Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, advokátem se sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 115/2025-127 ze dne 27. 2. 2025 a Okresního soudu v Kladně č. j. 1 PP 1/2025-102 ze dne 17. 1. 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Kladně v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v celkové délce 6 let a 6 měsíců. Tento trest mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 9/2019 ze dne 13. 1. 2020 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 34/2020 ze dne 25. 6. 2020, jimiž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie, přečinem podání alkoholu dítěti, přečinem ohrožování výchovy dítěte, zvlášť závažným zločinem znásilnění, zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití a přečinem ohrožování výchovy dítěte, a to podle ustanovení trestního zákoníku specifikovaných v bodu 7 usnesení okresního soudu. Současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ambulantní formou a povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy jedné z poškozených 300 000 Kč.
2. Ve svém zamítavém rozhodnutí dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel splnil časovou podmínku podmíněného propuštění, neboť vykonal dvě třetiny doby trestu odnětí svobody. Obdržel také řadu kázeňských odměn, jeho chování ve věznici je vzorné, zaplatil poškozené určené zadostiučinění a má obstaráno bydlení i zaměstnání pro případ propuštění. Podle okresního soudu však stěžovatel nenaplnil zcela podmínku nápravy, tedy ani minimalizaci rizika, že bude opětovně páchat trestnou činnost.
3. Okresní soud konstatoval, že byť odsouzený uvedl, že si uvědomuje závažnost a škodlivost svého jednání a lituje jej, samotný skutek v jistém směru zlehčoval a konkrétní příčiny svého jednání neidentifikoval. Očekává se však, že odsouzený prokáže kritický náhled a přijetí vnitřní odpovědnosti za danou trestnou činnost. Ve vztahu k poškozené A. (jedná se o pseudonym) přitom stěžovatel opakoval, že si nebyl vědom jejího věku, byť ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku plyne opak. Ve vztahu k poškozené B. (jedná se o pseudonym) pak své jednání označil za "obrovský omyl" a "špatnou souhru událostí, která nešla ovlivnit". Okresní soud shledal, že si stěžovatel zjevně neuvědomuje podstatu, závažnost a škodlivost svého jednání a svou vlastní odpovědnost za něj, jestliže svou vinu tendenčně odůvodňuje vnějšími okolnostmi.
4. Ze znaleckého posudku zpracovaného v nalézacím řízení plyne, že u odsouzeného byla diagnostikována přítomnost sexuální deviace - hebefilie, přičemž struktura jeho osobnosti ovlivňuje jeho chování, kromě jiného ve směru nezdrženlivosti (alkohol, sex). Zjištěná sexuální deviace inklinuje k vyhledávání sexuálních interakcí s nedospělými dívkami. Navzdory závěru znalců o sexuální deviaci si stěžovatel neuvědomuje hloubku svého problému, a podle svého vyjádření se necítí být "nemocný ani žádným způsobem vychýlený" ani nemá problém s orientací na dívky mladší 15 let. V jeho případě však nešlo o ojedinělé selhání, a byť by v případě poškozené B. bylo možné chování odsouzeného ještě eventuálně považovat za exces, vztah s poškozenou A. byl dlouhodobý a docházelo k opakovaným pohlavním stykům. Podle okresního soudu je vzhledem k povaze trestné činnosti stěžovatele nutné bezvýhradně trvat na absolvování programu GREPP. Okresní soud sice ocenil snahu stěžovatele o zařazení do programu ZZZ, nesouhlasil však s tím, že pokud aktuálně není možné z kapacitních důvodů dané programy absolvovat, odsouzený rezignuje a uzavře, že mu věznice již nemá co nabídnout. Okresní soud ze svých zkušeností s podmíněnými propuštěními ví, že je sice obtížné se do těchto programů dostat, není to však nereálné a odsouzení žádající o podmíněné propuštění jejich absolvování skutečně dokládají.
5. Tvrdí-li stěžovatel, že se jednalo o špatnou souhru událostí, které nemohl ovlivnit, měl by se podle okresního soudu zamyslet nad tím, proč tyto události nešly ovlivnit, jaký na něj měly vliv návykové látky a proč se pod jejich vlivem choval právě tak, jak je popsáno ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku. Většina lidí se takto pod vlivem alkoholu nechová, je tedy možné a souladné se závěry znaleckého posudku, že alkohol v odsouzeném odbrzďuje jeho nezdrženlivé chování a boří jeho zábrany. Měl by se zamyslet nad tím, proč se dostal do situace, ve které se nedokázal ovládnout, a zamyslet se nad důsledky svého jednání. Stěžovatel by neměl události vytěsňovat, jak tvrdí, ale naopak se jim postavit čelem a uvědomit si, co přesně v něm vyvolalo jeho chování a proč neodolal styku s nezletilou dívkou. Dokud si sám v sobě tyto otázky nezodpoví, nemůže od soudu očekávat, že uvěří jeho nápravě.
6. Podle okresního soudu je pro podmíněné propuštění významné, zda odsouzený prokázal, že je další výkon trestu nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány v jejich prospěch. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit, a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. U tak závažných trestných činů spáchaných na nezletilých je nutná vyšší míra jistoty, že se takové jednání nebude v budoucnu opakovat. Podmínka prognózy řádného života je zpřísněna ustanovením § 88 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého musí být recidiva s ohledem na okolnosti případu a osobnost pachatele vyloučena.
7. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Krajský soud mimo jiné konstatoval, že vzhledem k závažnosti předmětné trestné činnosti a možné eliminaci recidivních faktorů by stěžovatel měl vyčerpat všechny dostupné prostředky, které český vězeňský systém nabízí, což však doposud neučinil. Nevykonal program GREPP či ZZZ ani jinak nezapracoval na své osobnosti, včetně řešení problémů s užíváním alkoholu.
8. Proti právě uvedeným usnesením brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Stěžovatel především namítá, že soudy fakticky podmínily propuštění jeho doznáním, které ale není zákonnou podmínkou. Z chování stěžovatele a jeho výpovědi před soudem má plynout, že svých činů hluboce lituje, přijal za ně odpovědnost, přesto soudy trvají na tom, že se nepoučil dostatečně. Stěžovatel zopakoval své kladné hodnocení ve věznici, jakož i to, že pouze z kapacitních důvodů nemohl absolvovat doporučené terapeutické programy. Napadená rozhodnutí jsou údajně v rozporu se závěry nálezů sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019 a II. ÚS 1519/24 ze dne 31. 7. 2024. Stěžovatel namítá excesivní výklad zákonných kritérií podmíněného propuštění. Domnívá se, že stejně jako ve dvou výše uvedených případech, i ve zde projednávané věci obecné soudy svým odmítavým postojem implicitně formulují požadavek, aby se stěžovatel k trestné činnosti doznal. Přijetí odpovědnosti a zavržení trestné činnosti není popřeno ani zpochybněno tím, že stěžovatel na veřejném jednání použil formulace jako "obrovský omyl", "špatná shoda událostí" nebo "nešťastná událost", které mohou (ale nemusí) být interpretovány jako neschopnost verbálně přiznat své plné zavinění.
9. Je údajně nepřiměřené stěžovateli vyčítat, že své jednání vysvětluje jako důsledek nešťastné souhry okolností. Ve svém vnímání tak možná snižuje rozsah zavinění, nikoli však ve smyslu popření spáchání skutku, odpovědnosti za něj, ani jeho společenské škodlivosti. Spíše poukazuje na to, že bez určité kombinace okolností by k aktivaci procesů, které vedly k trestněprávně relevantnímu jednání, pravděpodobně nedošlo. Pokud pak stěžovatel uvádí, že se pokoušel uvedené události vytěsnit z hlavy, neznamená to, že by se odmítal poučit, ale že chce svůj další život řídit odmítavým postojem k trestné činnosti.
10. Podobně stěžovatel odůvodňuje snížení míry svého zavinění, poukazuje-li na omyl ve věku nezletilé. Konzistentně setrvává na obhajobě z nalézacího řízení. Přestože soudy v odsuzujících rozsudcích nedaly těmto tvrzením zapravdu, nelze v řízení projednávajícím návrh na podmíněné propuštění požadovat, aby se stěžovatel k trestnému činu doznal, tedy aby verbálně v plném rozsahu souhlasil se závěry soudu z nalézacího řízení.
11. Stěžovatel sice vyjadřuje pochybnosti o správné diagnóze, nicméně respektuje závaznost učiněných závěrů; při zajištěné ambulantní sexuologické léčbě bude vystaven dohledu a patřičné formaci. Soudy nevyhověly stěžovatelově návrhu na zpracování nového znaleckého posudku a při popisu současného stavu nadále přejímají údaje ze znaleckého posudku, který byl vypracován před více než pěti lety. V průběhu řízení před Ústavním soudem, dne 26. 9. 2025, stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.
12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným, advokátem zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k procesním předpokladům viz především § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy ani samu aplikaci podústavního práva, neboť do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody. Stran námitek stěžovatele je podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jsou-li právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich při žádné možné interpretaci nevyplývají, porušuje takové rozhodnutí právo daného jednotlivce na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Tato vada tedy spočívá v neústavní kolizi obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí, s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány (viz nález sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. 8. 2018).
15. Stěžovatel argumentuje především pomocí závěrů dvou nálezů Ústavního soudu (viz výše), k nimž svou situaci připodobňuje. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1519/24 Ústavní soud posuzoval z hlediska požadavku doznání v podstatě modelovou situaci: Tamní odsouzený byl shledán vinným trestným činem podvodu, ve věznici byl kladně hodnocen, splňoval formální podmínky podmíněného propuštění, soudy však shledaly, že na svou trestnou činnost nezískal dostatečný náhled. Ústavní soud rozhodl, že soudy fakticky zúžily podmínku polepšení odsouzeného na požadavek doznání, proto jeho ústavní stížnosti vyhověl. Nyní posuzovaná věc se však v několika podstatných okolnostech liší.
16. O nynějším stěžovateli obecné soudy uvedly, že není typickým odsouzeným a že z důvodů, které jsou v napadených rozhodnutích podrobně vyloženy, je jeho náprava složitější (zejména kvůli hebefilii, opakovanému jednání či spojení trestné činnosti s alkoholem). Naopak v nálezu sp. zn. II. ÚS 1519/24 byl důvodem podmíněného nepropuštění samotný implicitní požadavek na doznání. Odsouzenému nebylo v poukazované věci vyčítáno, že nevykonal další vhodnou či nutnou aktivitu pro své polepšení, např. terapeutické programy. V daném nálezu Ústavní soud shledal, že za účelem prokázání polepšení již odsouzený fakticky nemohl vykonat víc, než se doznat k trestnému jednání tak, jak je formuloval odsuzující rozsudek. To je zásadní rozdíl, který nelze přehlížet, je-li konstantně a v souladu s ústavním pořádkem judikováno, že na podmíněné propuštění není právní nárok, naopak jde o výjimečné rozhodnutí založené na vysoce nadprůměrném chování odsouzeného. Toto nadprůměrné chování však neznamená pouze nadprůměrnou vězeňskou ukázněnost, nýbrž musí být hodnoceno komplexně, nevyjímaje povahu trestné činnosti a osobnost odsouzeného.
17. Stěžovateli hodno přisvědčit, že druhý jím odkazovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2204/17 , se týká do jisté míry obdobné situace, jako je nyní ta stěžovatelova. Stále je však odlišný v několika podstatných znacích.
18. Stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 2204/17 byl odsouzen pouze za spáchání trestného činu pohlavního zneužití nezletilé, tedy na rozdíl od stěžovatele za jeden trestný čin, byť zčásti obdobné povahy jako nynější stěžovatel. Odsouzení za toliko jeden trestný čin v porovnání se sedmi trestnými činy, z nichž byl usvědčen stěžovatel, sice samo o sobě není pro podmíněné propuštění rozhodující, ale není to ani bez významu.
19. Důvody vyhovujícího výroku nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 je nutno číst v jejich kontextu, a především z hlediska účelu a smyslu. Ústavní soud v tomto případě neshledal jen a pouze, že obecné soudy fakticky požadovaly stěžovatelovo doznání. Podstatou podrobného odůvodnění bylo, že tam napadená rozhodnutí bylo možno vyložit dvojím způsobem. Buďto tak, že závěr obecných soudů o nedostatečném polepšení odsouzeného a absenci kritického náhledu na trestnou činnost lze interpretovat jako implicitní požadavek na doznání. Anebo tak, že je jím skutečně myšleno pouze nedostatečné polepšení jako nepřevzetí odpovědnosti za své jednání a absence zvnitřnění a uvědomění si závažných příčin i důsledků svého jednání. Z bodu 7 odůvodnění nálezu plyne, že u daného stěžovatele znalec nezjistil ani duševní poruchu (včetně parafilie či pedofilie), ani že by onen stěžovatel byl pro společnost nebezpečný. Stejně tak se z nálezu nepodává, že by trestné jednání souviselo s požíváním návykových látek. Ústavní soud po komplexním zhodnocení případu dospěl k takové interpretaci napadených rozhodnutí, že jejich podstatou skutečně byl implicitní požadavek na doznání; nikoli však sám o sobě, ale proto, že opačná výkladová varianta nebyla podepřena relevantními důvody.
20. V bodech 56 a 57 nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 Ústavní soud konstatoval, že "za této situace Ústavní soud přikládá klíčový význam skutečnosti, že stížnostní soud se tímto částečným připuštěním viny vůbec nezabýval. Nehodnotil je tedy v kontextu dalších relevantních okolností, neevaluoval jej z hlediska jeho autenticity, významu či rozsahu a neuvedl ani, co jiného kromě plného doznání měl stěžovatel ohledně sebekritického náhledu na svou trestnou činnost přesně učinit, aby jej přesvědčil o tom, že svého činu skutečně lituje. ... [s]tížnostní soud po stěžovateli fakticky požadoval doznání k trestnému činu, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody, ohledně nějž stěžovatel usiloval o podmíněné propuštění. Z odůvodnění napadeného usnesení totiž nevyplývá, že by stížnostní soud považoval podmínku polepšení se stěžovatele za naplnitelnou čímkoliv jiným než doznáním."
21. V nynějším případě ale soudy uvedly několik přesvědčivých důvodů, proč se podle jejich názoru stěžovatel nepolepšil dostatečně. Postačí zopakovat, že stěžovatel podle znaleckého zkoumání trpí duševní poruchou, byla mu nařízena ambulantní léčba, měl by se ve vězení podrobit příslušným terapeutickým programům, jakož i řešit otázku, proč v něm alkohol vyvolává nutkání, které vedlo k činům, za něž byl odsouzen. Jinými slovy obecné soudy stěžovateli vytkly nejen to, že by se měl postavit čelem k důsledkům svého jednání, ale také, že by měl aktivně a prokazatelně řešit jeho příčiny. Ani v tomto případě tak nelze pominout, že se stěžovatelův případ odlišuje od věci řešené v nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 . Tenorem odkazovaného nálezu není, že by závěr o nedostatečném polepšení - při splnění formálních podmínek, vzorném chování, dostatku kázeňských pochval atp. - implicitně vyžadoval doznání. Nosným závěrem Ústavního soudu mj. bylo, že takový závěr musí být podložen konkrétními a přesvědčivými důvody, což se v nynější věci stalo (viz výše).
22. Soudy v nyní řešeném případě ústavně konformně shledaly, že pro podmíněné propuštění musí nabýt větší míru jistoty o tom, že stěžovatel nebude své jednání opakovat. Ani v nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 Ústavní soud nijak nekorigoval názor obecných soudů, že k podmíněnému propuštění je nutné vynaložení vážně míněného úsilí k vlastní resocializaci odsouzeného. Soudy v nyní posuzované věci odůvodnily, že neabsolvování žádoucího terapeutického programu stěžovatelem pouze z kapacitních důvodů mu nemůže být automaticky přičítáno ku prospěchu. Obecné soudy vysvětlily, že byť patrně nemá stěžovatel vinu na tom, že programy nemohl absolvovat, tak přednější musí být, že je jejich absolvování ve stěžovatelově situaci nutné. A to právě za účelem naprosté minimalizace rizika recidivy. Napadená rozhodnutí přitom nejsou založena pouze na interpretaci výpovědi stěžovatele před okresním soudem, nýbrž na tom, že kritický náhled a zvnitřnění převzetí odpovědnosti musí stěžovatel určitým způsobem prokázat, nikoli pouze tvrdit.
23. Proto se plně prosadí teze podle bodu 48 nálezu sp. zn. III. ÚS 2204/17 , že závěr soudu o nedostatečném polepšení se "nikterak neznamená, že každý případ, kdy odsouzený odmítne odpovědnost za svou trestnou činnost převzít, a obecný soud dospěje k závěru, že se tento nepolepšil, by musel být hodnocen tak, že byl odsouzený nucen k doznání, či dokonce že by nárok na podmíněné propuštění měl být ‚automatický'. Obecné soudy pouze musí velmi pečlivě po řádně provedeném dokazování zvažovat, nakolik absence výslovného doznání závěru o tom, že obviněný se polepšil, skutečně brání." Měly-li soudy v nynější věci s patřičným odůvodněním za to, že k prokázání skutečného polepšení musí stěžovatel vyvinout další aktivitu, která objektivně úzce souvisí s jeho trestným chováním, není tento závěr v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy. Obecné soudy hodnotily míru polepšení stěžovatele komplexně, přiměřeně a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily.
24. Tvrdí-li stěžovatel, že spíše poukazoval na to, že bez určité kombinace okolností by k aktivaci procesů, které vedly k trestnému jednání, pravděpodobně nedošlo, pak je ve světle výše řečeného tato námitka zjevně neopodstatněná. Pominout nelze a přehnaný není požadavek, aby identifikoval konkrétní příčiny svého jednání, a doložil práci na jejich odstranění, což se zjevně nestalo, resp. se tak nestalo v objektivně (tj. z pohledu soudu seznatelně) dostatečné míře. Z napadených rozhodnutí je zřetelné, že stěžovatel má převzít odpovědnost za své chování v tom smyslu, aby měl poté, co zapracuje na jeho příčinách, pod kontrolou právě onu "kombinaci okolností"; tj. aby jakákoli shoda okolností nemohla podnítit jeho nutkání, a tedy negativně ovlivnit výsledné chování. Požadavky na zcela minimální míru rizika recidivy jsou pochopitelné a soudy je v souladu s ústavním pořádkem vysvětlily. Skutkové a právní závěry napadených usnesení tak nejsou v extrémním nesouladu.
25. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci rozhodl bezodkladně po podání tohoto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu