U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce IRHOS
Partner, spol. s r.o., IČO 27992454, se sídlem Chodská Lhota 94, zastoupeného
JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Plzeň, Radyňská 479/5, proti
žalovaným 1) Ing. V. S., a 2) M. S., oba zastoupeni JUDr. Petrem Košťálem,
advokátem se sídlem Příbram, Střelecká 26, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 335/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č.j. 13 Co 367/2011, 13 Co
368/2011 -167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 34.364,- Kč k rukám JUDr. Petra Košťála, advokáta se sídlem Příbram,
Střelecká 26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal na žalovaných náhrady škody, jež mu měla vzniknout k jejich
návrhu nařízeným předběžným opatřením, jímž byl omezen v nakládání s
nemovitostmi a které bylo posléze k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušeno.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č.j. 6 C 335/2009-93, ve
znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2011, č.j. 6 C 335/2009-105, a
doplňujícího usnesení ze dne 1. 6. 2011, č.j. 6 C 335/2009-124, zamítl žalobu
na zaplacení 676.442,65 Kč s příslušenstvím, rozhodl o vrácení jistoty ve výši
50.000,- Kč žalovaným a o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že smlouvou o
výstavbě ze dne 28. 3. 2007 se společnost IRHOS, spol. s r.o. zavázala jako
zhotovitel provést výstavbu rodinných domů na pozemcích v k.ú. Č. pro
objednatele, kteří byli podle uvedené smlouvy od počátku jejich vlastníky, což
vyplynulo též ze zápisu rozestavěných budov v katastru nemovitostí. Následné
smluvní ujednání o ukončení smlouvy o výstavbě uzavřené mezi objednateli a
žalobcem, který dne 21. 3. 2008 vstoupil do postavení zhotovitele, že výhradním
vlastníkem rozestavěných řadových domů, jejichž výstavba byla předmětem smlouvy
o dílo, je zhotovitel, považoval soud za absolutně neplatné podle § 39 obč.
zák. pro rozpor se zákonem. Protože spoluvlastníky zhotovených staveb rodinných
domů byli od počátku výstavby spoluvlastníci pozemků, na nichž byly tyto domy
stavěny, nevyhovuje podle soudu citované ustanovení dohody o ukončení stavby,
dle něhož mělo podle žalobních tvrzení dojít k převodu vlastnictví ke
zhotovovaným stavbám, způsobu, kterým se podle § 132 odst. 1 obč. zák. nabývá
vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy, protože se nejednalo o určitý
smluvní závazek, kterým by bylo převáděno vlastnické právo k nemovitostem.
Předběžné opatření ukládající žalobci zdržet se nakládání s předmětnými
nemovitostmi bylo nařízeno usnesením ze dne 4. 12. 2008 a žalobci bylo doručeno
a stalo se vůči němu vykonatelným až 10. 12. 2008. Jestliže tedy kupní smlouvy
mezi žalobcem a budoucími kupujícími (objednateli), jež měly být podle dodatku
ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřeny do 30. 11. 2008, ve smluveném
termínu uzavřeny nebyly, nelze příčinu toho spatřovat v předběžném opatření.
Soud uzavřel, že nároky žalobce představující ušlý zisk ve výši 218.781,11 Kč,
úhrada smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč a nutné pojištění obytných domů ve
výši 21.660,- Kč nevznikly žalobci v příčinné souvislosti s nařízeným
předběžným opatřením, jelikož žalobce nikdy nebyl vlastníkem předběžným
opatřením dotčených nemovitostí. Vynaložení nákladů v souvislosti s nařízeným
předběžným opatřením v částce 68.148 Kč se nepodařilo žalobci prokázat. Co se
týče nároku na zaplacení 167.853,54 Kč představujících náhradu úroků a nákladů,
které vznikly budoucím kupujícím v souvislosti s prodloužením termínů pro
dočerpání hypotečních úvěrů, jejichž prostřednictvím měli hradit kupní ceny
bytových jednotek, měly se tyto fyzické osoby domáhat tohoto nároku na
žalovaných samostatně žalobami podanými podle § 77a odst. 1 a 2 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č.j. 13
Co 367, 13 Co 368/2011-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
o věci samé, o nákladech řízení ve vztahu ke státu a o vrácení jistoty; jinak
jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil
závěru, že žalobce nebyl v tomto sporu aktivně věcně legitimován, neboť nebyl
vlastníkem nemovitostí popsaných v usnesení o nařízení předběžného opatření. V
odůvodnění svého rozhodnutí plně odkázal na závěry soudu prvního stupně a
uzavřel, že z atributů odpovědnosti za škodu podle § 77a odst. 1 o. s. ř. v
daném případě chybí jednak škoda na straně žalobce a též příčinná souvislost
mezi škodou a vydáním předběžného opatření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel má za to, že výkonem soudem
nařízeného předběžného opatření byl na svých právech významně omezen.
Zdůraznil, že podle ustanovení § 77a o. s. ř. navrhovatel předběžného opatření
je povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením
vznikla. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí připisuje dovolatel otázce
věcné legitimace k uplatnění náhrady škody způsobené předběžným opatřením, jež
nebyla dosud v judikatuře řešena. Nesprávný právní názor spatřuje v závěru
odvolacího soudu, podle něhož se náhrady škody může domáhat pouze vlastník
předběžným opatřením dotčených nemovitostí. Dovolatel je přesvědčen, že po dobu
nařízení předběžného opatření, tj. od 10. 12. 2008 do 26. 8. 2009, byl omezen
na svých podnikatelských aktivitách tím, že nesměl disponovat s nemovitostmi,
na nichž realizoval stavební dílo. Nemohl následně též plnit závazky a v
důsledku toto byl nucen hradit škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že
žalobce nebyl ve věci náhrady škody aktivně věcně legitimován a dále se mu
nepodařilo prokázat, že mu v důsledku nařízení předběžného opatření vznikla
škoda. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovaným
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde
(odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem
vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal
ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené
rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do té
doby však je nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Zásadní právní význam může mít pouze
otázka, jejímž řešení je pro dovoláním napadené rozhodnutí významné.
Podle ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno
předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo
vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel
povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla.
Této odpovědnosti se navrhovat nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné
újmě došlo i jinak.
Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku škody může dojít nejen u vlastníka věci, s
jejímž nakládáním je omezen, ale též u třetí osoby, která však musí prokázat
(stejně jako vlastník věci), že došlo ke vzniku škody v příčinné souvislosti s
předběžným opatřením, které bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Příčinná
souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je
jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez
ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o
odpovědnost objektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod C 5514).
V posuzovaném případě odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu
dospěl k závěru, že vydané předběžné opatření nebylo příčinou vzniku majetkové
újmy (škody) ve výši 676.442,- Kč, jež měla žalobci vzniknout tím, že nemohl s
předmětnými nemovitostmi disponovat, neboť jako nevlastník nemovitostí s nimi
nemohl nakládat a tak nemohl být poškozen předběžným opatřením, jímž mu bylo
nakládání s nemovitostmi zapovězeno.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a
vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2054/2005). V řízení se
proto zjišťuje, zda jednání (opomenutí) škůdce a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou v poměru příčiny a následku a tato skutečnost musí být
prokázána (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32
Cdo 1733/2008).
Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) je pak posouzením
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti
zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo
231/2007).
Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu, že mezi nařízením
předběžného opatření a tvrzenou majetkovou újmou žalobců ve výši 676.442,65 Kč
je příčinná souvislost, jde o kritiku skutkových zjištění, nikoliv o právní
posouzení příčinné souvislosti.
Posouzení existence příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky
speciální odpovědnosti podle § 77a o. s. ř. (obdobně) jako v případech jiných
druhů odpovědnosti za škodu) nemůže být proto v daném případě otázkou zásadního
právního významu ve smyslu výše uvedeném, neboť nejde o právní otázku
podřaditelnou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst.
3 o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5
věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě
nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta částku 34.364,- Kč včetně 21 % DPH (§ 7 bod 6 ve
spojení s § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 a 3 ve spojení s § 1 odst. 2 a § 2
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137 odst. 3 o.
s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu