Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013, č.j. 26 Cdo 6/2013-245, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2014, č.j. 26 Cdo 4330/2013-300, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2013, č.j. 21 Co 72/2012-265, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Kostkana a Ing. Evy Kostkanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud, i přes stěžovatelkou vznesené argumenty, konstatoval závaznost právního názoru Nejvyššího soudu o počáteční nemožnosti plnění a rozhodl tak, že se vedlejším účastníkům plně vyhovuje a nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 87.483,24 Kč se zamítá. V písemném odůvodnění pak argumenty stěžovatelky zmínil, leč s jejím tvrzením, že nebyla prokázána počáteční nemožnost plnění a naopak se jedná o nemožnost dodatečnou, se nikterak nevypořádal. Podle stěžovatelky napadený rozsudek nesprávně vyřešil hmotněprávní otázku tím, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podala opětovně dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dovolání výslovně zdůvodnila tím, že napadený rozsudek dovodil počáteční nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 o.z., avšak dle ní měla být důkazní situace správně posouzena jako dodatečná nemožnost plnění dle § 575 o.z. odst. 3, tedy se zcela odlišnými následky. Dovolací soud svým usnesením č.j. 26 Cdo 4330/2013-300 ze dne 6.2.2014 dovolání odmítl s lakonickým zdůvodněním, že "dovolání neobsahuje vymezení dovolací důvodu (sic) způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat" a že stěžovatelka právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím námitek skutkových.
Stěžovatelka má za to, že dostála požadavkům citovaného ustanovení, neboť uvedla právní posouzení věci, které pokládala za nesprávné, a vyložila, v čem tato nesprávnost spočívá. I kdyby tak učinila neobratně z hlediska jazykového, vzhledem k opuštění principu čistě kasačního a přijetí principu revizního se podle ní měl dovolací soud podáním zabývat, aby naplnil svou revizní funkci. Stěžovatelka navíc v dovolání výslovně poukazovala na to, že již stávající důkazní situace postačuje ke správnému právnímu posouzení věci, jak ostatně učinily obvodní soud a ve svém původním rozhodnutí i soud odvolací.
Další důkazy k posílení důkazů dosavadních předložila v rámci nařízeného nového projednání věci před odvolacím soudem a k dovolání je přiložil jen proto, že odvolací soud se jimi vůbec nezabýval a tudíž jejich posouzení ze spisu nevyplývá. Navíc, protože sama dokladovaná skutečnost nebyla až do překvapivého rozsudku dovolacího soudu předmětem sporu a vedlejší účastníci se jí nedovolávali, stěžovatelka měla za to, že posílení její důkazní pozice nemůže být věci na škodu. Napadené usnesení navíc, a to ani obiter dictum, se nevyjádřilo k meritu věci, čímž stěžovatelka co jeden z největších pozemkových vlastníků v zemi zůstává v nejistotě, zda skutečně jakákoli změna výměry pronajatého pozemku nebo užívání jeho části jiným subjektem zakládá neplatnost smlouvy od samého počátku.
Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka primárně v nepřesvědčivém a vnitřně rozporném hodnocení provedených důkazů, přičemž zároveň dovolací soud nenaplněním své revizní funkce zatížil své rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl.
11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje.
Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. Stěžovatelka uplatnila u obecných soudů svoje nároky vůči vedlejším účastníkům vzniklé užíváním pozemku v jejím vlastnictví. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu obvodního soudu, byla stěžovatelka úspěšná ohledně úhrady za užívání, neúspěšná byla s požadavkem na úhradu sjednané smluvní pokuty. Předmětem sporu, v němž byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, byla již jen smluvní pokuta, tj. majetkové právo zakotvené podústavním zákonem - obč. zákoníkem; jak plyne z výroků napadených rozhodnutí, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce nárok na úhradu smluvní pokuty nevznikl, neboť byla absolutně neplatná smlouva o jejím sjednání.
Jestliže se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil tyto závěry, staví ho do role další instance, která - jak výše uvedeno - mu nepřísluší. Jestliže stěžovatelce nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, nemohlo zamítnutím její žaloby dojít k zásahu do základního práva chráněného v čl. 11 Listiny. Z tohoto důvodu je stěžovatelčina ústavní stížnost v části napadající meritorní rozsudek městského soudu zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání, je i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že "dovolatelka však právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím námitek skutkových (uvádí, že nebylo řádně zjištěno, od kdy nemohli žalovaní pronajatý pozemek užívat a zda tak šlo o nemožnost plnění počáteční či dodatečnou)" plně koresponduje obsahu stěžovatelčina dovolání.
V části, ve které stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 26 Cdo 6/2013-245, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tento rozsudek není "posledním" rozhodnutím ve věci, je "toliko" kasačním rozhodnutím, byť se závazným právním názorem. Případné námitky proti tomuto právnímu názoru lze uplatnit až v prostředku napadajícím rozhodnutí skutečně "poslední" meritorní rozhodnutí. Této možnosti ostatně stěžovatelka využila, argumenty zařadila do části napadající následný rozsudek městského soudu, nicméně její argumenty neměly ústavně právní relevanci (viz výše).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, v části napadající rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v části napadající předchozí rozsudek Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu