USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně STAVER Luže s.r.o., se sídlem v Luži, Zdislav 38, identifikační číslo osoby 03564240, zastoupené Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Jaroměři, Na Cihelnách 9, proti žalované ELKOPLAST CZ, s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 2664, identifikační číslo osoby 25347942, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 2 003 060 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 2 778 467,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 157/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2024, č. j. 74 Co 67/2023-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení smluvních pokut v celkové výši 2 003 060 Kč za prodlení žalované s dokončením tří záručních oprav nákladního automobilu, který zakoupila od žalované kupní smlouvou ze dne 15. 9. 2015. Žalovaná oprávněnost tohoto nároku popřela a v průběhu řízení podala vzájemný návrh, kterým požadovala zaplacení částky 2 778 467,68 Kč s příslušenstvím. Tato částka má představovat bezdůvodné obohacení žalobkyně na úkor žalované, které vzniklo plněním na základě pravomocného a později dovolacím soudem zrušeného rozsudku odvolacího soudu.
2. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 12. 2022, č. j. 20 C 157/2018-305, žalobu o zaplacení částky 2 003 060 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 2 778 467,68 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 343 449,58 Kč (výrok III), náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 47 722,40 Kč (výrok IV) a vůči státu (výrok V).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, ve které byl zamítnut vzájemný návrh o zaplacení částky 2 472 048,30 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 306 419,38 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroků I, III, IV a V dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v řešení otázky procesního práva, která dle jejího mínění dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a sice „jaké právní důsledky má pravomocný výrok soudu o zamítnutí žaloby, kdy k tomuto zamítnutí došlo na základě toho, že žalovaná plnila žalobkyni na základě dříve pravomocných rozsudků soudu, které byly následně zrušeny rozhodnutím dovolacího soudu, na nárok žalované na vrácení bezdůvodného obohacení uplatněný vzájemným návrhem vůči žalobkyni, které vzniklo právě tím, že plnila dle později zrušených rozsudků“. K uvedené otázce žalovaná blíže uvedla, že ačkoli není procesně legitimována brojit odvoláním proti výroku o zamítnutí žaloby, měl odvolací soud při rozhodování o nároku na vydání bezdůvodného obohacení „posoudit odvolání žalovaného podle jeho skutečného obsahu a záměru žalovaného“, což zahrnovalo i námitky směřující proti pravomocnému výroku I, který ve svém odvolání výslovně neoznačila. Tím, že odvolací soud tyto argumenty žalované ignoroval, uplatnil přepjatý formalismus a porušil principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedeného důvodu žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu, zpochybnila dovolací argumentaci žalované a navrhla, aby
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ačkoli žalovaná předložila dovolacímu soudu výše uvedenou otázku (viz bod 4 shora), z celkového obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení neposoudil její odvolání podle jeho skutečného obsahu, především ve vztahu k námitkám směřujícím proti pravomocnému výroku o zamítnutí žaloby, který ve svém odvolání neoznačila.
11. Tato námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
12. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
13. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu