Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloše Červenky, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 380/2010-260, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 22 Co 128/2009-243, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2008, č. j. 23 C 198/2005-185, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 23 C 198/2005-203, takto: JUDr. Ludvík David, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 15/11
.
Soudce Ústavního soudu Ludvík David, člen I. senátu, předložil ve shora uvedené věci druhému senátu Ústavního soudu k posouzení svůj návrh, aby byl vyloučen z jejího projednání a rozhodování. Důvodem je skutečnost, že byl u Nejvyššího soudu při projednávání a rozhodování věci, napadené nyní ústavní stížností, v dovolacím řízení činný jako předseda senátu 28 Cdo.
Předpoklad daný ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je naplněn a II. senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení oprávněnosti jeho nároku na převod pozemku podle zák. č. 95/1999 Sb. obecnými soudy, je tedy zřejmé, že jde o jeho "běžné" právo, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, jež mu nepřísluší. Argumentuje-li stěžovatel ústavněprávní relevancí jeho námitek, čímž by mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak je Ústavní soud neshledává důvodnými, neboť jsou založeny na nesprávném právním hodnocení stěžovatelovy pozice.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo domáhat se svého nároku u nezávislého soudu. Právě stěžovatelova pozice, tj. posouzení, zda stěžovatel je či není osobou s právem na přednostní převod předmětného pozemku do jeho vlastnictví, byla obecnými soudy adekvátně zhodnocena a Ústavní soud se s tímto hodnocením plně ztotožňuje. Účinky restituční tečky jsou plně v souladu s jeho nálezem ve věci sp.zn. Pl.
ÚS 6/05 a tvrzení o údajném převodu práva nájmu s využitím právní konstrukce cese (§ 524 obč. zákoníku) je evidentně nesprávné, což je v právním prostředí naprostou notorietou (odkaz na smluvní volnost je nepřípadný, protože v takovém případě jsou meze autonomie vůle determinovány samotnou povahou věci), proto nemohlo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, či čl. 2 odst. 4 Ústavy. Vzhledem k závěru, že stěžovatel nedisponoval příslušným majetkovým právem, nemohlo dojít k jeho odnětí, tudíž tvrzení o porušení čl.
11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu není důvodné.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. z vyžádaného soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu