Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 90/2024-2152 ze dne 21. března 2024 a Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 35/2018-2133 ze dne 14. března 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") nařídil výkon trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, uložený stěžovateli trestním příkazem č. j. 3 T 35/2018-1964 ze dne 18. dubna 2018 [za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], podmíněně odložený na zkušební dobu šedesáti měsíců s dohledem. Krajský soud v Praze ("stížnostní soud") stížnost stěžovatele v neveřejném zasedání zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených usneseních porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Stěžovatel má za to, že výkon trestu odnětí svobody byl nařízen nedůvodně, neboť ve zkušební době vedl řádný život a splácel způsobenou škodu. Vedení řádného života, legální způsob obživy a konsolidace osobních poměrů vyplývá i ze zpráv Probační a mediační služby, která až na drobné nedostatky nezjistila porušení účelu podmíněného odsouzení. Stěžovatel si zajistil práci, což nebylo s ohledem na odsouzení snadné, a úspěšně zažádal o oddlužení, obecné soudy však vyžadovaly, aby hradil škodu způsobenou trestnou činností, ačkoli finanční úřad svou pohledávkou do insolvenčního řízení, o kterém věděl, nepřihlásil. Fakticky tak byl stěžovatel potrestán za to, že neporušil zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů ("insolvenční zákon"), a nespáchal trestný čin zvýhodňování věřitele (§ 223 trestního zákoníku). Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2858/23 ze dne 10. ledna 2024 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz), podle kterého musí soudy zohlednit, je-li placená náhrada škody přiměřená finančním podmínkám odsouzeného. Soudní rozhodnutí ovlivnilo také svévolné vyjádření státního zástupce, který bez odůvodnění nesouhlasil se stěžovatelovým osvědčením (č. l. 2047). Okresní soud tento názor převzal a zaujatě rozhodl jen na základě spekulací o příjmech stěžovatele a nepodloženém přesvědčení o protiprávnosti jeho jednání v insolvenčním řízení, aniž by zohlednil jeho osobní poměry (péče o nezletilé dítě, zaměstnání, řešení dluhů aj.). Stěžovatel má za to, že obecné soudy nepřípustně přihlédly k jeho trestné činnosti po skončení zkušební doby, stížnostnímu soudu pak vytýká nedostatečné vypořádání jeho stížnostních námitek.
4. S ohledem na nařízený výkon trestu navrhl stěžovatel i odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť jeho výkon by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu než odložení vykonatelnosti pro veřejný zájem.
5. Ústavní soud k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze předseda senátu okresního soudu, který především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení - s tím, že si je vědom limitů splácení škody u osoby v insolvenčním řízení. V projednávané věci je však patrná snaha stěžovatele dostatečně neuspokojovat pohledávky věřitelů, a právě v tom spatřuje nesplnění požadavků podmíněného odsouzení. Okresní soud odmítá, že by důvodem byla trestná činnost stěžovatele po zkušební době, a také tvrzení, že hodnocení Probační a mediační služby bylo kladné. Stěžovatel porušoval povinnosti vůči insolvenční správkyni (nepřiznal vedlejší příjem) a vykonával práci pouze za minimální mzdu, ačkoli v místě bydliště jsou lépe hodnocené pracovní příležitosti. Odmítá rovněž tvrzení, že se stěžovatel stará o nezletilé dítě - podle zjištění soudu je syn v péči matky a stěžovatel platí výživné.
6. V replice stěžovatel poukázal na nezabavitelnou minimální částku, z níž může osoba v insolvenčním řízení vytvářet úspory, což činil a úspory mohl využít k úhradě peněžitého trestu; ze schopnosti spořit nelze dovodit povinnost zvýhodňovat jednoho z věřitelů a porušovat podmínky oddlužení. Stěžovatel má za to, že okresní soud na něj vytvářel nepřiměřený nátlak, což dovozuje z absence audiozáznamu z opakovaně odročeného veřejného zasedání, a zpochybňuje důvody, které k tomu okresní soud vedly. Stěžovatel rovněž odmítá, že by ze zpráv Probační a mediační služby vyplývaly negativní poznatky k jeho osobě; je přesvědčen, že soudce okresního soudu chtěl původně rozhodnout o osvědčení stěžovatele, a proto postupoval podle § 330 odst. 3 trestního řádu - v opačném případě by nevyžadoval vyjádření státního zástupce, ale nařídil by veřejné zasedání. Nesouhlas státního zástupce však vedl ke změně názoru a k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, aniž by okresní soud zjišťoval možnost lepších výdělků (dotazem na úřad práce). K zamlčeným příjmům stěžovatel uvedl, že ty by mohly být důvodem pro zrušení oddlužení, nikoli pro závěr o neosvědčení stěžovatele.
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle Ústavního soudu je ústavní stížnost založena především na polemice s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě. Stěžovatel přitom uplatňuje shodnou argumentaci jako v průběhu řízení, s níž se obecné soudy vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, interpretace a aplikace právních předpisů, jsou v pravomoci obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se v tomto případě nestalo.
9. Ústavnímu soudu nepřísluší ani vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010], neboť i takové rozhodování je svěřeno obecným soudům (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Shodný přístup se vztahuje i na řízení o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu. Ústavní soud může zakročit pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí; proto ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
10. Okresní soud prověřoval finanční poměry stěžovatele, průběh insolvenčního řízení a zjistil, že insolvenční správce nebyl řádně informován. Nedostatky jsou patrné i ze zpráv Probační a mediační služby, jak v kontaktech stěžovatele s probační úřednicí (nedostavil se k třetině schůzek), tak i v neposkytování vyžadovaných dokladů. Okresní soud se zabýval možností hradit závazky i (symbolickou) částkou, která by byla ve smyslu § 111 insolvenčního zákona tolerovaným "zanedbatelným zmenšením" majetku, a zjistil, že stěžovatel o této možnosti věděl a k takovému jednání měl i finanční prostor; přesto se nechal zaměstnat u bratra za minimální mzdu, připustil mimořádné příjmy a existenci úspor, které ale insolvenčnímu správci nepřiznal, což okresní soud vyhodnotil jako jednání odporující povinnostem dlužníka podle § 412 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Na základě toho soud uzavřel, že stěžovatel ve zkušební době neplnil řádně své povinnosti a je namístě nařídit výkon trestu.
11. Závěry okresního soudu sdílel i stížnostní soud, včetně závěru, že s ohledem na maximální délku zkušební doby nebylo možné její další prodloužení. Stížnostní soud nepovažoval za dostatečný ani postoj stěžovatele k náhradě škody, neboť nevyužil ani odročovaného veřejného zasedání okresního soudu, aby prokázal změnu svého postoje a uložené povinnosti začal řádně plnit, byť po skončení zkušební doby; proto označil jeho přístup k dohledu jako liknavý a nedbalý.
12. Podle závěrečné zprávy Probační a mediační služby (č. l. 2040 a 2041) probíhal dohled i přes občasné absence, nebylo zjištěno páchání nové trestné činnosti ani záznam v evidenci přestupků, stěžovatel však nedoložil relevantní doklady k hrazení způsobené škody, jeho přístup byl liknavější a mírně se začalo zvyšovat riziko recidivy.
13. Podle § 330 odst. 3 trestního řádu lze se souhlasem státního zástupce rozhodnout o osvědčení odsouzeného v neveřejném zasedání, při absenci souhlasu soud rozhoduje ve veřejném zasedání, které bylo v projednávané věci opakovaně odročeno (proběhlo třikrát - 8. června 2023, 2. listopadu 2023 a 14. března 2023), ani v jednom případě však státní zástupce nebyl přítomen. Bylo výhradně na soudu, aby na základě provedených důkazů, včetně opakovaného výslechu stěžovatele, zhodnotil, jsou-li splněny podmínky pro osvědčení nebo je namístě nařídit mu výkon trestu. Okresní soud k tomu opatřil dostatek podkladů, své usnesení dostatečně odůvodnil a vysvětlil, v čem spatřuje nesplnění podmínek podmíněného odsouzení.
14. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo zbaven osobní svobody než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Trestní zákoník zmocňuje obecné soudy, aby prověřily, zda byly splněny požadavky podmíněného odsouzení a zda se odsouzený osvědčil, či nikoli; poskytuje jim k tomu nástroje, včetně možnosti prodloužení zkušební doby, stanovení dohledu, uložení přiměřených omezení aj. Uvedené nástroje již nebylo možné v projednávané věci použít, neboť ani dohled nevedl k očekávaným výsledkům. Postup soudů naplnil rovněž požadavky plynoucí z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), které zaručují, že nezávislý a nestranný soud bude podle předem stanovených pravidel aplikovat zákon. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2858/23 není případný, neboť v nyní projednávané věci obecné soudy zkoumaly reálné možnosti stěžovatele platit náhradu škody způsobené trestným činem, ale také další okolnosti týkající se plnění jeho povinností ve zkušební době podmíněného odsouzení.
15. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů - jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti - přehodnocoval; napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, protože věc (kvazi)meritorně posoudil mimo pořadí, jakmile to bylo s ohledem na zajištění spisu a vyjádření účastníků možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu