Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Evou Hlaváčovou, advokátkou se sídlem Ječná 4013, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 95/2023-86 ze dne 4. 4. 2023 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 16 PP 18/2023-69 ze dne 17. 3. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka brojí proti usnesení obecných soudů, které zamítly její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Okresní soud žádosti nevyhověl, neboť stěžovatelka sice splňuje první dvě podmínky stanovené v citovaném ustanovení (vykonání příslušné doby trestu a prokázání polepšení), ale není splněna třetí podmínka - očekávání, že stěžovatelka povede řádný život. K takovému závěru dospěl proto, že byla již 21x soudně trestána a ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází již posedmé. Navíc je v kontaktu s pachatelem, kterého označuje za svého druha a který byl v nedávné době z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn.
2. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a dodal, že se u stěžovatelky postupně začínají projevovat očekávané změny v jednání a chování. Stěžovatelka se na podmínky výkonu trestu přiměřeně adaptovala, vzhledem ke své znalosti vězeňského prostředí se podle krajského soudu dokáže stylizovat do role bezproblémového jedince a formálně se přizpůsobit požadavkům výkonu trestu. Podrobněji se pak krajský soud věnoval dosavadní trestné činnosti stěžovatelky, druhům trestů, které v minulosti vykonala, i předchozímu podmíněnému propuštění.
Zdůraznil také kontakt se spolupachatelem její trestné činnosti jako rizikový faktor případného podmíněného propuštění. Ze všech těchto důvodů je dle krajského soudu nezbytné, aby resocializační proces stěžovatelky pokračoval i nadále v rámci vykonávaného trestu odnětí svobody. Nevyloučil však podmíněné propuštění v budoucnu, bude-li stěžovatelka pokračovat v bezproblémovém způsobu výkonu trestu a proces její převýchovy dosáhne úrovně umožňující konstatování, že výkon jen části uloženého trestu dostačuje.
3. Stěžovatelka podala proti oběma usnesením ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že podle judikatury Ústavního soudu sám počet minulých nevyužitých šancí podmíněného propuštění nemůže vyloučit možnost podmíněného propuštění. Míní, že prokázala své odhodlání změnit životní styl a soudy jí uspokojivě nevysvětlily, co by měla ještě učinit, aby zvýšila šanci na vedení řádného života. Opakuje, že se svým druhem (spolupachatelem) již v kontaktu není; jen čekala, až jí pošle balíček. Soudy podle stěžovatelky ani nepřihlédly k jejímu zdravotnímu stavu a k faktu, že si je vědoma svých předchozích chyb a je odhodlána je napravit.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Z ústavního pořádku přitom neplyne základní právo na podmíněné propuštění. Při rozhodování v těchto věcech je tak Ústavní soud povolán k zásahu jen při závažných procesních vadách porušujících právo na spravedlivý proces či v případech, kdy výklad právních předpisů provedený obecnými soudy není ústavně konformní [srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 2878/22 ze dne 29. 11. 2022, body 12-14; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz].
5. K takovému pochybení ale v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy se dostatečně zabývaly aktuálním skutkovým stavem a vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů stěžovatelka nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění - prognózu vedení řádného života (viz § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Polemika nad splněním této podmínky tvoří podstatu ústavní stížnosti.
6. Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že posouzení prognózy vedení řádného života nelze založit výlučně na trestní minulosti odsouzeného. Ústavní soud v minulosti uvedl, že "nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace" [nález sp. zn. II.
ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411), bod 32; nález sp. zn. III. ÚS 2878/22 ze dne 29. 11. 2022, bod 17; nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019 (N 24/92 SbNU 258), body 23-26; nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, body 30 a 32; nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405); nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)].
7. Současně ale relevanci trestní minulosti odsouzeného při posuzování prognózy vedení řádného života ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud nepopírá a nepopírá to dokonce ani stěžovatelka ve své ústavní stížnosti. Trestní minulost jako takovou jen není možné posuzovat mechanicky pouze na základě počtu minulých odsouzení nebo počtu předchozích podmíněných propuštění. Soudy ji musí posuzovat komplexně vzhledem ke konkrétnímu budoucímu riziku recidivy v daném případě. Závěr o tom, že má soud podmínku za splněnou, pak náleží učinit právě jen a pouze příslušnému soudu, a to plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2878/22 ze dne 29. 11. 2022, bod 24; nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411), body 42-43; a nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019 (N 24/92 SbNU 258), bod 24].
8. V projednávané věci obecné soudy vysvětlily, proč konkrétně trestní minulost stěžovatelky nepřispívá k naplnění podmínky prognózy vedení řádného života. Vedle toho se věnovaly také její osobnosti, stupni resocializace a změně chování během výkonu trestu, jakož i rizikovým kontaktům po jejím případném propuštění. To plyne i z výše uvedené rekapitulace napadených usnesení. Ústavní soud proto neshledal v takovém odůvodnění nedostatky vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces ani zákazu dvojího přičítání téhož, jak namítá stěžovatelka.
9. K námitce stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly jejím zdravotním stavem, Ústavní soud ve shodě s krajským soudem poukazuje na procesní instituty určené k řešení takových situací (jsou-li naplněny zákonné podmínky). Jde zejména o přerušení výkonu trestu podle § 325 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, popř. upuštění od výkonu zbytku trestu podle § 327 trestního řádu.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu