Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Black s.r.o., se sídlem Pod Plynojemem 2244/13a, Praha 8, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 191/2023-286 ze dne 25. 4. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala po Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu ve věci vyloučení nemovitých věcí z konkurzní podstaty úpadce. Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl první stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila vady spočívající v neurčitosti žaloby, pročež nebylo možné v řízení pokračovat. V řízení o druhé žalobě na náhradu škody vzneslo ministerstvo oprávněně námitku promlčení, a proto obvodní soud žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu. Oba soudy došly ke shodnému závěru, že po dobu vedení řízení o první žalobě nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka dle soudů v řízení řádně nepokračovala, jelikož ani po výzvě neodstranila vady žaloby spočívající v její neurčitosti. Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil rovněž s posouzením obvodního soudu, že ze strany ministerstva nejde o námitku promlčení uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
3. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu dovoláním, ve kterém argumentovala, že odvolací soud posoudil promlčení nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť shledal, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zbylé námitky stěžovatelky posoudil jako otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí nezávisí.
4. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, neboť se domnívá, že porušuje obecný zákaz diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i princip, že se nikdo nesmí dovolávat vlastních pochybení ve svůj prospěch. V řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí mělo být podle stěžovatelky rovněž porušeno její právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Zásah do právní jistoty, včetně práva na předvídatelnost rozhodování, spatřuje stěžovatelka v údajném odchýlení dovolacího soudu od jeho dosavadní rozhodovací praxe. Dále se domnívá, že byla jako poškozená uplatňující své nároky v civilním řízení hrubě diskriminována oproti těm, kteří uplatňují svá práva jako poškození v trestním řízení. Zároveň má stěžovatelka za to, že řízení před obecnými soudy trpí řadou vad, včetně neodůvodněných průtahů a nepřihlédnutí k absolutní neplatnosti námitky promlčení z úřední moci. Námitka promlčení vznesená ministerstvem je dle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, protože se ministerstvo dovolává pochybení vlastní organizační složky (obvodního soudu, který vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby po téměř 3 letech).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového. Stěžovatelka vznáší totožné námitky, které uplatnila už v předchozích stadiích řízení, přestože se s nimi obecné soudy již dostatečně a náležitě vypořádaly. Nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů o stavení promlčecí lhůty, uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a diskriminaci poškozených uplatňujících své nároky v civilním řízení oproti poškozeným v řízení trestním. Úkolem Ústavního soudu ovšem není opětovně přezkoumávat důvodnost námitek stěžovatelky.
8. Obvodní soud shledal první stěžovatelčino podání vadným, a proto ji v přiměřené lhůtě vyzval k odstranění zjištěných nedostatků a poučil jak o způsobu odstranění vad žaloby, tak o následcích nevyhovění výzvě. Stěžovatelka ovšem na výzvu zareagovala pouze žádostí o prodloužení lhůty. Přestože obvodní soud žádosti vyhověl, stěžovatelka ani v této prodloužené lhůtě žalobu nedoplnila a neodstranila její vady v intencích poučení. Za této situace neměl obvodní soud jinou možnost než žalobu dle § 43 občanského soudního řádu odmítnout.
9. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, ačkoli stěžovatelka v projednávané věci své právo na náhradu škody u soudu podáním žaloby uplatnila. Stěžovatelka totiž v řízení nepokračovala řádně. Svým nesprávným procesním postupem přivodila odmítnutí návrhu, a proto nesplnila zákonnou podmínku řádného pokračování v řízení ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ten se použije na základě § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Pro vyvolání předpokládaných následků (stavení promlčecí lhůty) by musela stěžovatelka své neurčité podání po výzvě soudu doplnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 182/01 ze dne 24. 6. 2003 (N 99/30 SbNU 431)].
10. V duchu zásady "práva náleží bdělým" (vigilantibus iura scripta sunt) odpovídají účastníci řízení plně za ochranu svých práv a musí se aktivně přičinit o to, aby byla jejich práva respektována a chráněna. Stěžovatelka však sama svou nečinností (či opomenutím právního zástupce) neumožnila obvodnímu soudu o věci samé rozhodnout [k uvedené zásadě srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 3517/22 ze dne 9. 5. 2023; nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519); nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011].
11. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu