavní soud shledal, že jsou splněny veškeré procesní předpoklady řízení, neboť ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Zároveň podotýká, že se obdobným případem zabýval již v roce 2023, konkrétně v usnesení sp. zn. III. ÚS 1902/23 , kdy právní zástupce stěžovatelky zastupoval jiný daňový subjekt. Jelikož argumentace stěžovatelky je v zásadě totožná, je možné na citované usnesení, respektive jeho nosné důvody, na tomto místě plně odkázat.
7. Stěžovatelka ve své stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uvedenou také v žalobě i v kasační stížnosti. To samo o sobě nelze stěžovatelce vytýkat. Její argumentace před Ústavním soudem však nijak nereflektuje napadené rozhodnutí, nijak s jeho argumenty nepolemizuje a pouze opakuje to, co jí již bylo Nejvyšším správním soudem přesvědčivě a podrobně vysvětleno. S veškerými argumenty stěžovatelky se Nejvyšší správní soud náležitě vypořádal.
8. Nejvyšší správní soud se zabýval především otázkou povahy úroku z prodlení, kdy s oporou v ustálené judikatuře (především rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 Afs 263/2020-46 a ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Afs 77/2014-76) zdůraznil, že v tomto případě nemá povahu trestní sankce. Ústavní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Stejně tak neshledává nic vnitřně rozporného na ustáleném judikaturním závěru, že úrok z prodlení v určitých situacích může mít pro svou přemrštěnost povahu trestní sankce, avšak v tomto konkrétním případě tomu tak není.
9. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na zákonného soudce, které je garantováno v čl. 38 odst. 1 Listiny, avšak vůbec neuvádí, v čem takový zásah spatřuje. Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva na zákonného soudce nedošlo.
10. Lze shrnout, že ústavní stížnost je pouze opakováním argumentace, kterou se již vícekrát zabýval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. Stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby zcela zvrátil ustálenou (a ústavně neproblematickou) judikaturu Nejvyššího správního soudu. Na té však nemá Ústavní soud co měnit.
11. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu