Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Přístavní 16a/1528, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.5.2006, sp. zn. 29 C 144/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2007, sp. zn. 11 Co 468/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (výrokem I.) zrušil právo společného nájmu bytu ve výroku uvedeného, určil, že byt bude dále jako výlučný nájemce užívat žalobkyně - bývalá manželka - (výrok II.), uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří dnů do zajištění náhradního bytu (výrok III.), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.).
K odvolání stěžovatele i žalobkyně odvolací soud tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Z hlediska skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů by o nepřípustné ústavněprávní konsekvence - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), které jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže soudy odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Maje na zřeteli tyto hranice ústavněprávního přezkumu, a vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, jež pro něj nenabízí žádná konkrétní hlediska (neobsahuje konkrétnější námitky), dospěl Ústavní soud k závěru, že v procesu hodnocení důkazů, vedoucím k závěrům, rozhodným pro výsledek řízení, nelze spatřovat "zjevné vybočení" z obvyklých a rozumných standardů, resp. v rozhodování soudů libovůli. Skutkové závěry pak obecné soudy i přiléhavě a dostatečně odůvodnily.
2) Totéž platí, pokud jde o právní závěry obecných soudů.
Co se týče norem s tzv. relativně neurčitým předpokladem (pojmem), jimiž jsou zde rozhodná ustanovení § 705 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, jejichž výklad je významně situován v rovině soudcovského uvážení, platí, že o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným faktickým omylem či logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. obdobně III. ÚS 102/06).
Nic takového však z rozhodnutí obecných soudů dovodit nelze. Právní závěry obecných soudů jsou odůvodněné a okolnosti, jež jsou při rozhodování, kdo z bývalých manželů bude napříště výlučným nájemcem bytu, soudy v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou v úvahu vzaly.
3) Ke konkrétní námitce stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč by měl údajný zájem nezletilého syna převažovat nad hlediskem zásluhy stěžovatele o získání bytu, Ústavní soud dovozuje, že takové tvrzení nemá v obsahu napadených rozhodnutí oporu.
V tomto směru lze poukázat především na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, který ve svých úvahách vyšel z ust. § 705 odst. 3 občanského zákoníku, dospěv k výkladovému závěru, že zájem dítěte je ve smyslu tohoto ustanovení hlediskem prvořadým. Interpretace, že hledisko zájmu nezletilých dětí zákon - s ohledem na jeho povahu a význam - považuje za prvořadé, je přitom v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 914/2001 a další). Ostatně, Ústavní soud z ústavněprávních hledisek takový výklad v podstatě aproboval již ve svém usnesení
sp. zn. IV. ÚS 281/97
, poukázav na to, že obecné soudy vyložily zájem nezletilého dítěte jako nadřazený ostatním hlediskům. Městský soud pak bral v napadeném rozhodnutí v úvahu i hledisko zásluh stěžovatele o získání a zvelebení daného bytu, nicméně ve vzájemné kolizi s hlediskem zájmu nezletilého dítěte logicky upřednostnil - právě s odkazem na výkladový závěr o jeho prvořadosti - právě ten. K tomu přiléhavě uvedl, že upřednostnění zájmu nezletilého v dané věci nebude v rozporu s dobrými mravy. V takovém postupu, který je založen na ústavně konformním výkladu ust. § 705 odst. 3 občanského zákoníku, nelze shledávat nic protiústavního. Není tak pravdou tvrzení stěžovatele, že soudy neodůvodnily, proč by měl zájem nezletilého syna převažovat nad hlediskem zásluhy stěžovatele o získání bytu; ve skutečnosti lze jejich rozhodnutí - nahlíženo na řízení před soudem prvního a druhého stupně jako na jeden celek - i v tomto aspektu považovat za ústavně konformním způsobem odůvodněné.
4) Jestliže potom stěžovatel namítal, že existence upřednostněného zájmu nezletilého dítěte (tj. v čem tento zájem tkví) nebyla nijak konkrétně odůvodněna, dopouští se omylu. Postačí odkázat již jen na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které naplnění hlediska zájmu nezletilého dítěte shledalo v tom, že syn je pravomocným rozhodnutím soudu svěřen do péče žalobkyně a je v jeho zájmu, aby nadále vyrůstal v prostředí, na které je zvyklý. V tomto obsahovém vymezení citovaného hlediska nelze dle Ústavního soudu spatřovat pochybení ústavního rázu, tedy event. extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočení ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo zatížení zjevným faktickým omylem či logickým rozporem, případně absenci srozumitelného kritéria. Jak již výše Ústavní soud uvedl, nepostačí z pohledu ústavněprávního přezkumu, že význam hlediska, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
5) Obecnými soudy přijaté závěry v dané věci nejsou ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, jak naznačuje stěžovatel; s odkazem na něj argumentuje, že zájem nezletilého dítěte není jediným hlediskem při určení výlučného nájemce, že v jeho případě tyto ostatní hlediska převážily nad zájmem nezletilého, a že jakékoliv odůvodněné porovnávání hledisek v napadených rozhodnutích schází. Nejvyšší soud sice v citovaném rozsudku uvedl, že soud přihlíží i k dalším právně významným hlediskům, zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, k zásluhám o získání společného bytu, k účelnosti využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití, apod., a že soudní praxe je jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí. Současně však Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že zákon hledisko zájmu nezletilých dětí vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Nejvyšší soud tím tedy měl na mysli, že byť je zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí primární, za jistých okolností není vyloučeno, že v kolizi s dalšími hledisky mohou tato další hlediska (ve svém celku) převážit nad citovaným legálním prvořadým hlediskem. Pokud však v dané věci - jak ostatně potvrzuje i stěžovatel - proti prvořadému legálnímu hledisku stálo osamoceno jen jedno "další hledisko" (hledisko zásluh stěžovatele o získání a zvelebení daného bytu), soudy pak logicky v konfliktu "pouhých" dvou kritérií daly přednost tomu prvořadému, tj. hledisku zájmu nezletilého dítěte. V napadených rozhodnutích tedy nelze shledávat ani nesoulad s citovaným usnesením Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Vzhledem k tomuto rozhodnutí ve věci samé Ústavní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu např.
II. ÚS 301/98
,
II. ÚS 83/04
,
I. ÚS 536/06
a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda senátu