Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace DIAG HUMAN SE, sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ivou Kunz, advokátkou, sídlem Na slupi 134/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 890/2023-1071 ze dne 20. 3. 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022 ze dne 6. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Oršuly, sídlem Na příkopě 988/31, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník poskytoval stěžovatelce právní služby od roku 1996 jako advokát; v období od února 1998 do března 2001 spolu sjednali smlouvy o právní službě a postoupení části pohledávek stěžovatelky na náhradu škody proti státu. Vedlejší účastník se žalobou u Městského soudu v Praze ("nalézací soud") domáhal proti stěžovatelce zaplacení 44 832 083 Kč s příslušenstvím z titulu těchto smluv.
2. Nalézací soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl rozsudkem č. j. 11 Cm 3/2006-421 ze dne 11. 3. 2015 (ve znění usnesení č. j. 11 Cm 3/2006-517 ze dne 24. 11. 2015), který potvrdil Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 8 Cmo 37/2016-544 ze dne 14. 11. 2016; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 2566/2017-579 ze dne 28. 5. 2018. Uvedená rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2748/18
ze dne 25. 2. 2020 (N 34/98 SbNU 363) zrušil.
3. Odvolací soud poté ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 44 832 083 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil jí povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III) a zaplatit soudní poplatek státu (výrok IV) a potvrdil usnesení nalézacího soudu č. j. 32 Cm 28/2020-710 ze dne 4. 7. 2022 (výrok V) o nařízení předběžného opatření, jímž bylo stěžovatelce zakázáno nakládat s její pohledávkou proti České republice.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátkou domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka v prvé řadě namítá vadný postup Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2748/18
. Přestože jí zákon přiznával postavení vedlejší účastnice, Ústavní soud tak s ní nejednal. Stěžovatelka je cizí právnickou osobou mající sídlo v Lichtenštejnsku, a proto měl Ústavní soud doručovat v souladu se zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Doručení kopie ústavní stížnosti v českém jazyce poštou na adresu jejího sídla zákonné požadavky nesplňuje. Stejně postupoval Ústavní soud při doručování nálezu, který je proto podle stěžovatelky nevykonatelný. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud měl účastníky znovu poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., rozhodl-li opačně než nalézací soud. Odvolací soud se navíc odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jde-li o otázky posouzení důsledku bezúplatně uzavřené postupní smlouvy a souhlasu dozorčí rady k uzavření předmětné smlouvy. Konečně stěžovatelka poukazuje na skutečnosti, které měl odvolací soud opomenout, zejména vázanost skutkovými zjištěními v rozhodčím řízení.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
8. Neopodstatněná je námitka vadného postupu Ústavního soudu v řízení sp. zn. III. ÚS 2748/18
, a to už jen proto, že uvedené řízení a v něm vydaný nález není (ani nemůže být) předmětem nynějšího přezkumu. Nad rámec toho lze však uvést, že Ústavní soud stěžovatelku "neignoroval", naopak s ní jako s vedlejší účastnicí jednal, dokud neměl za to, že se svého postavení vzdala. Stěžovatelka tak měla možnost se řízení o ústavní stížnosti účastnit a případně doručovanou písemnost převzít, tím spíše, věděla-li o probíhajícím sporu, v němž byla zastoupena advokátkou, která měla být srozuměna s tím, že vedlejší účastník může brojit proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností.
9. Stěžovatelka ani netvrdí, jakým způsobem se nevyjádření k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka negativně projevilo v jejích ústavně zaručených právech. Kromě toho nelze přehlédnout skutečnost, že zrušení napadených rozhodnutí by nemohlo zvrátit postup Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2748/18
a není zřejmé, jaký by měla jejich kasace v tomto ohledu pro stěžovatelku význam. Neopodstatněná je také námitka nevykonatelnosti nálezu sp. zn. III. ÚS 2748/18
, neboť s ním stěžovatelka byla zjevně materiálně i formálně seznámena.
10. Je rovněž podstatné, že v tamější věci se Ústavní soud nezabýval správností meritorního rozhodnutí ve věci, ale zaměřil se pouze na splnění procesních předpokladů řádného procesu z hlediska vedlejším účastníkem namítaných vad řízení (viz bod 17 odkazovaného nálezu). Obecné soudy tak věc znovu při respektu k procesním právům obou účastníků znovu projednaly a rozhodly; stěžovatelce nebyla upřena možnost uplatňovat v navazujícím řízení svá procesní práva a také tak činila.
11. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepoučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, skutečnost, že odvolací soud rozhodne jinak než soud prvního stupně, neznamená bez dalšího porušení poučovací povinnosti. Stěžovatelka mohla být s odlišným posouzením srozuměna, vycházela-li z argumentace vedlejšího účastníka a na kterou měla možnost reagovat a vyjádřit se k ní - i vzhledem k nálezu sp. zn. III. ÚS 2748/18
. Mimoto, důvod k postupu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebyl dán již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene.
12. S námitkou odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se již dostatečně vypořádal sám Nejvyšší soud, který srozumitelně vysvětlil, že o žádný odklon nešlo. Ve vztahu ke zbývajícím výrokům, zejména ohledně potvrzení předběžného opatření stěžovatelka nic nenamítá, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu