Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 57/2024 ze dne 14. března 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 6011/2023 ze dne 5. února 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ("obvodní soud") sp. zn. 4 T 50/2017 ze dne 12. července 2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") sp. zn. 5 To 255/2021 ze dne 24. listopadu 2021 uznán vinným ze spáchání dvou pokračujících zločinů pojistného podvodu, přečinu pojistného podvodu a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel připomíná, že svůj návrh na povolení obnovy řízení opíral o čestné prohlášení P. K., z jehož obsahu bylo možno dovodit, že čtyři z dílčích útoků, za něž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nespáchal on, nýbrž právě P. K. Z tohoto důvodu navrhoval P. K. vyslechnout jako svědka, o což se obvodní soud nejprve snažil, avšak když se P. K. nedostavil na předvolání, nevyhověl stěžovatelovu návrhu na opětovné předvolání a místo toho provedl pouze důkaz ve formě přečtení čestného prohlášení, načež návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
5. Stěžovatel namítá, že obvodní soud pochybil, když neprovedl jím navrhovaný důkaz v podobě výslechu P. K. a nesnažil se o opětovné předvolání tohoto svědka. Poukazuje na to, že oba obecné soudy vyslovily pochybnosti o věrohodnosti P. K. a o dalších skutečnostech týkajících se čestného prohlášení, takže tím spíše se měly snažit o odstranění těchto pochybností výslechem uvedeného svědka. Uvádí, že svědek K. hned následující den, tj.
6. února 2024, zaslal soudu omluvu s lékařským potvrzením o ošetření, v níž vysvětloval, že se soudního jednání nemohl zúčastnit kvůli svému úrazu. Má za to, že obecné soudy vadně pochopily podstatu obnovovacího řízení a zabývaly se i skutečnostmi, které spíše přináleží až do případného obnoveného řízení, když srovnávaly obsah čestného prohlášení s obsahem důkazů provedených již v původním řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. února 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. dubna 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. března 2012].
9. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda závěry obecných soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), na kterých založily napadená rozhodnutí, nesly znaky libovůle a představují porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
10. Ústavní soud předně musí odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy vadně pochopily podstatu obnovovacího řízení, když se zabývaly i skutečnostmi, které mají přijít na řadu až v případném obnoveném řízení. Stěžovatel tuto kritiku odvíjel od toho, že obecné soudy porovnávaly obsah čestného prohlášení P. K. s obsahem dokazování, jež bylo provedeno v původním řízení. Takový postup však plně odpovídá zákonnému vymezení podmínek pro povolení obnovy řízení vyplývajících z § 278 trestního řádu, neboť z nich vyplývá, že důvodem pro povolení obnovy řízení je objevení skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí. Otázku, zda nově najevo vyšlé skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit ve věci jiné rozhodnutí, přitom nelze posoudit bez toho, že je soud bude zvažovat v kontextu důkazů provedených v původním řízení.
11. Obvodní soud v bodě 7 napadeného usnesení podrobně rozebral obsah čestného prohlášení P. K. a identifikoval hned několik rozporů s obsahem důkazů provedených v původním řízení. Kromě toho konstatoval, že obsah čestného prohlášení nevylučuje účast stěžovatele na daných dílčích útocích. Sám stěžovatel tuto analýzu čestného prohlášení nerozporuje. V návaznosti na to obvodní soud dospěl k závěru, že ani případný výslech tohoto svědka by nemohl představovat důkaz, který by mohl vést k jinému rozhodnutí ve věci. Tento závěr v napadeném usnesení potvrdil také městský soud.
12. Ústavní soud v popsaných úvahách obecných soudů nenalezl logický lapsus či jinou podobně závažnou vadu, a proto nehodlá závěr o nadbytečnosti výslechu svědka K. zpochybňovat. To, že obvodní soud nejprve svědka předvolal, aby ho vyslechl, a pak, když se svědek nedostavil, na výslechu již netrval, samo o sobě takovou vadou není. Takový postup lze prozaicky vysvětlit i tak, že samo předvolání bylo již nadbytečné. Předvoláním rozhodně nebyla založena povinnost obecných soudů na výslechu trvat. Ani sám stěžovatel ostatně nenabízí vysvětlení, jaké jiné zásadní poznatky oproti listinnému důkazu v podobě čestného prohlášení P. K. by měl přinést osobní výslech téhož svědka. S ohledem na to se jeví nepodstatná otázka, z jakého důvodu se tento svědek nedostavil na původní předvolání k soudu, resp. zda tak učinil s řádnou omluvou či bez ní.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu