Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Pobuckého, DiS., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Matijaševičem, AK se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, 700 30 Ostrava - Zábřeh, směřující proti výroku sub. II usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, č.j. 3 ZT 48/2012-625, ze dne 13. 3. 2013, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a vedlejšího účastníka Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality, čj. KRPT-32935-858/TČ-2011-070281-211 ze dne 4. 1. 2013, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost, o které rozhodl státní zástupce usnesením č.j. 3 ZT 48/2012-625 ze dne 13. 3. 2013 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodnou zamítl. Právě toto usnesení ve výroku sub. II. se stalo předmětem ústavní stížnosti.
V dalších námitkách stěžovatel brojí proti právní kvalifikaci skutku, uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání jako pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a konečně v tomto smyslu i proti odůvodnění usnesení státního zástupce, které se s právní kvalifikací nikterak nevypořádalo.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil tezi, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících konkrétní řízení (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Ústavní soud posléze opakovaně zdůraznil, že možnost zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí.
Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších osob, jenž co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství (§ 157 odst. 2, § 174 trestního řádu atd.) a posléze i soudnímu přezkumu. Přezkum rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního soudnictví má proto podle názoru Ústavního soudu své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se jejich postup zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. sp. zn. I. ÚS 665/12
dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Konkrétně k otázce zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o něm, Ústavní soud opakovaně uvádí, že se jedná o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl.
83 Ústavy České republiky], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství obecným a neodůvodněným zamítavým rozhodnutím, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usuzovat.
sp. zn. III. ÚS 554/03
dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Policejní orgán se v usnesení o zahájení trestního stíhání opřel především o výsledky vyhodnocení použití operativně pátracích prostředků a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. K námitkám stěžovatele, které směřují do zákonnosti a ústavnosti použití těchto prostředků a jejich nezávislé kontroly v předmětné věci Ústavní soud uvádí následující.
Podle § 88 odst. 6 věta třetí trestního řádu "V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odst. 1" (roz. § 88). Mezi trestnými činy, které jsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny je, kromě jiných, i trestný zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku.
Podle § 158d odst. 10 trestního řádu "V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu."
Stěžovatel je trestně stíhán pro úmyslný přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Tato právní kvalifikace splňuje požadavek uvedený jak v § 88 odst. 1 a 6, tak v § 158 odst. 10 trestního řádu. Použití záznamů, získaných v "jiné trestní věci" tak bylo provedeno souladně s požadavky trestního řádu.
Námitka stěžovatele, směřující k nedostatku kontroly zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, rovněž neobstojí. Kromě rozhodnutí podle § 88 učiněného nezávislým soudem, může stěžovatel uplatnit postup podle § 314l trestního řádu.
Výhrady stěžovatele, týkající se právní kvalifikace skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, také nejsou důvodné. Jednání, z něhož je stěžovatel obviněn, je ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu popsáno dostatečně. Nejedná se o pouhý osamocený obsah sdělení doplněný o myšlenkovou konstrukci orgánů činných v trestním řízení, jak se domnívá stěžovatel. Předmětný skutek je jen jedním z mnoha fragmentů, které ve svém souhrnu tvoří podstatu obvinění dalších osob. Jednání stěžovatele zatím orgány činné v trestním řízení zatím důvodně považují za jeho součást, která z celku zjevně nevybočuje a v jeho rámci je logická a srozumitelná.
Pokud jde o právní kvalifikaci, jejíž nesprávnost stěžovatel uvádí rovněž, pak postavení stěžovatele jako speciálního subjektu trestného činu (§ 114 odst. 2 trestního zákoníku a nikoli § 89 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., jak nesprávně uvádí stěžovatel) ve smyslu § 127 písm. d), resp. § 329 odst. 1 trestního zákoníku, bylo státním zástupcem v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání odůvodněno. Přesto bude věcí dalšího dokazování, aby bylo objasněno, zda v tomto případě půjde o "plnění úkolů státu nebo společnosti za současného používání svěřené pravomoci a odpovědnosti" podle § 127 trestního zákoníku. Ústavní soud k tomu obiter dictum poznamenává, že by bylo z hlediska dalšího zákonného průběhu trestního řízení nanejvýš žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení tuto otázku ve světle § 2 odst. 4 a 5 trestního řádu důsledně objasnily.
Námitka stěžovatele, směřující proti správnosti právní kvalifikace trestné součinnosti, také nepochybně bude v dalším řízení předmětem zvažování orgánů činných v trestním řízení. Není věcí Ústavního soudu, aby jejich činnost v této fázi řízení nahrazoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu