26 Cdo 6/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní
pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovaným 1. Ing. J. K.,
bytem v P. 10, J. 376, 2. Ing. E. K., bytem v P. 4, E. Hy. 526/15, oběma k
doručování na adrese K. H., M. 222, zastoupeným JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem
se sídlem v Brně, Cejl 513/45, o zaplacení částky 131.976,- Kč s příslušenstvím
a částky 122.799,09 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C
5/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
dubna 2012, č. j. 21 Co 72/2012-220, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co
72/2012-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 11. 2002 se žalobkyně
(původně zastoupená Okresním úřadem Český Krumlov) v konečném znění žalobního
návrhu domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí částku
131.976,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 65.988,- Kč od
1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008 a
smluvní pokutu ve výši 1% za každý započatý měsíc z částky 65.988,- Kč od
1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008, kterou
vyčíslila na 122.799,09 Kč. Žalobu zdůvodnila mimo jiné tím, že dne 20.9.1997
uzavřela se žalovanými nájemní smlouvu, kterou jim pronajala pozemek p. č. 209
– ostatní plocha o výměře 846 m2 – v obci a k. ú. H. P. jako manipulační plochu
pro drogistickou živnost. Nájemné činilo 78,- Kč za 1 m2 ročně a bylo splatné
jednorázově do 28. února každého roku předem. Žalovaní neuhradili nájemné za
roky 2001 a 2002, jsou proto povinni zaplatit nejenom toto nájemné v celkové
výši 131.976,- Kč, ale i poplatek z prodlení a sjednanou smluvní pokutu. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č.j. 7 C 5/2003-188,
žalobu zamítl v částkách 131.976,- Kč a 35.315,85 Kč a v poplatku z prodlení,
žalobě vyhověl v částce 87.483,24 Kč a rozhodl o nákladech účastníků řízení a
soudním poplatku. Částku 131.976,- Kč představující nájemné zamítl s
odůvodněním, že byla žalovanými dne 14.5.2008 uhrazena, poplatek z prodlení ve
výši 0,25% denně nepřiznal, neboť ujednání o jeho placení považoval dle § 39
občanského zákoníku za neplatné pro rozpor se zákonem. Ohledně nároku na
smluvní pokutu dovodil, že nájemní smlouva ze dne 20.9.1997, kterou žalobkyně
uzavřela jako vlastník pozemku, je v části týkající se pronájmu části pozemku,
označené geometrickým plánem č. 853-132/96, ověřeném dne 9.1.1997, jako část
„a“ o výměře 243 m2, neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 ve spojení s § 41
občanského zákoníku ( dále jen „obč. zák.“) pro počáteční nemožnost plnění,
neboť na této části pronajatého pozemku bylo vybudováno na základě stavebního
povolení vydaného Městským úřadem Horní Planá – stavebním úřadem dne 12.7.1996
pod č.j. 137/výst/96-Ra a provozováno dětské hřiště. Protože nájemné bylo
odvozeno od ceny za m2 pronajaté plochy a protože žalovaní zbývající část
pozemku užívali, dospěl k závěru, že ve zbývající části (ohledně pronájmu
pozemku ve výměře 603 m2) je nájemní smlouva platná. K námitkám žalovaných o
nezpůsobilosti předmětu nájmu uvedl, že okolnost spočívající v tom, že
pronajatý pozemek není způsobilý ke smluvenému způsobu užívání, nemá za
následek absolutní neplatnost nájemní smlouvy; k její nápravě má nájemce k
dispozici jiné právní prostředky. Soud prvního stupně pak uzavřel, že při
platném nájemním vztahu ohledně 603 m2 pozemku byli žalovaní povinni platit
žalobkyni nájemné ve výši 47.034,- Kč ročně.
Jestliže nájemné za roky 2000 a
2001 uhradili až dne 14.5.2008, byli v prodlení s placením nájemného za rok
2000 od 1.3.2000 do 14.5.2008 a za rok 2001 od 1.3.2001 do 14.5.2008, což při
sjednané smluvní pokutě ve výši 1% dlužné částky za každý započatý měsíc
prodlení představuje částku 87.483,24 Kč, ve které bylo žalobě vyhověno,
zatímco v částce 35.315,85 Kč byl i nárok na smluvní pokutu zamítnut. K odvolání žalovaných do vyhovujícího výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 3. 4. 2012, č.j. 21 Co 72/2012-220 rozsudek soudu prvního stupně změnil
„jen tak, že výše soudního poplatku činí 4.370,- Kč“, ve věci samé rozsudek
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního
stupně, že jiná než sjednaná vlastnost či stav předmětu plnění nezpůsobuje
absolutní neplatnost nájemní smlouvy a že ke zjednání nápravy slouží jiné
právní prostředky, a ztotožnil se s jeho závěry i v tom, že nájemní smlouva ze
dne 20.9.1997 je v části, týkající se pronájmu části pozemku využívaného jako
dětské hřiště, neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Ve zbývající části ji
stejně jako soud prvního stupně považoval za platnou s odůvodněním, že dětské
hřiště bylo viditelně odděleno a plocha využitelná k pronájmu byla účastníkům
známa. V závislosti na částečné platnosti nájemní smlouvy považoval za správný
závěr o povinnosti žalovaných hradit platně sjednanou smluvní pokutu v důsledku
prodlení s placením nájemného, a to ve výši vypočtené soudem prvního stupně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které
odůvodňují odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že
nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná a
zpochybňují závěr odvolacího soudu o částečné platnosti uzavřené nájemní
smlouvy, který vychází z názoru, že žalovaní mohli užívat pozemek ke sjednanému
účelu v menší výměře, než jaká byla stanovena v nájemní smlouvě. Poukazují na
to, že oba soudy vycházely při svém rozhodování ze stavu, který vznikl až v
roce 2009, nikoli ze stavu, který existoval v době uzavření nájemní smlouvy,
kdy účastníkům nebyla známa hranice pozemku ani výměra připadající na dětské
hřiště. Ze strany obou soudů tak došlo „ke hře s čísly, která postrádala
logickou provázanost se skutkovými okolnostmi“. Soudům obou stupňů dovolatelé
dále vytýkají, že nezohlednily okolnost, že na části pozemku bylo budováno
dětské hřiště, že pozemek se nachází v CHKO Šumava, a nezabývaly se otázkou,
zda byl pozemek ve stavu způsobilém smluvenému užívání. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část
první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva je podle §
37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční faktickou nemožnost plnění neplatná;
dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z tohoto závěru
vychází. Dovoláním však byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na němž je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to, že tato skutečnost způsobila pouze
částečnou neplatnost nájemní smlouvy (§ 41 obč. zák.). Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se
důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s
přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za
nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato
část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se
neplatnost na celý právní úkon. V rozsudku ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 (uveřejněném pod č. 44 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), Nejvyšší soud České
republiky mimo jiné dovodil, že pro posouzení, zda je část právního úkonu
oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že
nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci,
pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od
ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační
zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit
ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu
právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově
oddělitelnou, a je naopak bezvýznamné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze rozdělit (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
26.2.1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981), což je právě pro danou věc podstatné. V
rozsudku ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v
sešitě č. 3 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1994, Vrchní soud v Praze
dovodil mimo jiné právní závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno
posuzovat ve smyslu § 41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost
kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je
rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s
jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 časopisu Právní rozhledy, roč. 1998, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část
právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu
tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle
účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající
právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu,
sledovali. Z uvedených závěrů je třeba vycházet i v této věci. V projednávané věci byl obsahem nájemní smlouvy nájem celého pozemku označeného
jedním parcelním číslem. Nájemní smlouvu tak nelze dělit na jednotlivé části,
a to ani v tom případě, že nemožnost plnění se týkala jen určité části
pronajatého pozemku. Nelze proto uvažovat o tom, že důvod neplatnosti by se
mohl týkat jen části smlouvy, neboť její obsah je jednotný a nedělitelný. Právě
obsahová nedělitelnost smlouvy je důvodem, pro který je třeba uzavřít, že pro
počáteční nemožnost plnění je ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. neplatná nájemní
smlouva jako celek. Povaha věci totiž vylučovala, aby byl přijat závěr o
částečné neplatnosti nájemní smlouvy. Další námitku žalovaných o nezpůsobilém stavu předmětu nájmu pro smluvený účel
užívání (§ 664 obč. zák.) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008), a proto tato námitka
přípustnost dovolání nezakládá. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto shledal dovolání přípustným i důvodným a -
aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá, § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu