Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Prof. Dr. H. S., 2) Doc. Dr. H. S., 3) Dr. D. B.-S., 4) M. A.-S., 5) M. S., 6) Ing. M. S., 7) P. S. a 8) Ing. R. S., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 17/403, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009, čj. 21 Cdo 1551/2008 - 73, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, čj. 18 Co 249/2006 - 54, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2006, čj. 27 D 1057/2006 - 33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a argumentů stěžovateli v ústavní stížnosti předestřených, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat jejich skutkové a právní posouzení věci svým vlastním ( sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41).
Stěžovatelé zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřují ve skutečnosti, že obecné soudy nerozhodly podle jejich představ. Ústavní stížností se domáhají změny rozhodnutí ve svůj prospěch, v rozporu se shora uvedenými principy přezkumu věci Ústavním soudem. Nutno podotknout, že ve věci rozhodovaly obecné soudy všech tří stupňů. Řízení před nimi vedené plně obstojí z hlediska požadavků na spravedlivý proces, zakotvených v hlavě páté Listiny (zejména před soudem prvního stupně a soudem odvolacím).
Odvolací soud zhodnotil jako zásadní tu skutečnost, že majetek zůstavitele byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., i když se tak stalo po jeho smrti a majetek byl považován za hereditas iacens. V rámci dodatečného projednání dědictví nebyl soud oprávněn řešit, zda ke konfiskaci došlo po právu. Pokud odmítl zkoumat splnění podmínek konfiskace s tím, že by tak šlo o obcházení restitučních předpisů, jedná se o závěr založený na nezávislém soudním rozhodování. Jeho závěr je dostatečně a srozumitelně odůvodněn, nepředstavuje projev nepřípustné libovůle a nelze mu proto z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ve svém nálezu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98
, Ústavní soud konstatoval, že: "Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršená." Podle § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. bylo pak možné rozhodnutí, vydaná okresním národním výborem o splnění podmínek pro konfiskaci, doručit veřejnou vyhláškou, i když nebyly splněny předpoklady dané vládním nařízením č. 8/1928 Sb., upravujícím obecně doručování správních aktů. Veřejnou vyhláškou bylo možno doručovat i tzv. ležící pozůstalosti jako existujícímu subjektu správního řízení, a to i když nebyla zastoupena opatrovníkem. Správní akt, jímž byl zkonfiskován majetek zůstavitele, tak nicotným nebyl.
K tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti jeho ochrany by bylo především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů tento majetek skutečně vlastnili či užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít o vlastnické právo konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41). Ústavní soud proto neshledal opodstatněným ani jejich tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za výsledek aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v žádném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu