Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Lukášem Hrabovským, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 141/2024-687 ze dne 20. února 2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 217/2023-603 ze dne 25. září 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 80 T 9/2021-557 ze dne 12. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ("okresní soud") byl stěžovatel společně se spoluobžalovanou Z. T. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu propadnutí věci. Stěžovateli bylo zároveň uloženo ochranné léčení psychiatrické, a to v ambulantní formě. Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že po předchozí slovní rozepři a na výzvu spoluobžalované T. nejméně dvakrát vystřelil ze vzduchové dlouhé zbraně po poškozeném (sousedovi), aniž by ho zasáhl, a následně jednou vystřelil po poškozené, zasáhl ji do břicha a způsobil jí tím poranění spojené s dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života v délce tří týdnů.
3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i spoluobžalovaná T. odvolání, která Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele (jakož i spoluobžalované T.) podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly důkazními návrhy obhajoby. Zejména brojí proti nevyslechnutí svědků Š. a N., neprovedení balistické expertízy a neprovedení vyšetřovacího pokusu. Zamítnutí těchto důkazních návrhů považuje za projev selektivního přístupu obecných soudů a porušení principu rovnosti zbraní. Okresnímu soudu vytýká, že nevysvětlil, v čem spatřuje nadbytečnost navrhovaných důkazů, pročež tyto důkazy považuje za opomenuté.
6. Obecné soudy podle stěžovatele přehlížely, že mu jeho zdravotní stav znemožňuje opětovnou střelbu a nabíjení vzduchové pušky. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že střílel. Má za to, že je usvědčován pouze výpověďmi poškozených, a v této souvislosti uvádí, že obecné soudy při hodnocení těchto výpovědí pominuly značnou animozitu, která panuje mezi poškozenými a jím (jakož i spoluobžalovanou T.) v důsledku sousedských sporů. Obecné soudy po něm podle jeho názoru požadovaly, aby vyvracel, že je schopen střelby, a paradoxně zamítly jeho důkazní návrhy, jež s tímto cílem činil.
7. Domnívá se, že v řízení nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, tudíž jeho odsouzením došlo k porušení zásady presumpce neviny. Orgány činné v trestním řízení se měly v přípravném řízení dopustit řady chyb, zejména když k ohledání místa činu a zajištění kalhot a kalhotek poškozené došlo až se značným časovým odstupem. Upozorňuje, že nebyly zajištěny diabolky, které měl po poškozených vystřelit.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13.
března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16.
července 2002 (N 89/27 SbNU 51]. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, jak bude dále vysvětleno.
11. Ústavní soud předně nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy jeho důkazními návrhy nezabývaly. Okresní soud v bodech 39 a 40 tyto důkazní návrhy rekapituloval a jejich zamítnutí odůvodnil tím, že byly vyhodnoceny jako nadbytečné, neboť důkazní situace je jednoznačná a ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento závěr potvrdil i krajský soud v bodě 14 napadeného usnesení.
12. Ústavní soud nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele, že obecné soudy nevysvětlily závěr o nadbytečnosti stěžovatelem navrhovaných a soudy neprovedených důkazů. Vysvětlení lze totiž bez potíží implicitně dovodit z rozboru a hodnocení provedených důkazů a rozhodujících skutkových závěrů. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na body 34 a násl. rozsudku okresního soudu, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl usvědčován nikoli jen výpovědí poškozených (jak sám tvrdí), ale i dalšími důkazy. Šlo konkrétně o výpovědi zasahujících policistů, jimž se stěžovatel přímo na místě doznal, že střílel, dále o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika a o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
13. Toto odůvodnění dále doplnil krajský soud v bodech 11 až 13 napadeného usnesení. Mimo jiné zde vysvětlil, že časový odstup, s jakým došlo k zajištění kalhotek a kalhot poškozené (za účelem ohledání a provedení balistické expertízy), neměl vliv na věrohodnost podstatných skutkových zjištění. V návaznosti na tvrzení stěžovatele o tom, že není schopen střelby, resp. opakovaného nabíjení zbraně, sice krajský soud použil ne zcela vhodnou formulaci, že taková schopnost nebyla vyvrácena, avšak podstatný byl v tomto směru zejména odkaz na obsah lékařských zpráv, podle kterých měl stěžovatel v době činu zdravotní omezení pouze na levé ruce, přičemž toto omezení nevylučovalo zcela její pohyblivost.
14. Ke značnému časovému odstupu, se kterým bylo provedeno ohledání místa činu, se vyjádřil Nejvyšší soud v bodě 29 napadeného usnesení, kde vysvětlil, že i přes tuto vadu se jedná o procesně použitelný důkaz, který měl v dané věci navíc pouze podpůrný význam.
15. Ústavní soud nenalezl v argumentaci obecných soudů logické vady ani žádná jiná závažná pochybení a neidentifikoval žádný (natož extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými a právními závěry. Za této situace proto neshledal důvod k tomu, aby zpochybňoval způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a jejich závěr o tom, že těmito důkazy byl skutkový stav spolehlivě prokázán, a není proto třeba doplňovat dokazování. Nesdílí tedy ani stěžovatelův názor, že jeho odsouzením došlo k porušení zásady presumpce neviny.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu