Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CUPROSAN Bohemia s. r. o., se sídlem Ostrava - Přívoz, Slovenská 1085/1a, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Cmo 31/2010, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2009, čj. F 39325/2009, C 40595/L, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě byl, při vydání napadeného rozhodnutí, kterým jí uložil pořádkovou pokutu, nesprávně obsazen soudní tajemnicí, neboť pokutu podle § 200de zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), může uložit jen předseda senátu. Vrchní soud v Olomouci (dále "odvolací soud") pak nesprávně dovodil, že zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se na její věc nevztahují.
Uložení pokuty patří mezi jednoduché věci obchodního rejstříku, k nimž jsou podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. o) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále "vyhláška o jednacím řádu"), oprávněni i soudní tajemníci. Podle stěžovatelky je ukládání pokut rozhodovací činností výrazně zasahující do práv a povinností příslušného subjektu, přičemž samotné ustanovení § 200de OSŘ odkazuje na přiměřený postup podle ustanovení § 53 téhož zákona.
Stěžovatelka dále odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2007, čj. 5 Cmo 74/2007 - 18, kterým uvedený soud shledal, že uložení pokuty v typově shodné věci nemůže být soudní tajemnicí provedeno.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím uplatňuje totožné námitky, které již učinila obsahem svého odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí zevrubně zabýval a vysvětlil jí, že uložení pořádkové pokuty za nepředložení příslušných listin do jejich sbírky v rámci Obchodního rejstříku spadá pod "výkon jednoduchého úkonu" podle § 6 odst. 2 písm. o) vyhlášky o jednacím řádu, jímž může předseda soudu pověřit soudní tajemníky a justiční čekatele.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřichází s ničím novým a porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřuje pouze v tom, že odvolací soud rozhodl v její věci odlišně od jejího právního názoru. Jeho argumentaci nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít, stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí a omezuje se pouze na nesouhlas s jeho právním názorem, jenž však sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Totožnou argumentaci stěžovatelka uplatnila i ve svých předcházejících ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. II. ÚS 1151/10 ,
III. ÚS 1491/10 a
, které byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ani první senát Ústavního soudu neshledal důvod odchýlit se od takto již dříve vyjádřených závěrů, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že, jak stěžovatelku již dříve zpravil, se jedná v její věci o tzv. bagatelní částku, která zpravidla pro svou výši představovat porušení základních práv a svobod není schopna. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 , sp. zn. III. ÚS 748/07 , sp. zn. I. ÚS 931/08 , sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) dal v této souvislosti v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu