I.ÚS 146/26 ze dne 26. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Onura Gündüze, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2025 č. j. 21 Cdo 1708/2025-221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. 30 Co 510/2024-196 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024 č. j. 10 C 131/2023-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a společnosti X jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") jako bývalý zaměstnanec vedlejší účastnice domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Výpověď byla dána pro nadbytečnost. Jeho pracovní místo bylo rozhodnutím o organizační změně zrušeno. Obvodní soud dospěl k závěru, že toto opatření bylo přijato ke zvýšení efektivnosti práce. V řízení se zároveň neprokázalo, že by na stejnou pozici, kterou stěžovatel zastával, byla přijata jiná osoba. Stěžovatelem uvedené inzeráty nebyly inzerovány vedlejší účastnicí, ale jinou společností (X). Žalobu tak napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho skutkovými i právními závěry. V řízení nebylo prokázáno, že by společnost X a vedlejší účastnice byly jednou společností. Byť obě společnosti sídlí na stejné adrese, mají oddělené prostory, které jsou označeny, mají oddělené účetnictví, jinou organizační strukturu, jiné klienty i jiné zaměstnance.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje požadavky na náležitosti dovolání. Jeho argumentace se blíží vymezení jednoho z předpokladů přípustnosti. V ní sice odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl městský soud odchýlit, ve skutečnosti však nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud zároveň v posuzované věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu a provedenými důkazy. Zároveň hodnocení důkazů nenese znaky libovůle. Namítal-li stěžovatel, že soud opomněl důkladně posoudit skutečný účel organizační změny, jde o otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá. Otázkou, zda nejde o předstírané organizační změny, se totiž městský soud zabýval.
II. Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele je rozhodnutí Nejvyššího soudu přepjatě formalistické. Stěžovatel výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003.
Přestože Nejvyšší soud uznal, že se argumentace blíží vymezení přípustnosti, dovolání odmítl. Soudy nadto zcela ignorovaly stěžovatelova tvrzení a jím předložené důkazy, zejména inzeráty na pozice zveřejněné vedlejší účastnicí bezprostředně po výpovědi stěžovatele. Neprovedly ani navržené důkazy k prokázání faktického propojení vedlejší účastnice. Stěžovatel neměl možnost se vyjádřit ke všem důkazům. Soudy zároveň nekriticky převzaly tvrzení svědků, přestože šlo o zaměstnance vedlejší účastnice. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a bylo proto možné přistoupit k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel své námitky v prvé řadě směřoval vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten podle něj nesprávně bez bližšího odůvodnění dovolání odmítl, přestože uznal, že se argumentace stěžovatele blíží vymezení přípustnosti. Je třeba připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí přitom znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání. Proto je lze z pohledu ústavně zaručených práv akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání (např. nález ze dne 19.
11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 , bod 21). Proto by v případě pochybností o naplnění zákonných požadavků měl Nejvyšší soud zvolit postup vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu a poskytnout mu alespoň "kvazimeritorní" posouzení věci v rámci druhé fáze přezkumu, tj. v rámci hodnocení, zda je dovolání přípustné ve smyslu § 237 až § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 23; nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23 , bod 22).
8. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud výše uvedené judikatuře dostál. Přestože podle něj bylo dovolání vadné, u otázek, které se blížily vymezení přípustnosti, kvazimeritorně posoudil, zda mohou přípustnost dovolání založit. Ústavní soud zároveň z vyžádaného dovolání zjistil, že závěry Nejvyššího soudu odpovídají obsahu dovolání. Jakkoli v něm stěžovatel deklaruje, že brojí proti právním závěrům městského soudu, je jeho argumentace převážně polemikou se skutkovými závěry. V tomto ohledu proto nelze Nejvyššímu soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
9. Ze stejných důvodů pak nemůže obstát námitka, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky. K tomu je třeba připomenout, že koncept "přepjatého formalismu" objevující se v judikatuře Ústavního soudu míří na povinnost soudu vyvarovat se svévolné interpretace práva, kterou je i zjevné odchýlení se od obecně uznávaných interpretačních metod (srov. nález ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25 , bod 34, nebo ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 , bod 46, a tam citovaná judikatura). Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele neposoudil jako přípustné.
Z jeho argumentace ani ve spojení se stěžovatelovými námitkami svévole neplyne.
10. Další námitky stěžovatele se vztahují zejména do oblasti dokazování. Je třeba připomenout, že zásah Ústavního soudu do procesu dokazování přichází v úvahu až v případě zásadních pochybení. K tomu dochází zejména tehdy, pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry (srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06 , nebo ze dne 7.
5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 , body 20 až 21). Ani v tomto ohledu však jeho námitky opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohly. Stěžovatel totiž extrémní rozpor nedovozuje výhradně ze zjištěného skutkového stavu, resp. ze skutkových závěrů soudu, ale porovnává je s vlastními skutkovými závěry, ke kterým se však obecné soudy nepřiklonily. Ve svém důsledku tak stěžovatel pouze předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, aniž by z jeho argumentace vyplývalo jakékoliv ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů.
11. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani jeho námitky vztahující se k věrohodnosti výpovědí svědků a zamítnutí jeho návrhu na provedení důkazů. Stěžovatel touto svou argumentací převážně pouze opakuje své námitky, které zjevně uplatnil již před obecnými soudy. Přestože se městský soud těmito námitkami podrobně zabýval, stěžovatel v ústavní stížnosti tuto argumentaci téměř nereflektuje. Z napadených rozhodnutí přitom jakákoliv svévole při hodnocení důkazů nevyplývá. Obvodní soud podrobně vysvětlil, z jakých důkazů a proč vycházel. Za takových okolností není dán prostor pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu.
12. Námitka stěžovatele, že neměl prostor se k některým prováděným důkazům vyjádřit, je pak tzv. materiálně nepřípustná. Ústavní soud totiž podmínku vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti nevnímá pouze formálně. Důsledkem je i to, že stěžovatel je v přecházejících fázích řízení povinen tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozuje porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jeho tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily. Učiní-li tak až v ústavní stížnosti, vystavuje se nebezpečí, že jeho námitky budou posouzeny jako tzv. materiálně nepřípustné, k nimž Ústavní soud nepřihlíží (srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 , nebo ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 , body 16 a 17). Z vyžádaného dovolání je zřejmé, že tuto námitku stěžovatel ani nenaznačil. Z toho důvodu ani Ústavní soud nemohl její relevanci posoudit.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu