USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce O. G., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalované Actum X, s. r. o. se
sídlem v Praze 7, Plynární č. 1617/10, IČO 05908841, zastoupené JUDr. Bc.
Matějem Řičánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 299/132, o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soud pro
Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 131/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. března 2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, a rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024, č. j. 10 C 131/2023-143,
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 1. října 2024, č. j. 10 C 131/2023-143, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
března 2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc.
Matěje Řičánka, advokáta se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 299/132.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobce v podaném dovolání uvádí, že jsou jím „napadány všechny
výroku soudu odvolacího a všechny výroky soudu prvého stupně s výjimkou výroku
II“.
2. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout
výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným
prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání
(srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty
první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 10 C
131/2023-143, zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní
judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
3. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3.
2025, č. j. 30 Co 510/2024-196, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí
vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
7. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
8. Těmto požadavkům dovolatel nevyhověl a při zdůvodnění přípustnosti
dovolání se omezil na citaci ustanovení § 237 o. s. ř. a konstatování, že
přípustnost dovolání není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 o. s. ř. Uvádí-li
současně, že „dovolání navíc výslovně připouští i napadené rozhodnutí
odvolacího soudu“, toto konstatování neodpovídá skutečnosti, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu obsahuje správné poučení, že dovolání proti němu je přípustné
za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.
9. V navazujícím textu, kde dovolatel blíže rozvádí uplatněný dovolací
důvod nesprávného právního posouzení, lze nalézt argumentaci, která se blíží
vymezení jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání upraveného v § 237 o. s.
ř., jestliže s odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, namítá, že pokud by se odvolací soud
„neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a velice důkladně
posoudil všechny okolnosti, za nichž se organizační změna udála, nedospěl by k
závěru, ke kterému nakonec dospěl“, resp. že by dospěl k závěru, že v
posuzované věci se nejednalo o skutečnou organizační změnu založenou na
potřebách žalované. Deklaruje-li ovšem dovolatel, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání
nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr,
že v posuzovaném případě byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c)
zákoníku práce, neboť žalobce se v důsledku přijaté organizační změny stal pro
žalovanou nadbytečným. Dovolatel zejména brojí proti hodnocení provedených
důkazů a zároveň namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené
důkazy.
10. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení
probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například
namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených
důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý.
11. Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi
závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné
libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková
otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je
způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná.
12. Z obsahu dovolání lze rovněž vyčíst námitku dovolatele, že „soud
opomněl důkladně posoudit skutečný účel organizační změny“, podpořenou odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k rozhodnutí o organizační změně
učiněnému pouze „na oko“. Tato formulace však neodpovídá důvodům (řešením
právních otázek), na kterých spočívá rozsudek odvolacího soudu, neboť ten se
otázkou, zda se nejedná o předstírané organizační opatření, zabýval (viz bod 24
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ani z této námitky dovolatele tak nelze
dovodit právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
13. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo
vadami řízení spočívajícími v tom, že soud prvního stupně „neprovedl všechny
důkazy a nevyslechl patřičné svědky k tomu aby dospěl k nezvratným závěrům o
nastalých skutečnostech“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však
dovolací soud může přihlédnout, jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř., pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost
dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva,
nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
14. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z navržených důkazů provede, lze pro úplnost připomenout např. usnesení
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné
ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11.
1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp.
zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený
právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede,
resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány
skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které
již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré
účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení.
15. Dovolání proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu