Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou sídlem Opletalova 1015/55, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 53/2024-2391 ze dne 10. 4. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 0 P 88/2018 ze dne 30. 11. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a dále a) nezletilé L. A. Š., b) A. Š., c) M. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
2. Okresní soud pro Prahu 8 ("opatrovnický soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost platit na výživu zletilé dcery [vedlejší účastnice b)] 55 000 Kč měsíčně (od září 2020 do prosince 2021) a 40 000 Kč měsíčně (od ledna 2022), a dále zaplatit nedoplatek na výživném v celkové výši 1 178 968 Kč v měsíčních splátkách po 100 000 Kč (výrok I.). Opatrovnický soud dále uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilé dcery [vedlejší účastnice a)] 55 000 Kč měsíčně (od září 2020 do prosince 2021) a 40 000 Kč měsíčně (od ledna 2022), a dále zaplatit nedoplatek na výživném v celkové výši 1 121 198 Kč v měsíčních splátkách po 100 000 Kč (výrok II.).
3. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozhodnutí opatrovnického soudu věcně potvrdil, avšak změnil jej ve výrocích I. a II. tak, že určil nedoplatky za dobu od září 2020 do března 2024, tj. na 1 242 968 Kč pro zletilou dceru a 1 269 198 Kč pro nezletilou.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že soudy překročily smysl a účel zákonných ustanovení o výživném, čímž porušily soukromou majetkovou sféru stěžovatele a jeho soukromý a rodinný život. Soudy mechanicky aplikovaly pravidlo o stejné životní úrovni rodičů a dětí, aniž by vzaly v potaz životní styl stěžovatele, který je vědcem, jehož celoživotní hodnoty nejsou primárně založeny v materiální sféře. Stěžovatel ani jeho rodina nikdy nežili luxusním způsobem života, přestože vlastní nemovitosti značné hodnoty. Stěžovatel přijímá starobní důchod 20 000 Kč a příjem z pronájmů dosahuje asi 100 000 Kč. Soudy bez řádného prokázání uzavřely, že stěžovatel dál pracuje (pouze na základě výpovědi zletilé dcery, která se s otcem příliš nestýká), ten však má dlouhodobé zdravotní problémy, pro které ukončil pracovní poměr. Soudy neurčily výživné podle skutečných příjmů otce, ale ze sumy nemovitého majetku ve společném jmění manželů a potenciálních příjmů z pronájmu, jež nebyly řádně stanoveny; některé nemovitosti dokonce nejsou v pronajímatelném technickém stavu. Stěžovatel není schopen výživné ve stanovené výši platit, jeho pracovní schopnost byla snížena o 60 %. Výše výživného je likvidační a stěžovatel může čelit exekucím.
5. Stěžovatel v návrhu dále uvádí, že: Nemovitosti nelze prodat, respektive vynucený prodej za účelem uspokojení vysokého výživného by byl v rozporu s právem vlastnit majetek a s právem na bydlení rodiny stěžovatele. Soudy fakticky požadují, aby stěžovatel změnil svůj způsob života a aby ve stáří se zdravotními problémy začal "zázračným" způsobem vydělávat peníze, které nikdy nevydělával (nebo aby v rozporu s právní jistotou sehnal nové nájemce nemovitostí, byť existují dlouhodobě funkční nájemní vztahy, či aby rekonstruoval další nemovitosti). To vše má stěžovatel učinit, aby se změnil dosavadní způsob života dvou dcer, které celý život vedl ke skromnosti a pokoře. Nezletilá dcera sama uvedla, že jí dosud poskytované prostředky vyhovují. Soudy nastolují nerovnováhu mezi prostředky dalších dětí stěžovatele a jeho manželky, které žádné milionové částky neměly. Podle soudů mají mít děti automaticky právo na vysokou životní úroveň jen proto, že jsou děti stěžovatele, ač se o majetek nezasloužily; stěžovatel naopak nemůže vést děti ke skromnému stylu životu, což je v rozporu s jeho právem na výchovu. Stěžovateli celý život šlo primárně o vědeckou činnost a přínos společnosti, nikoliv o majetek.
6. Stěžovatel podle soudů vlastní společnosti, ačkoliv není podílníkem ani akcionářem žádné korporace; vadné znalecké posudky oceňující hodnotu společností neměly být kladeny stěžovateli k tíži. Soudy nekonfrontovaly znalce ohledně hodnoty společností (chybně určené o desítky miliónů korun) a nezohlednily posudky vypracované znalcem zvoleným stěžovatelem. Opatrovnický soud vyjádření soudem ustanovené znalecké kanceláře zasílal s měsíčními prodlevami či až při samotném jednání, čímž stěžovateli protiústavně znemožnil konfrontovat znalce a vyvracet důkazy; stěžovatel má nadto nést náklady na vypracování posudků. Životní úroveň by se měla v zájmu řádné výchovy dětí posuzovat bez ohledu na vlastnictví hodnotného majetku, aby si děti uvědomily pomíjivost vlastnictví a zásluhovost životní úrovně. Dostane-li se dětem vysokého majetku, bude vyrůstat generace, která bude neúměrně zvýhodňována, což je v rozporu s jejich zájmem. Bylo by paradoxní, kdyby rodiče žili běžným způsobem života, ač vlastní majetek vyšší hodnoty, a současně aby děti žily v luxusu a užívaly si celoživotních výsledků práce svého rodiče. Soudy se nezabývaly ani náklady, které stěžovatel na dosažení příjmů musí vynaložit.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma části směřující proti části výroků I. a II. rozsudku opatrovnického soudu týkajících se nedoplatků na výživném. Ústavní soud k projednání návrhu v uvedeném rozsahu příslušný není, protože nelze rušit něco, co bylo změněno či nahrazeno (zde výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu).
8. Ústavní stížnost ve zbývající části byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele (ve zbývající části) a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v extrémních případech. Je právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a vydaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze zhodnotit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2260/22
ze dne 20. 9. 2022; či usnesení
sp. zn. II. ÚS 2391/22
ze dne 22. 2. 2023).
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočila. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze rozporuje způsob, kterým obecné soudy při stanovení výše výživného vzaly v úvahu jeho nemovitý majetek.
12. Již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 511/05
Ústavní soud uvedl, že: "[v] případě posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky (reálně) dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni" [ nález
sp. zn. III. ÚS 511/05
ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593).].
13. Soudy při určení výše výživného zohlednily jednak schopnost stěžovatele dosahovat nadstandardních příjmů (ve výši více než 200 000 Kč měsíčně), dále nadstandardní hodnotu nemovitého majetku, který stěžovatel vlastní s manželkou (tržní cena má přesahovat 255 000 000 Kč) [viz bod 48 napadeného rozsudku odvolacího soudu]. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné kvalifikované námitky, které by odůvodňovaly výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů.
14. Výživné na kalendářní měsíc ve výši 55 000 Kč, respektive později 40 000 Kč na jedno vyživované dítě je výživné nadstandardně vysoké, nejde však o výživné excesivně, a tak neústavně nepřiměřeně vysoké, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, a tak může být v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, jakož i porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny [takto srov. ve věci řešené nálezem
sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489) ze dne 16. 12. 2015. Značně vysoký je nedoplatek. To je však dáno tím, že stěžovatel za rozhodné období od 1. 9. 2020 do 31. 3. 2024 (3 roky a 7 měsíců) zaplatil na výživném pouze 678 000 Kč na zletilou dceru a 651 770 Kč pro zletilou cenu, tedy méně než 16 000 Kč na měsíc a dceru, což je hluboce pod jeho vyživovací povinnost. Poměry stěžovatele zaplatit i takto vysoký nedoplatek umožňují.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost v odpovídající části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti změněným částem výroků I. a II. rozsudku opatrovnického soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Protože Ústavní soud projednal ústavní stížnost stěžovatele bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu