USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Black s. r. o., IČO 25008307, se sídlem v Praze 8, Pod Plynojemem 2244/13a, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 33 558 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 30 Co 276/2022-267, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 4. 2020 domáhala po žalované náhrady škody ve výši 33 558 375 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným ve věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005, kde se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitých věcí zapsaných na LV č. 678 v k. ú. Krásné Březno z konkurzní podstaty úpadce PRIOR – Severočeské obchodní domy, státní podnik v likvidaci. Její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2011, č. j. 43 Cm 42/2005-744, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 10 Cmo 17/25012-799. Nemovité věci byly správcem konkurzní podstaty prodány ve veřejné dražbě konané dne 18. 3. 2013. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 29 Cdo 3496/2012-821, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze. Ten následně nemohl jinak, než „žalobu na vyloučení nemovitostí zamítnout“, protože již nebylo možné vyloučit z majetkové podstaty majetek, který již v majetkové podstatě není. Škoda měla spočívat v nákladech vynaložených žalobkyní na tyto nemovité věci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 21 C 16/2020-247, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále
4. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení práva žalobkyně na náhradu škody. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v délce tří let se podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), odvíjí do doručení rušícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, a odvolací soud uzavřel, že tímto dnem je 20. 10. 2014. Běh promlčecí lhůty se stavil v době od 6. 8. 2015 do 6. 2. 2016, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované. Ke stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), naopak nedošlo po dobu vedení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 254/2016, neboť žalobkyně v tomto řízení řádně nepokračovala. Ani přes výzvu soudu totiž neodstranila vady žaloby spočívající v její neurčitosti (soud žalobkyni vyzval, aby rozlišila, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje s tím, že míní-li uplatnit jednou žalobou současně více nároků na náhradu majetkové újmy, musí jednoznačně uvést, jakého odškodnění se na základě každého ze samostatně uplatitelných nároků domáhá), a protože nebylo možno pro tuto vadu v řízení pokračovat, byla žaloba odmítnuta. Zároveň odvolací soud nesouhlasil s argumentem žalobkyně, že by tímto přístupem byli účastníci občanského soudního řízení diskriminováni oproti poškozeným v řízení trestním. I v návrhu poškozeného v trestním řízení musí být uvedena alespoň minimální výše částky, které se poškozený domáhá u každého jednotlivého nároku. Pouze řádné uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení má za následek, že nedojde-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit škodu, bude běh promlčecí lhůty „nadále přerušen“, je-li v přiměřené době uplatněn nárok žalobou v občanském soudním řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, ve kterém uplatnila následující důvody.
6. Dovolatelka má za to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že její nárok je promlčen, neboť původní žaloba žalobkyně byla pro vady odmítnuta, takže její podání nevedlo ke stavení promlčecí lhůty. Tento závěr je podle dovolatelky v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 187/2013 a 28 Cdo 3573/2020.
7. Žalobkyně dále argumentuje, že nezahájí-li poškozený civilní řízení v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení, začne promlčecí doba opět plynout dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení (dovolatelka odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 980/2017 a tam uvedenou judikaturu). Promlčecí doba však po dobu trestního řízení neběžela. Tyto závěry musí platit i pro civilní spory, jinak by podle dovolatelky docházelo k nepřípustné diskriminaci.
8. Nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu o promlčení nároku i přes podání návrhu na zahájení předcházejícího řízení odůvodňuje dovolatelka dále tím, že k naplnění podmínky řádného pokračování v řízení se nevyžaduje žádná aktivita (zde namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 111/2013), že žaloba, i když neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti nebo je neurčitá či nesrozumitelná, přesto vyvolává předpokládané následky, včetně stavení promlčecí doby (zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 182/01).
9. Žalobkyně rovněž namítá, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť v předcházejícím řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 254/2016 vyzval soud žalobkyni k odstranění vad žaloby bezmála tři roky po podání žaloby a tím, jako organizační jednotka žalované, pochybil a postupoval v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení. Tím, že teď žalovaná namítá promlčení, dovolává se tak vlastního pochybení ve svůj prospěch, a její jednání je proto v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka zde odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k zásadě hospodárnosti a k zásadě, že nikdo se nemůže dovolávat vlastního pochybení.
10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Vzhledem k tomu, že nezákonné rozhodnutí, s nímž žalobkyně spojuje vznik tvrzené újmy, nabylo právní moci před 1. 1. 2014, měla tvrzená újma, a tudíž též právo na její odčinění, vzniknout před účinností o. z., a proto se toto právo ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. řídí dosavadními předpisy, přičemž ve smyslu § 3036 o. z. též lhůty pro uplatnění daného práva se posuzují podle dosavadních právních předpisů, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019).
17. Do 31. 12. 2013 upravovalo stavení promlčení ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, při jehož výkladu se již judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, rozsudek ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014, rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002) ustálila v závěru, že i neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení běhu promlčecích dob působící již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno. Neobsahuje-li žaloba všechny obecné náležitosti podání stanovené v § 42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené pro žalobu v § 79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li žaloba nesrozumitelná nebo neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo doplněna; k opravě nebo doplnění žaloby určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost žaloby postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavení promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení § 112 stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil. Tyto závěry se přitom prosadily i tam, kde předmětem řízení byl nárok na náhradu újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4238/2017, nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 561/2020).
18. Z uvedeného vyplývá, že ačkoliv se odvolací soud mýlil v použití přechodného ustanovení občanského zákoníku, je jeho závěr, že podání žaloby, jež byla pro vady odmítnuta, nezpůsobuje stavení promlčecí lhůty (doby), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
19. Námitka žalobkyně, že i pro civilní spory musí platit stejné, co pro trestní řízení, totiž že nezahájí-li poškozený civilní řízení v přiměřené lhůtě po skončení trestního (adhezního) řízení, začne promlčecí doba opět plynout dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení, ale po dobu trestního řízení neběžela, se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjadřoval-li se odvolací soud k adheznímu řízení, založil totiž své úvahy na závěru, že účinky v podobě stavení promlčecí lhůty má pouze řádný návrh poškozeného na náhradu škody v trestním řízení; vůči tomuto závěru však žalobkyně ve svém dovolání nebrojí.
20. Stejně tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky, zda tím, že soud v předcházejícím řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 254/2016 vyzval k odstranění vad žaloby bezmála tři roky po podání žaloby, postupoval v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, a že proto žalovaná, namítající promlčení, se dovolává vlastního pochybení ve svůj prospěch, a její jednání je proto v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud totiž souhlasil s posouzením soudu prvního stupně, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo výlučně věcí žalobkyně, aby žalobu v předcházejícím řízení řádně doplnila. Tvrzením, že námitka žalované je v rozporu s dobrými mravy, neboť se dovolává pochybení své organizační složky (soudu), který porušil zásadu hospodárnosti soudního řízení, se odvolací soud zabývat nemohl, neboť je žalobkyně uplatňuje poprvé ve svém dovolání. V dovolání již nové skutečnosti uplatnit nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
21. Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
22. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu