Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016 č. j. 27 Co 275/2011-805 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 2363/2016-866, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadeným rozsudkem (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 10. 11. 2011 č. j. 27 Co 275/2011-584 byl zrušen po rozhodnutí Ústavního soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 1413/2014-661) změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 4. 2011 č. j. 6 C 104/2007-529 tak, že zamítl vzájemný návrh 2. žalovaného - České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na určení, že je vlastníkem budovy specifikované v rozsudku v katastrálním území Skryje nad Berounkou a obci Skryje, okres Rakovník, a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.); určil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je vlastníkem věcí specifikovaných v rozsudku (výrok II.).
Dále ho změnil tak, že určil, že 1. žalovaná - obec Skryje - je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozsudku v katastrálním území Skryje nad Berounkou a obci Skryje, okres Rakovník (výrok III.). V tomtéž rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že je vlastníkem věcí specifikovaných v rozsudku ve výše uvedeném katastrálním území. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť nebylo přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu při posouzení otázky dobré víry ve vztahu k nabytí vlastnického práva vydržením. Tvrdí, že 1. žalovaná - obec Skryje - si musela být nepochybně vědoma, že předmětné pozemky nejsou v jejím vlastnictví, když je jako prodávající na základě trhové smlouvy z roku 1928 prodala Obecné škole ve Skryjích jako kupujícímu. Nemohl se tedy ani v době zápisu do katastru nemovitostí domnívat, že se jedná o jeho historický majetek.
Podle stěžovatele, vzhledem k nedostatku dobré víry, kterou 1. žalovaná musela mít ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je bez významu, že jeho vlastnické právo nebylo po dobu více jak deseti let zpochybněno či že byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že konkluze odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť jeho dovolání není podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, přípustné. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením v závislosti na posouzení oprávněnosti držby jsou v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, na kterou také odkázal.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Praze) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu