Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., nyní ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída 300/24, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 4/2023-5610 ze dne 23. února 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 33/2022-5248 ze dne 8. září 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 4/2020-5089 ze dne 18. února 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. ledna 2019 a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b) a c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku; za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí specifikovaného majetku. Dále byl stěžovatel, zčásti společně s dalšími obžalovanými, zproštěn obžaloby ze dvou skutků, v nichž byl spatřován zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, 4 písm. b), c) a d) trestního zákoníku. Krajský soud rovněž vydal ochranné opatření, jímž zabral ve výroku specifikované věci.
2. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ve veřejném zasedání vydal napadený rozsudek, jímž ve vztahu ke stěžovateli zrušil zprošťující část rozsudku krajského soudu (I), v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí (II) a zamítl odvolání stěžovatele a dalších osob (III). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své obsáhlé, včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel uvádí, že rozsudek krajského soudu vydali nezákonní soudci, neboť o jeho věci rozhodovali soudci senátu 53 T, namísto zákonných soudců senátu 50 T. Dále měly být použity procesně nepoužitelné důkazy, a naopak nebyly provedeny navrhované a pro posouzení věci podstatné důkazy. Podle stěžovatele jsou skutková zjištění krajského soudu v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Stěžovatel obsáhle poukazuje na jednotlivé důkazy a způsob, jak se s nimi (nesprávně) vypořádaly obecné soudy: Namítá nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení při rekognici, sledování osob a domovní prohlídce, dále porušení procesních pravidel při provedení důkazů získaných na základě evropského vyšetřovacího příkazu a při hodnocení listinných důkazů. Současně brojí proti neprovedení navržených výslechů a dalších důkazů, které byly nesprávně označeny za nadbytečné.
6. Stěžovatel zpochybňuje správnost 1. skutkové věty, přesnost zjištěné hmotnosti rostlin konopí a odmítá jako nesprávné závěry týkající se 3. skutku a uvádí, že nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 283 trestního zákoníku. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že aproboval nesprávné závěry krajského soudu, a Nejvyššímu soudu, že přijal závěry obecných soudů nižších stupňů, aniž by zmíněné vady zohlednil.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně či další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Taková situace v projednávané věci nenastala.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá shodné námitky, jaké užil již ve své obhajobě případně v opravných prostředcích, jimiž se obecné soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Krajský i vrchní soud se podrobně zabývaly jeho argumentací a uvedly, proč ji považují za pouhou polemiku a snahu předestřít interpretaci důkazů způsobem, který stěžovateli konvenuje. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze bez dalšího odkázat.
9. Ve vztahu k údajnému porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) Ústavní soud uvádí, že věc napadla senátu 53 T, jehož předsedovi byl však rozvrhem práce zastaven nápad [viz rozvrh práce na rok 2021 ve znění od 1. srpna 2021 (Spr. 1908/2020), pravidla pro trestní úsek, odst. 2 písm. g); str. 10] a následný postup odpovídal pravidlu stanovenému tamtéž (str. 11, Článek II). Problematikou zákonného soudce se podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení a v této souvislosti lze na jeho rozhodnutí zcela odkázat.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že jeho věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který bude postupovat podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva však nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že budou bezvýhradně přijaty všechny jeho návrhy. Je úkolem obecných soudů určit, které důkazy jsou nezbytné pro vyslovení příslušného závěru, a současně vysvětlit a odůvodnit, proč jsou případné další navržené důkazy nadbytečné.
Krajský i vrchní soud srozumitelně vysvětlily, proč další navržené výslechy považovaly za nadbytečné, takže v jejich postupu nelze spatřovat pochybení v podobě opomenutí důkazů ani jej považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V projednávané věci nebyl zjištěn rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, rovněž nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
11. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat konkrétních trestných činů, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, opakuje již vypořádané námitky a neuvádí nic, z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv a svobod.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti dříve zrušené části rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu