Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Pavly Šmerhové, zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 50/2023-485 ze dne 7. 3. 2023, Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 18 C 290/2015-462 ze dne 19. 10. 2022 a Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 576/2020-221 ze dne 16. 6. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Výpověď dala zaměstnavatelka stěžovatelce podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, pro její nadbytečnost po přijetí organizační změny, kterou bylo pracovní místo stěžovatelky zrušeno.
2. V průběhu soudního sporu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") jako soud nalézací, poté opakovaně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací. Celý průběh tohoto sporu a soudní rozhodnutí v něm vydaná není třeba na tomto místě podrobně reprodukovat, protože všem účastníkům jsou tyto skutečnosti známy. Pouze pro přehlednost lze shrnout:
- obvodní soud určil rozsudkem č. j. 18 C 290/2015-144 ze dne 12. 10. 2018, ve znění opravného usnesení č. j. 18 C 290/2015-180 ze dne 24. 5. 2019, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, protože dospěl k závěru, že se stěžovatelka nestala v důsledku provedené organizační změny skutečně nadbytečnou, neboť nově přijatá zaměstnankyně vykonávala shodnou činnost jako stěžovatelka; - k odvolání zaměstnavatelky potvrdil městský soud rozsudkem č. j. 30 Co 87/2019-174 ze dne 9. 4. 2019 rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 10. 2018;
- k dovolání zaměstnavatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 576/2020-221 ze dne 16. 6. 2020 oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů nižších instancí bylo nesprávné právní posouzení věci); - stěžovatelka se domáhala zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ústavní stížností, která byla pro svou předčasnost jako nepřípustná odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 2615/20 ze dne 18. 9. 2020;
- obvodní soud v pořadí druhým svým rozsudkem č. j. 18 C 290/2015-369 ze dne 9. 11. 2021 žalobě opět vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná; - k odvolání zaměstnavatelky městský soud rozsudkem č. j. 30 Co 61/2022-391 ze dne 28. 3. 2022 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 9. 11. 2021 a vrátil mu věc k dalšímu řízení; - obvodní soud rozhodoval o žalobě již potřetí a rozsudkem č. j. 18 C 290/2015-462 ze dne 19. 10. 2022 žalobu jako nedůvodnou zamítl;
- k odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem č. j. 30 Co 50/2023-485 ze dne 7. 3. 2023 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 10. 2022 jako věcně správný (rozsudek obvodního soudu byl změněn pouze ve výroku o nákladech řízení), uzavřel, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce a poučil stěžovatelku o možnosti podat proti rozsudku dovolání za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku.
3. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení. Stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů (zejména rozsudkem Nejvyššího soudu) bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i princip rovnosti podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3. Listiny.
4. Rozsudek Nejvyššího soudu dle stěžovatelky trpí řadou vad, včetně nepředvídatelnosti, zmatečnosti a nedostatečného odůvodnění vykazujícího znaky libovůle. Zároveň má stěžovatelka za to, že není zřejmé, z jakého důvodu posoudil Nejvyšší soud dovolání zaměstnavatelky jako přípustné. Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu také nesprávné zhodnocení skutkového stavu, excesivnost a překvapivost rozhodnutí i jeho přepjatý formalismus. Zásah do svého práva na spravedlivý proces, včetně práva na předvídatelnost rozhodování, spatřuje stěžovatelka rovněž v údajném odchýlení dovolacího soudu od jeho dosavadní rozhodovací praxe ve skutkově obdobných věcech.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh nepřípustný.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.
7. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu č. j. 30 Co 50/2023-485 ze dne 7. 3. 2023 je konečným a pravomocným rozhodnutím v řízení, a proto již byly podány všechny opravné prostředky, které mohla stěžovatelka využít. Toto tvrzení je ovšem chybným závěrem, protože pro splnění podmínky vyčerpání zákonných prostředků není rozhodné, jestli rozhodnutí nabylo právní moci.
9. Ústavní stížnost totiž není přípustná ani proti pravomocnému rozhodnutí, pokud proti němu zákon stěžovateli poskytuje procesní prostředek, který je způsobilý zjednat nápravu - např. žaloba ve správním soudnictví, žaloba pro zmatečnost, dovolání, kasační stížnost [srov. Filip, J. § 75 (Nepřípustnost ústavní stížnosti). In: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 572]. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek § 237 o. s. ř, pokud stěžovatel řádně nevyčerpal i tento mimořádný prostředek [srov. např. publikované usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)].
10. V nyní posuzovaném případě brojí stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu, přestože ji tento soud řádně poučil, že lze proti jeho rozhodnutí při splnění zákonných podmínek podat dovolání. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by tento opravný prostředek podala (resp. neargumentuje kupř. tím, že by podání takového prostředku nebylo podle jejího názoru možné). Místo toho se obrací na Ústavní soud a v ústavní stížnosti uplatňuje výhradně námitky, které měla uplatnit v dovolání, především pokud svým postupem usiluje o překonání existující judikatury dovolacího soudu.
11. Z tohoto důvodu stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, svým nesprávným procesním postupem neumožnila o věci rozhodnout ani Nejvyššímu soudu (protože se na něj neobrátila), ani Ústavnímu soudu (protože před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny opravné prostředky). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoli již Nejvyšší soud v této věci jednou rozhodoval, představuje podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku i nadále podmínku přípustnosti ústavní stížnosti.
12. S přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ústavnost napadených rozhodnutí, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští. Ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím je tudíž nepřípustná.
13. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj