Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Pucholtové, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 29 NSČR 8/2025-B-220, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2024 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 1 VSPH 1021/2024-B-187 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2024 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015-B-174, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a insolvenčního správce AAA INSOLVENCE, v.o.s., sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít vyslovením souhlasu s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěným věřitelům část výtěžku zpeněžení zástavy navzdory pochybením, k nimž mělo dojít v průběhu zpeněžení zástavy. Stěžovatelka namítá, že veškerý její nemovitý majetek byl nezákonně zpeněžen za nepřiměřeně nízkou cenu, a to jedinému vydražiteli.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu, v insolvenčním řízení vedeném na majetek stěžovatelky se v majetkové podstatě nacházely blíže specifikované nemovitosti, jež byly zajištěny ve prospěch JUDr. Michaely Strnadové ("zajištěný věřitel č. 1") a České spořitelny, a. s., ("zajištěný věřitel č. 2"). Zajištěný věřitel č. 1 přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 15 578 140,60 Kč (po částečném uspokojení tato pohledávka činila ke dni vydání napadeného usnesení krajského soudu 13 980 211,57 Kč). Zajištěný věřitel č. 2 přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 222 297,13 Kč. Nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky byly zpeněženy za částku 2 125 000 Kč.
3. Krajský soud napadeným usnesením k návrhu insolvenčního správce vyslovil souhlas s vydáním výtěžku ve výši 1 597 765,52 Kč zajištěnému věřiteli č. 1 a 222 297,13 Kč zajištěnému věřiteli č. 2. Také schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 30 136,22 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 118 652,50 Kč (výrok I), insolvenčnímu správci přiznal zálohu na odměnu ve výši 156 148,63 Kč (výrok II) a uložil mu povinnost provést vydání výtěžku, zapsat aktualizované údaje do upraveného seznamu pohledávek a podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok III). Vrchní soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí ve výroku I potvrdil, co do výroků II a III odvolání odmítl. Stěžovatelka taky brojila proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, krajský soud toto řízení zastavil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí odvolání) jako objektivně nepřípustné, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o potvrzení rozhodnutí krajského soudu) proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pochybil již odmítnutím části dovolání pro objektivní nepřípustnost, neboť výroky II a III usnesení vrchního soudu jsou na jeho výroku I závislé, a nelze je tak napadat jinak než dovoláním. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly všemi jejími argumenty, neprovedly dokazování a při výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona nadto překročily své pravomoci, neboť jej vyložily v rozporu s jeho zněním s odůvodněním, že se zákonodárce dopustil zjevné legislativní chyby. Takové posouzení však má náležet jen Ústavnímu soudu.
5. Stěžovatelka také zmiňuje, že již před započetím insolvence bylo z jejího účtu strženo přes jeden milion českých korun, které se dostaly do dispozice zajištěného věřitele č. 1. Insolvenční správce navíc stěžovatelce zabavil odškodnění za průtahy v řízení, které vůbec strženy být nemohou.
6. Dále stěžovatelka vznáší výhrady vůči postupu všech zúčastněných (insolvenčního soudu, insolvenčního správce, exekutora, zajištěného věřitele č. 1, vydražitele) při zpeněžení nemovitého majetku a jejích peněžních prostředků. Nemovitosti měly být draženy podle svévolných a soudem neschválených pokynů zajištěného věřitele a na základě neschválené smlouvy, oceněny byly vadnými znaleckými posudky na cca 60 % jejich ceny, draženy pak byly za 2/3 takto podhodnocené ceny a vydraženy byly jediným vydražitelem, který je provázán se zástavní věřitelkou. Stěžovatelka se proti zpeněžení nemovitostí v dražbě opakovaně bránila - podala odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu, napadala dražební vyhlášku a soudního exekutora upozorňovala, že pro prodej nemovitostí nejsou splněny podmínky. Přesto však soudy rozhodly o vydání výtěžku zajištěným věřitelům
7. Stěžovatelka namítá nezákonný postup při zpeněžení jejího majetku. Za prvé, znalecký posudek určil cenu nemovitosti značně pod cenu obvyklou. Postrádá logické a srozumitelné odůvodnění, proč tomu tak je. To je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za druhé, dražba byla provedena bez toho, aby insolvenční soud schválil smlouvu o další činnosti exekutora.
8. Dále stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Soudy se bez odůvodnění nezabývaly jejími důkazními návrhy a postupovaly nepředvídatelně. Dražba podílu stěžovatelky probíhala společně s dražbou jejího manžela, s nímž odpovídá společně a nerozdílně. Manžel však opakovaně tvrdí, že dle rozhodnutí insolvenčního soudu není povinen vydat svůj podíl správci, protože je zastaven, a dražba jeho podílu je tudíž nepřípustná.
9. Ústavní soud úvodem poznamenává, že ústavní stížnost je na samé hranici projednatelnosti. Soudy rozhodovaly o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení stěžovatelčiných nemovitostí opakovaně (ve vztahu k různým nemovitostem), což vyústilo v několik samostatně podaných ústavních stížností, v nichž stěžovatelka - ač zastoupena advokátem - mezi jednotlivými rozhodnutími soudů ani řádně nerozlišuje.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. K argumentaci stěžovatelky je zejména nutno konstatovat, že u celé řady námitek není zřejmé, jak souvisejí s napadenými rozhodnutími, resp. proč by přisvědčení těmto námitkám mělo vést k závěru, že právě napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. To platí např. o námitkách, že stěžovatelce byla určitá částka stržena z účtu před zahájením insolvenčního řízení či že stěžovatelce bylo zabaveno odškodění za průtahy v řízení. Pohledávky zajištěných věřitelů byly v insolvenčním řízení řádně zjištěny, a to v částce vysoce přesahující výtěžek z prodaných nemovitostí.
12. Výše uvedené do značné míry platí i stran námitek ohledně samotného průběhu dražby, resp. naplnění podmínek pro její konání. Skutečností totiž zůstává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny ve prospěch zajištěných věřitelů a byly prodány v dražbě. Otázkou, kterou soudy řešily v napadených rozhodnutích, bylo, jak s výtěžkem dražby za tohoto stavu naložit. Stěžovatelka uspokojivě v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by případné nedostatky v procesu zpeněžení předmětu zástavy měly vést k tomu, že peníze získané prodejem nebudou zajištěným věřitelům vydány, ani jaký vliv by to mělo na její postavení za situace, kdy by v insolvenčním řízení i nadále existovala zjištěná pohledávka zajištěných věřitelů a v majetkové podstatě by se nacházely prostředky získané prodejem zajištěného majetku.
13. Právě proto, že se některé stěžovatelčiny námitky míjely s podstatou toho, co bylo napadenými rozhodnutími řešeno, jim soudy logicky nevěnovaly tolik pozornosti. To ale neznamená, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Na námitky stěžovatelky bylo reagováno adekvátně a se zohledněním významu, které by mohly mít při řešení dané věci, přičemž soudy (v podstatě nad rámec) částečně reagovaly právě i na námitky, které stejně podle jejich názoru nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení.
14. Tak tomu bylo např. co do výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona (a v něm uvedeného požadavku na schválení smlouvy o provedení dražby věřitelským výborem), na který se stěžovatelka zaměřuje a k němuž Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti smlouvy o provedení dražby je pro posouzení nesprávnosti dovoláním napadených rozhodnutí bez právního významu. Přesto k tomu Nejvyšší soud dodal, že věřitelský výbor nebyl v insolvenčním řízení stěžovatelky ustanoven a smlouva o další činnosti exekutora byla podepsána až poté, co insolvenční správce požádal z důvodu právní jistoty insolvenční soud (vykonávající funkci věřitelského orgánu) o schválení smlouvy, načež soud sdělil, že takový souhlas není potřeba (vrchní soud zase v této souvislosti podotkl, že se zvoleným způsobem prodeje vyslovili souhlas všichni zajištění věřitelé). Za těchto okolností nemá smysl řešit, zda soudy při výkladu daného ustanovení nepřekročily ústavně akceptovatelné limity soudní interpretace právních předpisů, neboť by to ani tak v této věci nevedlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
15. Soudy reagovaly i na další, s otázkou řešenou napadenými rozhodnutími spíše jen okrajově související, námitky (přezkoumatelnost znaleckých posudků, soulad postupu zpeněžení s pokyny zajištěného věřitele č. 1, osoba vydražitele, tvrzená podjatost soudního exekutora, nemožnost zpeněžit i spoluvlastnický podíl manžela stěžovatelky na zajištěném majetku), a především se odpovídajícím způsobem vypořádaly s argumenty, které se opravdu týkaly podstaty věci, tedy toho, zda byly splněny podmínky pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, a to zejména v kontextu toho, že se stěžovatelka proti procesu zpeněžení bránila v různých řízeních, která v dané době ještě nebyla skončena. K tomu srozumitelně, přesvědčivě a s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že tato probíhající řízení vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nebrání.
16. Konečně, jde-li o výhradu stěžovatelky k částečnému odmítnutí jejího dovolání jako ze zákona nepřípustného, strohé konstatování o závislosti výroků v každém případě nepředstavuje dostatečnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti není patrné, proč by výrok o odmítnutí odvolání měl být závislý na výroku o potvrzení usnesení insolvenčního soudu, proč by stěžovatelkou tvrzená závislost výroků sama o sobě vylučovala podání žaloby pro zmatečnost, ani proč by se závislými výroky musel věcně zabývat Nejvyšší soud (podobně např. jsou závislé výroky o nákladech řízení, aniž by to znamenalo, že se jimi Nejvyšší soud má v řízení o dovolání ve věci samé navzdory § 238 odst. 1 občanského soudního řádu věcně zabývat).
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu