Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů Vladimíra Blechy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 13 Co 354/2021-152, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1611/22 , Pavla Prachaře, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 16 Co 102/2022-106, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2284/22 , Miroslava Flídra, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
července 2022 č. j. 35 Co 190/2022-103, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2730/22 , Miroslavy Zavadilové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 13 Co 113/2022-108, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2852/22 , Ing. Eduarda Dvořáka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022 č. j. 36 Co 217/2022-149, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3269/22 , a Pavla Kohouta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2022 č. j. 36 Co 218/2022-93, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3477/22 , všech zastoupených Mgr.
Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nově Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
sp. zn. I. ÚS 1611/22 ,
I. ÚS 2284/22 ,
I. ÚS 2730/22 ,
I. ÚS 2852/22 ,
I. ÚS 3269/22 a
I. ÚS 3477/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1611/22
.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případů a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé jsou nebo byli komunálními politiky (veřejnými funkcionáři podle § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů). Všichni se (jednotlivě) v roce 2020 či v roce následujícím domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici poskytnutí peněžitého i nepeněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup Ministerstva spravedlnosti spočívající ve zpřístupnění informací o jejich soukromí (jejich majetkových přiznání) podle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, přestože uvedená ustanovení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17
(N 22/98 SbNU 257; č. 149/2020 Sb.). Obvodní soud žaloby stěžovatelů jednotlivými rozsudky zamítl.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadenými rozsudky jednotlivé rozsudky obvodního soudu potvrdil. Městský soud shledal, že se Ministerstvo spravedlnosti nedopustilo nesprávného úředního postupu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 sice zrušil ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání některých veřejných funkcionářů, avšak odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do konce roku 2020. Po tuto dobu je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu třeba hledět na příslušná zákonná ustanovení jako na souladná s ústavním pořádkem České republiky. Kromě toho, stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné, mimo pochybení aparátu zákonodárného sboru, např. v procesu normotvorby. Ústavní soud však zrušil část zákona o střetu zájmů pro obsahové nedostatky, nikoli např. pro vady legislativního procesu. Stěžovatelům proto právo na náhradu újmy způsobenou nesprávným úředním postupem nenáleží.
1. Stěžovatelé nesouhlasí se zamítnutím svých žalob. Shodně zdůrazňují, že Ministerstvo spravedlnosti, které umožnilo anonymně nahlížet do registru oznámení, porušilo jejich práva zaručená v čl. 7 a 10 odst. 3 Listiny. Namítají, že obecné soudy vyložily odklad vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 způsobem, který vyprazdňuje obsah ústavně zaručených práv a podřizuje je bez dalšího zákonné úpravě. Podle stěžovatelů byla vykonatelnost nálezu odložena právě proto, aby Parlament České republiky nahradil neústavní úpravu ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, a nikoli, aby jiné orgány veřejné moci mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Stát nese odpovědnost, rozhodne-li se dotčený jednotlivec dovolat svého ústavně zaručeného práva i přes výslovnou zákonnou úpravu. Pojem "nesprávný úřední postup" by měl zahrnovat také případy, které v době vzniku újmy mohou být v souladu s pravidly. Protože tento postup zapříčinil vznik újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně za nesprávný.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly včas podány oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (viz § 75 odst. 1 téhož zákona a contrario a body 16 až 20 nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
1. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem obsahově téměř totožné. Stejně tak všechna jimi napadená rozhodnutí spočívají na obdobných právních závěrech. Všechny věci jsou srovnatelné.
2. Řízení o uvedených ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie spojují k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, přičemž jde o řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 1611/22
. Vzhledem k množství nevyřízených věcí týkajících se stejné problematiky, které Ústavní soud eviduje (v době vydání tohoto rozhodnutí jde o několik desítek věcí), a nově přicházejících, není vhodné spojovat do jednoho řízení všechny návrhy. Nynější spojení se proto týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji Pavlu Šámalovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných). Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 č. Org. 1/22, ve znění účinném od 9. 5. 2022 (č. Org. 30/22). Spojení věcí ostatně navrhovali sami stěžovatelé.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je jednou z mnoha obdobných ústavních stížností komunálních politiků, kteří se obrátili na obecné soudy s žalobou na náhradu nemajetkové újmy způsobené údajným nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti spočívajícím v umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 bezplatně bez předchozí žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě. Touto problematikou se zabýval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22. Shledal, že uvedený postup Ministerstva spravedlnosti nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem (ani v mezidobí od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů, ani předtím). Ústavní soud v podrobnostech na uvedené stanovisko odkazuje (srov. zejména body 38 a násl. jeho odůvodnění).
2. Klíčové dále je, že Ústavní soud se uvedeným stanoviskem k návrhu II. senátu v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1877/22 odchýlil od (opačného) právního názoru IV. senátu vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22
. Uvedené věci jsou srovnatelné s nyní posuzovanými věcmi. Závěry uvedeného stanoviska se proto plně uplatní i pro nyní posuzované ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí. Platí proto, že ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod obstojí závěr nyní napadených rozsudků městského soudu, tedy že stěžovatelům nenáleží právo na náhradu nemajetkové újmy za shora popsaný postup Ministerstva spravedlnosti.
3. Z napadených rozsudků se dále podává, že městský soud se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelů, včetně jimi odkazované judikatury. Námitky stěžovatelů v ústavních stížnostech ostatně nesměřují proti kvalitě odůvodnění napadených rozsudků či jiným formálním či procesním vadám. Ústavní soud proto nemá důvod závěry městského soudu dále zpochybňovat. Konečně se sluší poznamenat, že Ústavní soud obdobně rozhodl např. i usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2280/22
. Také na jeho odůvodnění lze proto v podrobnostech odkázat.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu