Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti V. P., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 79/2024-140 ze dne 28. 3. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 PP 2/2024 ze dne 8. 2. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody. Do vazby byl vzat 21. 9. 2017, konec trestu je plánován ke dni 17. 11. 2025. Ve výkonu trestu odnětí svobody je už počtvrté, v minulosti byl již dvakrát z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn a v obou případech mu byl nařízen výkon zbývající části trestu. Stěžovatel před obecnými soudy v nynější věci žádal o podmíněné propuštění ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku znovu.
2. Obecné soudy jeho žádosti nevyhověly. Přestože shledaly, že stěžovatel splňuje první dvě podmínky stanovené v § 88 odst. 1 trestního zákoníku (vykonání příslušné doby trestu a prokázání polepšení), není u něj splněna třetí podmínka - očekávání, že stěžovatel povede řádný život. Stěžovatel byl podle obecných soudů v minulosti už dvakrát podmíněně propuštěn, ve zkušební době se však ani jednou neosvědčil a dopustil se další trestné činnosti; ostatně i jeden z aktuálně vykonávaných trestů je zbývající částí trestu po podmíněném propuštění. Ani nařízení dohledu u stěžovatele podle obecných soudů v minulosti nesplnilo svůj účel. Závažnost trestné činnosti stěžovatele navíc v průběhu času graduje od dřívější majetkové trestné činnosti k závažné násilné trestné činnosti, a to dokonce s použitím nelegálně držené zbraně.
3. Obecné soudy dále nepovažovaly za dostatečnou záruku vedení řádného života ani to, že stěžovatel má zajištěné bydlení, udržuje pevný vztah se svou manželkou a má i příslib zaměstnání, protože se stěžovatel v minulosti trestné činnosti dopustil i za obdobných okolností. Soudy navíc upozornily na naprosto nedostatečnou sebereflexi stěžovatele, který podle jejich názoru svou trestnou činnost vysvětluje jako zkrat; jeho jednání však jako zkratové podle obecných soudů vysvětlovat nelze. Obecné soudy tak uzavřely, že i přes vzorné chování stěžovatele ve výkonu trestu prozatím není možné učinit závěr, že v případě jeho podmíněného propuštění nehrozí opakování trestné činnosti.
4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nepředvídatelná, výrazně vybočující ze zákonného rámce a porušující zásadu přiměřenosti. Stěžovatel má za to, že se od počátku výkonu trestu choval vzorně, pracoval, uhradil způsobenou škodu a dosáhl značného množství pochval. Zvýšil si kvalifikaci, má zajištěnu práci, nemá žádné dluhy, dobrovolně přispíval na prospěšné účely a snaží se i v nesnadných podmínkách udržet kontakt s rodinou a vytvořit si optimální podmínky pro život na svobodě. Podotýká také, že úzce spolupracuje s Občanským resocializačním spolkem, což obecné soudy podle jeho názoru zcela opomněly.
Stěžovatel namítá, že žádá o podmíněné propuštění již poněkolikáté a v minulosti mu obecné soudy dávaly naději na podmíněné propuštění, když ve své snaze o polepšení vytrvá. Obecné soudy nikdy nezpochybnily lítost stěžovatele ve vztahu k trestné činnosti a pozitivně nahlížely na úlohu spolku. Očekával proto, že jeho žádosti už nyní bude vyhověno. Napadená rozhodnutí proto vnímá jako nepředvídatelná a domnívá se, že je vystaven libovůli soudů. To vše ve svém důsledku podle stěžovatelova názoru porušuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnost projednal přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť je ve výkonu trestu odnětí svobody a řízení o ústavní stížností může za určitých okolností vytvořit překážku nové žádosti o podmíněné propuštění.
6. Stěžovatel v petitu i hlavičce ústavní stížnosti označuje jiné usnesení Městského soudu v Praze, než proti kterému brojí podle obsahu ústavní stížnosti i příloh k ní. Ústavní soud posuzoval stížnost podle jejího obsahu a smyslu, a vyložil ji proto tak, že petit i hlavička obsahují písařskou chybu a stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 79/2024-140 ze dne 28. 3. 2024.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
9. Jak podotýká sám stěžovatel, z ústavního pořádku základní právo na podmíněné propuštění neplyne. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem.
Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když je vzhledem k účelu trestu a k dalším relevantním okolnostem odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že nehrozí příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Při rozhodování v těchto věcech je tak Ústavní soud povolán k zásahu jen při závažných procesních vadách porušujících právo na spravedlivý proces či v případech, kdy výklad právních předpisů provedený obecnými soudy není ústavně konformní (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 2878/22 , body 12-14; I. ÚS 2201/16; III. ÚS 599/14, III. ÚS 4851/12 ,
II. ÚS 715/04 ; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3187/12 nebo
II. ÚS 629/06 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud ovšem na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by k takovému závažnému pochybení, vyžadujícímu zásah Ústavního soudu, v projednávané věci došlo. Obecné soudy se dostatečně zabývaly aktuálním skutkovým stavem a vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění - prognózu vedení řádného života (prospektivní podmínka - viz § 88 odst. 1 trestního zákoníku).
11. Stěžovatel ve skutečnosti své námitky v ústavní stížnosti směřuje nikoliv k třetí, ale k druhé podmínce - prokázání polepšení (retrospektivní podmínka). Ta totiž zahrnuje posouzení toho, jak se stěžovatel ve výkonu trestu chová, zda pracuje a podobně. Obecné soudy splnění této podmínky nezpochybňují a jednání pachatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody hodnotí velmi pozitivně. Skutečnost, že se odsouzený ve vězení chová vzorně a prokázal polepšení, ovšem bez dalšího neznamená, že bude i mimo vězení vést řádný život (byť to samozřejmě není bez významu).
12. Úvahy obecných soudů vycházející ze zkušenosti s podmíněným propuštěním stěžovatele, který se ve dvou předchozích případech podmíněného propuštění ve zkušební době dopustil trestné činnosti, nejsou podle Ústavního soudu nikterak svévolné či nepředvídatelné, jak namítá stěžovatel. Stejně tak ani v hodnocení sociálního zázemí stěžovatele ve vztahu k potenciální recidivě či v závěrech obecných soudů o nedostatečné sebereflexi stěžovatele Ústavní soud nevidí žádné závažné pochybení (exces) porušující stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud tak není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasáhnout.
13. Lze tedy shrnout, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění jakožto mimořádného institutu. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zejména zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Tak se v této věci stalo. Ústavní soud proto tuto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
14. S ohledem na to už nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, jelikož právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud navíc rozhodl v krátké době od podání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu