Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti ELKOPLAST CZ, s.r.o., sídlem Štefánikova 2664, Zlín, zastoupené advokátem JUDr. Adamem Rakovským, sídlem Václavská 316/12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 23 Cdo 2922/2024-403 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 74 Co 67/2023-382 ze dne 5. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a společnosti STAVER Luže s.r.o., sídlem Zdislav 38, Luže, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 20 C 157/2018, okresní soud rozsudkem č. j. 20 C 157/2018-168 ze dne 17. 1. 2019 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) blíže specifikované částky. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 74 Co 86/2019-230, 74 Co 87/2019 ze dne 27. 10. 2020 prvostupňové rozhodnutí potvrdil a stěžovatelka dle těchto rozsudků plnila. Nejvyšší soud však poté rozsudkem č. j. 23 Cdo 787/2021-267 ze dne 26. 5. 2022 uvedená rozhodnutí zrušil s ohledem na nedostatky ve formulaci žaloby. Stěžovatelka následně podala vzájemný návrh, kterým se domáhala vrácení bezdůvodného obohacení v podobě plnění dle pravomocných rozsudků, které byly zrušeny.
3. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 20 C 157/2018-305 ze dne 29. 12. 2022 žalobu žalobkyně zamítl, protože nárok byl sice důvodný, ale stěžovatelka již plnila (výrok I), vzájemný návrh stěžovatelky okresní soud zamítl, neboť plněno bylo po právu a bezdůvodné obohacení nevzniklo (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem výrok II rozsudku okresního soudu co do 2 472 048,30 Kč potvrdil, co do 306 419,38 Kč jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit uvedenou částku stěžovatelce. Jak krajský soud uvedl, stěžovatelka odvoláním nenapadla výrok I, který s odůvodněním soudu prvního stupně tvoří integrální jednotu, a jelikož nabyl právní moci, představuje překážku věci rozhodnuté. Krajský soud proto musel vyjít z toho, že stěžovatelka zaplacením splnila svůj hmotněprávní závazek, a nedošlo tak (v tomto rozsahu) k bezdůvodnému obohacení. Částečná změna prvostupňového rozsudku se týkala částky zaplacené stěžovatelkou na nákladech řízení, nárok na jejich úhradu má totiž základ v procesním právu.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka totiž v dovolání sice vznesla otázku, jaké právní důsledky za dané procesní situace pravomocný výrok soudu o zamítnutí žaloby, ovšem z celkového obsahu dovolání plyne, že ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil její odvolání podle jeho skutečného obsahu, především ve vztahu k námitkám směřujícím proti pravomocnému výroku o zamítnutí žaloby, který ve svém odvolání neoznačila. Vytýká tedy vadu řízení, která přípustnost dovolání nezakládá.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že proti výroku I rozsudku okresního soudu nebyla oprávněna podat odvolání. Rozsudek krajského soudu tak považuje za nesmyslný a porušující její právo na soudní ochranu, neboť jí soud kladl k tíži, že nepodala odvolání proti výroku, proti kterému objektivně odvolání podat nemohla. Jestliže odvolání proti danému výroku nebylo přípustné, krajský soud jím nemohl být vázán a měl se zabývat odvoláním v celém rozsahu.
7. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka uvádí, že i vada řízení může založit přípustnost dovolání, neboť dle § 237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném řešení otázky hmotného nebo procesního práva. Danou argumentaci navíc Nejvyšší soud vztáhl až na námitky týkající se posouzení odvolání podle jeho obsahu, pominul přitom hlavní dovolací námitky, tedy že krajský soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti odvolání proti výroku I rozsudku okresního soudu a že z něj vycházel jakožto z věci rozhodnuté.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obšírně vysvětluje, že proti výroku I rozsudku okresního soudu nebylo přípustné odvolání. Nejenže ale tento argument neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (na kterou odvolací soud v napadeném rozsudku poukázal), není navíc zjevné, jak by ztotožnění se s touto námitkou mělo znamenat pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí věci. Z ústavní stížnosti se zdá, že podle stěžovatelky by absence přípustnosti odvolání proti danému výroku měla automaticky znamenat, že odvolací soud tímto výrokem není vázán. Tuto svou úvahu ale stěžovatelka nijak nevysvětluje. Ať už odvolání přípustné bylo a uplynula lhůta pro jeho podání, nebo přípustné nebylo, v obou případech by daný výrok (spolu s k němu se vztahujícím odůvodněním) nabyl právní moci.
10. Stěžovatelčina námitka, že jí krajský soud kladl k tíži, že proti výroku I rozsudku okresního soudu nepodala odvolání, tak není zcela přesná. Krajský soud stěžovatelce "kladl k tíži", že výrok I rozsudku okresního soudu nabyl právní moci.
11. Obdobný problém se týkal již stěžovatelčina dovolání. Stěžovatelka sice formulovala právní otázku, ve vztahu k níž vymezovala přípustnost dovolání, ovšem její argumentace (dovolací důvod) se s touto otázkou míjela, neboť i v dovolání stěžovatelka neustále řešila přípustnost odvolání a to, v jakém rozsahu prvostupňový rozsudek napadla. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak rozhodl. Namítá-li stěžovatelka, že přípustnost dovolání může založit i řešení otázky procesního práva, má pravdu. Ale taková otázka musí být v dovolání formulována, stěžovatelka však formulovala otázku jinou, kterou následně fakticky odůvodnila tvrzenou vadou řízení.
12. Lze shrnout, že stěžovatelčin (faktický) procesní neúspěch byl dán existencí pravomocného výroku v rozsudku okresního soudu o oprávněnosti nároku žalobkyně. Stěžovatelka se tedy buď měla proti tomuto výroku bránit (odvoláním či třeba ústavní stížností), nebo následně měla předložit argumentaci vysvětlující, proč daný výrok - navzdory řádně odůvodněnému a judikaturou Ústavního soudu podloženému názoru krajského soudu - netvoří překážku věci rozhodnuté. Argumentace týkající se (ne)přípustnosti odvolání toho ale sama o sobě způsobilá není.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu