Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2011, čj. 8 Tdo 25/2011 - 16, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 162/2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 3 T 111/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatele, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále "soud prvního stupně") nerespektoval zásadu, že podáním odporu (což stěžovatel učinil) se trestní příkaz ruší a u spoluobžalovaného D. B. (dále "spoluobžalovaný") vyznačil doložku právní moci, ačkoliv nebylo rozhodnuto o jeho vyloučení ze společného řízení. Nerespektoval tak ústavní garance, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Před nařízením hlavního líčení se tak stěžovatel dostal do postavení osoby již předem odsouzené.
Proces nebyl veden podle zásad fair procesu, neboť soud prvního stupně veřejně nepřednesl obžalobu. Pokud by tak učinil, musel by ji přednést v nezměněné podobě i vůči spoluobžalovanému, a to bylo nežádoucí, neboť by bylo veřejně demonstrováno, že má ve věci, před provedením dokazování, již jasno. Napadená rozhodnutí jsou ústavně nekonformní, stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, neví, proč má mít jeho tvrzení menší váhu než tvrzení spoluobžalovaného, vícekrát soudně trestaného.
sp. zn. III. ÚS 224/98 , in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15., vydání 1., Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). Takovou skutečnost však ve věci stěžovatele nezjistil.
Námitky stěžovatele směřují proti tomu, že na základě jím podaného odporu byl vydaný trestní příkaz zrušen, ale jen pokud jde o jeho osobu, zatímco pro spoluobžalovaného nabyl právní moci. Porušení svých shora uvedených práv pak spatřuje ve skutečnosti, že předtím, než se ve věci konalo hlavní líčení, byl již na jeho základě uznán vinným, aniž by byla veřejně přečtena obžaloba. Jedná se tedy zjevně o námitky směřující výhradně proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, zatímco rozhodnutím soudu odvolacího ani dovolacího stěžovatel nic nevytýká. Totožné námitky navíc uplatnil již v rámci jím podaného dovolání. Jak Ústavní soud zjistil, dovolací soud se jimi podrobně zabýval i přes to, že dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel tedy prostřednictvím ústavní stížnosti pouze paušálně opakuje totožnou argumentaci, se kterou se již dovolací soud vyrovnal způsobem, který - aniž by to stěžovatel v ústavní stížnosti namítal - ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Srozumitelně vyložil, že pokud bylo trestním příkazem rozhodnuto o vině a trestu více obviněných a odpor podal jen jeden z nich, pak ohledně ostatních nabyl právní moci. Nabytí právní moci trestního příkazu ve vztahu ke spoluobžalovanému však nemá pro stěžovatele žádné procesněprávní následky.
Nelze ho totiž chápat tak, že by byl jeho prostřednictvím uznán vinným ještě před nařízením hlavního líčení, jak stěžovatel tvrdí. Dovolací soud mu sice dal zapravdu v tom, že z protokolu o hlavním líčení výslovně nevyplývá, že obžaloba byla přečtena. V tom nelze shledat zásah do práva na spravedlivý proces, neboť mu obžaloba byla již dříve řádně doručena a ve věci bylo navíc rozhodováno již zmíněným trestním příkazem. Byl tedy s jednotlivými body obžaloby spolehlivě seznámen.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádná pochybení obecných soudů, dosahující ústavně právní dimenze. Ty provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily, podrobně vypsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Své právní závěry odůvodnily dostatečným způsobem, jejich postupu proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, lze dodat, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k tomu došlo pouze tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by odmítl jednat a rozhodnout, nebo by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný ( sp. zn. I. ÚS 2/93 , in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel dále blíže nezdůvodňuje, v čem spatřuje zásah do svého práva na ochranu vlastnictví a práv zaručených čl. 90, čl. 95 odst. 1 ani čl. 1 Ústavy, garantujícího obecné principy činnosti státní moci, jež Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, neboť nejde o základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Ústavní soud proto uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: mProti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu