Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti IRHOS Partner, spol. s. r.o., sídlem Chodská Lhota 94, zast. JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2013, č.j. 25 Cdo 2566/2012-203, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2011, č.j. 13 Co 367/3011-167, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.12.2010, č.j. 6 C 335/2009-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a ing. Vladimíra Slámy a Miloslavy Slámové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další části ústavní stížnosti popsala stěžovatelka vývoj situace panující v době převodu bytových jednotek na nabyvatele. Původně stavbu předmětných budov pro 3 fyzické osoby realizovala společnost IRHOS, spol. s r.o., následně převzala její práva a povinnosti zhotovitele stěžovatelka, a to na základě jednoznačného projevu vůle všech zúčastněných stran; stejně hodnotí i dohodu, v níž všechny dotčené strany svobodně prohlásily a ujednaly, že výhradním vlastníkem všech rozestavěných domů je stěžovatelka.
Stěžovatelka měla s budoucími nabyvateli uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě, proces převodu byl narušen a pozdržen neoprávněně vydaným předběžným opatřením. Po odpadnutí překážky strany svoji vůli naplnily a završily kontraktační proces převodem na nabyvatele. Stěžovatelka se jednoznačně považovala za vlastníka dotčených budov, což dokládá odkazy na řadu právních úkonů, zástavní smlouvy, narovnání ve formě notářského zápisu. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud neprovedl všechny navržené důkazy.
Ze všech důvodů je přesvědčena, že je ona tím subjektem, který byl vydaným předběžným opatřením výrazně poškozen a odpovědnost za tuto škodu musí nést ti, kdo o předběžné opatření požádali, tj. žalovaní. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 36 odst. 3:
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Přitom je žádoucí ústavní stížnost posuzovat ze dvou hledisek: a) předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou omezením uloženým předběžným opatřením, b) přípustnost dovolání, resp. jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Ad a) Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry obvodního soudu a městského soudu ohledně posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou omezením, jež stěžovatelce bylo uloženo předběžným opatřením. Z obsahu ústavní stížnosti pak evidentně plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly z důvodů neexistence příčinné souvislosti, resp. "nevzniku" škody, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
K nim Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka, ač zastoupena právně kvalifikovanými zástupci, nehodlá respektovat zákonná pravidla pro originární nabytí vlastnického práva výstavbou prováděnou na základě občanskoprávní smlouvy o díle, ani podmínky případného převodu vlastnického práva k rozestavěné budově; ztotožňuje se tak se zjištěním, že se stěžovatelka vlastníkem nemovitostí nestala. Z nesprávných představ o těchto právních konstrukcích pak vyplývají i nedůvodné požadavky vůči navrhovatelům předběžného opatření.
Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelka tvrdí porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 2 a v čl. 36 odst. 3 Listiny, je z povahy věci naprosto evidentní, že aplikace těchto ustanovení nepřicházela v úvahu; stěžovatelka však ani žádná konkrétní tvrzení o porušení těchto práv neformuluje.
Ad b) Stěžovatelka ve věci podala tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost posuzoval Nejvyšší soud podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, ve znění účinném před 1.1.2013, které vyžadovalo, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Podle Nejvyššího soudu zpochybnila stěžovatelka posouzení příčinné souvislosti, tj. kritizovala skutková zjištění, nikoliv právní posouzení. Stěžovatelka sice navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, protože však žádné argumenty proti posouzení přípustnosti jejího dovolání neuvádí, je i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu