Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Y. K., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1194/2022-1085 ze dne 12. 1. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 24/2022 ze dne 10. 5. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 10/2021 ze dne 7. 2. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy souzen za pokus o vraždu. Toho se měl dopustit tím, že dne 7. 2. 2021 v době kolem 02:15 hodin v silně podnapilém stavu, poté co vylákal poškozeného na místo činu z důvodu řešení osobních sporů, na něho zaútočil po krátké hádce a fyzické potyčce kuchyňským nožem, jímž se předem vyzbrojil a ukryl si jej do pravého rukávu bundy. Poškozeného dvakrát bodl velkou silou do hrudníku, následně z místa činu utekl a nůž na útěku odhodil. Tímto jednáním způsobil poškozenému vážná poranění, která by, bez včasné lékařské pomoci a urgentních dvou operací, vedla ke smrti.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem podle § 140 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve stádiu pokusu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 124 420 Kč a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku městského soudu podal odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch proti výroku o trestu odnětí svobody i státní zástupce. Jádro argumentace stěžovatele spočívalo v tom, že městský soud nezjistil řádně skutkový stav, protože nebylo prokázáno, ve který moment došlo k pobodání stěžovatele. V návaznosti na to tedy soud dle stěžovatele neposoudil správně skutečnost, že jednání stěžovatele bylo nutnou obranou.
4. O podaných dovoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, přičemž sám rozhodl o náhradě škody stěžovatele vůči pojišťovně a poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. V dovolání stěžovatel argumentoval, že ani vrchní soud řádně nezjistil skutkový stav, protože stále nebylo prokázáno, ve který moment došlo k pobodání poškozeného. V návaznosti na to navíc podle stěžovatele soud neposoudil správně to, že nebyla naplněna subjektivní stránka právní odpovědnosti, v tomto případě úmyslné zavinění vraždy. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) trestního řádu.
6. Nejvyšší soud rozhodl, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, které nebylo možno podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který je naplněn jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání předložil soudu verzi skutkového děje, která se zcela míjí se skutkovým stavem zjištěným zejména městským soudem. Tuto jeho argumentaci však nemohl Nejvyšší soud podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, protože stěžovatel ve svém dovolání svoji obhajobu nespojil s námitkou zjevného (extrémního) rozporu s provedenými důkazy.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že soudy nezjistily řádně skutkový stav v otázce přesného průběhu konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným. Má za to, že nejasnost konkrétního okamžiku pobodání je klíčová pro posouzení, jakou míru zavinění měl, a tedy jaká má být právní kvalifikace takového jednání. Z toho dovozuje, že bylo nutné v souladu s presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Protože se tak nestalo, má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a práva být stíhán a zbaven svobody jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
10. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudků městského i vrchního soudu, které se otázce okamžiku pobodání věnují. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, které nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Stěžovatel tento postup odmítá s poukazem na přílišný formalismus Nejvyššího soudu, který spatřuje v procesněprávní rovině důvodů odmítnutí dovolání. Ústavní soud však nespatřuje ani v postupu Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu