Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 15/2024-149 ze dne 27. 2. 2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) T. S. a 2) nezl. T. C. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Proti výrokům II. a V. rozsudku obvodního soudu podal otec odvolání. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 5. 6. 2021 do 19. 2. 2023 částkou 120 000 Kč měsíčně a dále od 20. 2. 2023 po dobu, kdy bude nezletilá v péči stěžovatelky částkou 150 000 Kč měsíčně s tím, že částka 50 000 Kč měsíčně je splatná k rukám stěžovatelky, zatímco částka 70 000 Kč měsíčně za dobu od 5. 6. 2021 do 19. 2. 2023 a částka 100 000 Kč měsíčně za dobu, kdy bude nezletilá v péči stěžovatelky, je splatná na bankovní účet nezletilé. Nedoplatek na výživném za dobu od 5. 6. 2021 do 29. 4. 2024 ve výši 2 263 643 Kč otci uložil uhradit na bankovní účet nezletilé. Výrok V. rozsudku obvodního soudu změnil tak, že po dobu, kdy bude nezletilá ve střídavé péči rodičů, je otec povinen přispívat na její výživu částkou 140 000 Kč měsíčně, a to tak, že částka 40 000 Kč měsíčně je splatná k rukám stěžovatelky a částka 100 000 Kč měsíčně na bankovní účet nezletilé. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud upravil vyživovací povinnost pro nezletilou tak, že snížil částku měsíčního výživného hrazenou k rukám stěžovatelky o 100 000 Kč na 50 000 Kč, resp. 40 000 Kč. Tímto způsobem má být hrazena část výživného určená na běžnou spotřebu a převážná zbývající část výživného má být za účelem tvorby úspor hrazena na bankovní účet nezletilé. Částka hrazená k rukám stěžovatelky však sotva pokryje měsíční spotřebu nezletilé. Nemůže tak přiblížit životní úroveň nezletilé a otce, což je v příkrém rozporu se zásadou, že hledisko shodné životní úrovně má přednost před odůvodněnými potřebami. Aby nezletilá mohla sdílet životní úroveň otce v otázce bydlení, mělo být dle obvodního soudu k rukám stěžovatelky měsíčně placeno 150 000 Kč, resp. 140 000 Kč. Byť stěžovatelka původně požadovala 300 000 Kč měsíčně, uvedené částky akceptovala. S nezletilou bydlí v nájemním bytě, zatímco otec bydlí v luxusně zařízeném domě (o zastavěné ploše 591 m2 se zahradou 4 000 m2 a bazénem), jehož údržbu zajišťují správce, zahradník a hospodyně. Nezletilá by již ve věku tří let ráda využívala podobné bydlení, což však z částky pouhých 50 000 Kč, resp. 40 000 Kč, která je nezletilou každý měsíc zcela spotřebována, není možné.
6. Zvláště restriktivně přistupuje Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech, což se týká také stanovení výživného a jeho výše, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat soudy učiněné závěry. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
8. Zatímco obvodní soud při určení výše výživného vycházel z toho, že nezletilá má i v době, kdy není v péči otce, nárok na to, aby užívala bydlení co nejvíce odpovídající úrovni jeho bydlení (a vycházel tak z cen nájmu vil v Praze), odvolací soud stejné výživné rozložil na částku pro běžnou spotřebu a částku na tvorbu úspor. Přesvědčení stěžovatelky, že odvolací soud tímto způsobem nezletilé upřel právo podílet se na životní úrovni otce, Ústavní soud nesdílí. Přestože stěžovatelka uvádí, že 50 000 Kč, resp. 40 000 Kč hrazených na výživné pro nezletilou měsíčně k jejím rukám, je každý měsíc beze zbytku spotřebováno, je zřejmé, že nejde o částku, která by odpovídala běžným potřebám tříletého dítěte a již sama o sobě tak zřetelně odráží nejen majetkové poměry, ale i životní úroveň otce nezletilé. Určil-li současně odvolací soud, že zbývající část výživného ve výši 100 000 Kč bude nezletilé sloužit k tvorbě úspor na usnadnění vstupu do dospělého života, odpovídá takové rozhodnutí v souladu s § 917 o. z. opět nejen majetkovým poměrům a životní úrovni otce nezletilé, ale i odůvodněným potřebám a nejlepšímu zájmu nezletilé.
9. S tvrzením stěžovatelky, že hledisko zásadně shodné životní úrovně rodičů a dítěte má přednost před hlediskem odůvodněných potřeb dítěte, lze souhlasit, což ostatně plyne i ze zákonné úpravy (viz § 915 odst. 1 o. z.). Odkaz stěžovatelky na nález
sp. zn. IV. ÚS 650/15
však přiléhavý není. Ústavní soud sice v citovaném nálezu považoval za zcela adekvátní, aby rodiči s nadstandardními příjmy bylo stanoveno i nadstandardně vysoké výživné (jako tomu bylo i v nyní posuzovaném případě), nicméně současně konstatoval, že i sdílení životní úrovně s rodičem dosahujícím vysoce nadstandardních příjmů by mělo mít určité meze, aby pro nezletilé nebylo v konečném důsledku demotivační a rodičům nebyla upírána autonomie rozhodovat o finančních prostředcích, se kterými bude dítě disponovat (srov. zejména body 27 až 35 nálezu).
10. K závěru, že by odvolací soud své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil nebo že by výživné nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení, dospět nelze. Odvolací soud nezletilé neupřel právo podílet se na životní úrovni otce. Skutečnost, že k tomu zvolil jinou cestu než obvodní soud, která současně neodpovídá subjektivním představám stěžovatelky, o tvrzeném porušení základních práv nesvědčí. Pokud úvahy obecných soudů nejsou zjevně nepřiměřené či nedostatečně zdůvodněné, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat výši výživného či konkrétní poměr jeho rozložení mezi spotřební a spořící část.
11. Namítá-li stěžovatelka, že došlo také k porušení práv nezletilé, lze pro úplnost doplnit, že rozhodování o ústavních právech rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 515/21
nebo
I. ÚS 478/24
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování odvolacího soudu a přistoupit ke kasaci stěžovatelkou napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2025
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu