Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Ivo Šotka, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice obchodní korporace JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o., sídlem Velká 2984/23, Ostrava, zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlou Ládovou, advokátkou, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 461/2024-253 ze dne 19. 3. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 169/2023-231 ze dne 5. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 24 C 255/2012-198 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Letiště Ostrava, a. s., sídlem Mošnov 401, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V roce 1997 Česká republika - Ministerstvo obrany (v postavení pronajímatele) a obchodní korporace AIR OSTRAVA spol. s r. o. (v postavení nájemkyně) uzavřely nájemní smlouvu, jejíž předmětem bylo letiště v Mošnově u Ostravy. Stěžovatel se jako insolvenční správce žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení 7 439 174,23 Kč s příslušenstvím; uvedená částka měla představovat technické zhodnocení předmětu nájmu, které měla nájemkyně - právní předchůdkyně dlužnice obchodní korporace JOB AIR - CENTRAL CONNECT AIRLINES s. r. o. - za trvání nájmu provést na pronajatých nemovitostech.
3. Okresní soud v Novém Jičíně ("nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na několika důvodech: Zaprvé, uplatněný nárok na úhradu technického zhodnocení podle nájemní smlouvy právní předchůdkyni dlužnice (nájemkyni) vůbec nevznikl, a proto byla vyvrácena domněnka existence uznaného závazku založená prohlášením vedlejší účastnice z listopadu 2008 (první právní názor).
Zadruhé, žalovanou částku nelze stěžovateli přiznat ani jako protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci podle § 667 odst. 1 "starého" občanského zákoníku; takový nárok by navíc byl již promlčen. I kdyby uplatněný nárok vznikl (ať už z jakéhokoli titulu), nebyla by vedlejší účastnice v daném sporu pasivně věcně legitimována (tj. neměla by povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku), jelikož závazky ze zaniklé nájemní smlouvy se nemohly stát součástí podniku, který provozuje, pouze a jen tím, že do něj byly po skončení nájmu (po 31.
12. 2005) vloženy předmětné nemovitosti (druhý právní názor). Zatřetí, žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě, že by neobstály dosud uvedené důvody pro její zamítnutí, neboť dopisem ze dne 14. 5. 2020 vedlejší účastnice uplatnila k započtení své pohledávky zjištěné v řízení u Krajského soudu v Ostravě vedeném pod sp. zn. 25 ICm 2719/2012 a žalovaná pohledávka by tak zanikla započtením (třetí právní názor). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho tvrzením o pasivní legitimaci vedlejší účastnice. Stěžovatel se nároku domáhal z titulu technického zhodnocení předmětu nájmu, který měl užívat na základě smlouvy z roku 1997 od České republiky. Rozhodnutím ministra dopravy z května 2004 přešlo vlastnictví předmětu nájmu na Moravskoslezský kraj, a proto vstoupil tento nabyvatel podle § 680 odst. 2 "starého" občanského zákoníku do práv a povinností pronajímatele.
Závazek uhradit technické zhodnocení předmětu nájmu tímto ex lege přešel na nového nabyvatele, který následně jako nový vlastník uzavřel v červnu 2004 smlouvu o nájmu podniku Letiště Ostrava - Mošnov s vedlejší účastnicí; v prosinci 2005 byl uzavřen dodatek k této smlouvě. Osobou povinnou k úhradě technického zhodnocení předmětu nájmu se tak stala účinností této smlouvy vedlejší účastnice, na kterou podle § 488e obchodního zákoníku přešla veškerá práva a závazky náležející k pronajatému podniku, tím i předmětu nájmu, který do podniku náleží.
Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dodatkem k nájemní smlouvě byla do podniku vložena "pouze" nemovitost (letecký hangár), a nikoli závazky z původní, zaniklé nájemní smlouvy. Ze skutečnosti, že nájemní smlouva zanikla k prosinci 2005, nelze dovodit, že by tím zanikl i nárok stěžovatele, tj. závazek pronajímatele na úhradu technického zhodnocení.
5. Odvolací soud se podle stěžovatele detailně nezabýval existencí nároku stěžovatele na vydání technického zhodnocení předmětu nájmu sníženého o odpisy (tj. ve výši žalované částky) ve smyslu čl. 8.13 nájemní smlouvy z roku 1997, jež byl uznán v uznání dluhu z listopadu 2008. Byť čl. 8.13 nájemní smlouvy výslovně nestanoví, že po skončení nájmu má stěžovatel nárok na úhradu technického zhodnocení sníženého o odpisy, vyplývá to z dalších ujednání nájemní smlouvy, zejména pak z ujednání, že v případě převodu předmětu nájmu bude kupní cena snížena o zůstatkovou hodnotu provedeného technického zhodnocení.
Z vůle stran tak byl zřejmý úmysl tuto zůstatkovou hodnotu technického zhodnocení vypořádat i pro případ, že předmět nájmu nebude na stěžovatele převeden. Uznání závazku z listopadu 2008 co do důvodu i výše nadto zakládá domněnku o existenci uznaného závazku; nestačí, když vedlejší účastnice existenci uznání dluhu "pouze popře". Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi a jejich skutková zjištění jsou nejasná a neúplná; přijaté závěry jsou založeny na neúplném posouzení věci bez dokazování všech skutečností (jde o opomenuté důkazy).
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze znovu (obdobně jako v dovolání) namítá chybné posouzení otázky nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice. Odvolací soud však ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč vedlejší účastnice není subjektem povinným jak ve vztahu k žalobou tvrzenému smluvnímu nároku na vydání technického zhodnocení předmětu nájmu, tak ve vztahu k soudem materiálně identifikovanému zákonnému nároku na vydání protihodnoty vzniklé zvýšením hodnoty pronajaté věci.
9. Odvolací soud především dospěl ke klíčovému závěru, že nájemní smlouva z ledna 1997 skončila uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. 12. 2005, tedy dříve, než byl předmět nájmu na základě dodatku ke smlouvě o nájmu s účinností od ledna 2006 vložen do podniku pronajatého vedlejší účastnici (viz bod 18 napadeného rozsudku). Závěr, že součástí pronajatého podniku se nestaly závazky z již zaniklé nájemní smlouvy a že se na ně neuplatní § 488e obchodního zákoníku, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Stěžovatel nadto žádným ústavně relevantním způsobem nerozporuje další závěr odvolacího soudu, že jeho nárok by byl v každém případě promlčen (viz bod 21 napadeného rozsudku).
10. Namítá-li stěžovatel pouze v obecné rovině, že opomenutí provedených důkazů představuje protiústavní porušení základního práva na spravedlivý proces, avšak opomenuté důkazy konkrétně neoznačuje, neunáší břemeno tvrzení, kterého ho v řízení o ústavní stížnosti tíží. Úlohou Ústavního soudu není, aby ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlel.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu