Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jiřího Drábka, zastoupeného Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2024 č. j. 4 As 157/2024-50 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2024 č. j. 9 Ad 8/2024-29 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před správními soudy domáhal zrušení správního rozhodnutí ze dne 5. 3. 2024 č. j. MO 162439/2024-2230, kterým vedlejší účastník potvrdil rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru vojáka z povolání. Městský soud v Praze stěžovatelovu správní žalobu odmítl jako opožděnou napadeným usnesením. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Stěžovatel se nyní domáhá zrušení obou soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze v napadeném usnesení vyšel z toho, že stěžovatel v žalobě bez dalšího uvedl, že mu bylo správní rozhodnutí doručeno 15. 3. 2024. Ze spisového materiálu vedlejšího účastníka ale městský soud zjistil, že správní rozhodnutí bylo opatřeno doložkou právní moci k 7. 3. 2024 a že právě toho dne bylo doručeno do datové schránky stěžovatelova právního zástupce Mgr. Jakuba Olivy, LL.M., MSc. Šedesátidenní lhůta pro podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem od nabytí jeho právní moci stěžovateli tak skončila 6. 5. 2024 (§ 151 zákona o vojácích z povolání). Stěžovatel podal žalobu až 13. 5. 2025, tedy po marném uplynutí lhůty.
3. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku zabýval námitkou, že stěžovatel nezmocnil Mgr. Olivu ke svému zastupování a správní rozhodnutí mu proto nebylo dosud doručeno. Ztotožnil se se stěžovatelem v tom, že písemná plná moc pro Mgr. Olivu nebyla součástí správního spisu. Stěžovatel ale k telefonickému dotazu správního orgánu nevyvrátil, že trvá zastupování tímto advokátem, který jej zastupoval v předchozím soudním řízení (původní rozhodnutí vedlejšího účastníka v téže věci městský soud dříve zrušil a správní orgány pokračovaly v řízení ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru, z něhož vzešlo nynější správní rozhodnutí).
Při téže příležitosti stěžovatel upřesnil, že jeho zástupce má sídlo na konkrétní adrese v Olomouci. Mgr. Oliva se prezentoval jako stěžovatelův zástupce "na základě plné moci" už v průběhu řízení předcházejícího vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí, aniž dal jakkoliv najevo to, co tvrdil v kasační stížnosti (že vyjádření učinil pouze z opatrnosti a v obecnosti s ohledem na stěžovatelovu zahraniční dovolenou, přestože nebyl k zastupování zmocněn). Tento zástupce si také vyzvedl z datové schránky správní rozhodnutí a podle plné moci založené ve spise městského soudu byl zmocněn k zastupování stěžovatele nejen v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí, ale i pro správní řízení ve věci "propuštění ze služebního poměru a s tím souvisejícími záležitostmi" už od 17.
3. 2022 (tedy ještě z doby před prvním, zrušujícím rozsudkem městského soudu). Stěžovatelovo tvrzení o absenci zástupčího oprávnění bylo podle Nejvyššího správního soudu vyvráceno. Proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že se městský soud nedopustil pochybení při posouzení včasnosti žaloby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká správním soudům, že mu odepřely soudní ochranu, protože se pro svůj vadný postup nezabývaly věcnou stránkou sporu. Správní spis neobsahuje plnou moc pro Mgr. Olivu, ale pro jiného právního zástupce. Mgr. Oliva zastupoval stěžovatele v prvním soudním řízení před městským soudem, ale nikdy ho nezastupoval ve správním řízení; stěžovatel správním orgánům neadresoval žádné podání, kterým by zmocnil Mgr. Olivu. To správní soudy chybně dovodily samy, když si "vtáhly" plnou moc z jiného řízení (o první žalobě).
Pokud jde o úředně zaznamenaný telefonát, stěžovatel v jeho průběhu pouze potvrdil, že jeho advokát sídlí v Olomouci; tam ale sídlí i advokát, k jehož zastupování plná moc ve spise založena byla. Tento úřední záznam podle stěžovatele nelze chápat ani jako udělení plné moci ústně do protokolu (§ 33 odst. 1 správního řádu). Protože z obsahu správního spisu jednoznačně neplyne vůle být zastoupen Mgr. Olivou, měly mít správní orgány a poté správní soudy pochybnosti o existenci nebo minimálně o rozsahu zmocnění.
Protože správní rozhodnutí nebylo dosud stěžovateli doručeno, nemohlo nabýt právní moci a jeho žaloba ani nemůže být opožděná.
5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
6. Stěžovatel se domáhá ochrany svého práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Takovou podmínkou stanovenou zákonem je i lhůta k podání žaloby, kterou je třeba dodržet. Ve stěžovatelově věci bylo sporné právě to, zda stěžovatel podal správní žalobu včas v návaznosti na to, kdy mu bylo žalobou napadené správní rozhodnutí doručeno. Pokud ale byla žaloba podána opožděně a správní soudy ji z toho důvodu odmítly v souladu s procesními předpisy, neporušily tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že správní soudy byly povinny zabývat se při posuzování včasnosti správní žaloby tím, kdy a komu bylo doručováno rozhodnutí správního orgánu napadené touto žalobou a jaký to mělo vliv na počátek běhu žalobní lhůty. Ani Ústavnímu soudu neuniklo, že městský soud v napadeném usnesení nijak neřešil rozpor mezi tvrzeným datem doručení v žalobě a datem doručení podle doručenky založené ve správním spise. Ústavní soud ale v řízení o ústavní stížnosti zajímá soudní řízení jako celek a jeho úkolem je posoudit, zda v řízení před správními soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Proto je podstatné, že Nejvyšší správní soud už se v napadeném rozsudku zabýval všemi podstatnými aspekty pro posouzení včasnosti správní žaloby a zareagoval na stěžovatelovy námitky o absenci zmocnění právního zástupce ve správním řízení. Na základě toho dospěl k přezkoumatelnému a přesvědčivému závěru o zákonném odmítnutí opožděné správní žaloby stěžovatele založeném na tom, že vedlejší účastník mohl stěžovateli doručovat správní rozhodnutí prostřednictvím Mgr. Olivy, aniž k tomu měl ve spise založenou plnou moc.
8. Tento závěr v nynější věci Ústavní soud nepovažuje za porušující stěžovatelovo právo na soudní ochranu, a to s ohledem na skutkové okolnosti popsané Nejvyšším správním soudem: stěžovatel po celou dobu správního řízení ani v žalobě netematizoval chybějící zmocnění pro Mgr. Olivu. Tento zástupce naopak vyjádřením z 12. 1. 2024 reagoval na výzvu k uplatnění práv účastníka řízení a k možnosti vyjádřit se k doplněnému dokazování z 2. 1. 2024 (viz bod 22 napadeného rozsudku a bod 9 rozhodnutí vedlejšího účastníka).
V tomto vyjádření stěžovatel vznesl poměrně podrobnou argumentaci (viz její rekapitulaci v bodě 10 rozhodnutí vedlejšího účastníka). Pochybnosti o nedostatku právního zastoupení Mgr. Olivy tedy Nejvyšší správní soud nevyvracel pouze na základě podání, kterým se tento zástupce dotazoval po prvním soudním řízení na náhradu nákladů (viz bod 28 napadeného rozsudku). Následně vedlejší účastník vydal rozhodnutí, v jehož hlavičce označil nejen stěžovatele, ale i jeho zástupce Mgr. Olivu. Ani proti tomu se stěžovatel v žalobě nevymezil a nevysvětlil v ní, od čeho dovozuje datum doručení správního rozhodnutí.
To mu sice samo o sobě nelze klást k tíži (ani na tom není závěr Nejvyššího správního soudu postaven), ale znevěrohodnilo to jeho pozdější tvrzení, že mu rozhodnutí vedlejšího účastníka nikdy nebylo řádně doručeno pro pochybnosti o právním zastoupení Mgr. Olivy. Z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti pak neplyne, že by za stěžovatele jakékoliv úkony činil ve správním řízení původní advokát JUDr. Petr Dítě, MBA, LL.M., který stěžovatele zastupoval před vydáním prvního rozhodnutí vedlejšího účastníka, následně zrušeného v soudním řízení, kde už stěžovatele zastupoval právě Mgr.
Oliva.
9. Nepřiléhavá je pak námitka stěžovatele s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 103/2023-47, že má správní orgán zahájit kroky k odstranění pochybností o existenci či rozsahu zástupčího oprávnění nebo jednat s účastníkem napřímo. Přesně to se v projednávané věci stalo: správní orgány se dotázaly stěžovatele na trvání právního zastoupení Mgr. Olivou a pak už další pochybnosti do vydání žalobou napadeného rozhodnutí s ohledem na jeho procesní aktivitu neměly.
10. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu