Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Stanislava Najmra, zastoupeného Ladislavem Kudrnou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 519/2024-375 ze dne 25. 3. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 148/2023-343 ze dne 27. 9. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 19 C 204/2021-298 ze dne 27. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a 1. Světlušky Najmrové a 2. Moniky Beňové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízeních před obecnými soudy se 2. vedlejší účastnice (žalobkyně) po stěžovateli a 1. vedlejší účastnici (žalovaných) domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví - nemovitých věcí specifikovaných v I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ("nemovitost"). Tímto rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví, rozhodl o vypořádacích podílech a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud částečně změnil výrok o nákladech řízení rozsudku okresního soudu; rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 2. vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 90 380 Kč.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. V dovolání sice označil otázku ,,nutnosti zabývat se předmětem vypořádání spoluvlastnictví", potažmo otázku "účastenství v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví", což ale nelze považovat za řádně vymezenou otázku přípustnosti dovolání, tj. konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Dovolatel ani v žádném ohledu nevymezil, jak se měl krajský soud od jím uvedené ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) srov. níže.
5. Stěžovatel zejména namítá, že s 1. vedlejší účastnicí v řízení před nalézacími soudy opakovaně rozporovali tvrzení 2. vedlejší účastnice, že hospodářské budovy umístěné po obvodu nemovitosti jsou ve vlastnictví manžela 2. vedlejší účastnice. Tyto budovy měly být podle jejich názoru předmětem vypořádání spoluvlastnictví, pročež měla být tato otázka zkoumána a postavena na jisto jako předběžná, což ale soudy neučinily. Proto byla nesprávně stanovena také cena nemovitosti a výše vypořádacích podílů.
Znalecký posudek, který si stěžovatel nechal zpracovat, okresní soud bez dalšího odmítl. Stěžovatel zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností uzavřel, že hospodářské budovy vlastní manžel 2. vedlejší účastnice. Stěžovatel má za to, že obvodní soud tento závěr pouze převzal z odůvodnění soudního rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. V posledku stěžovatel brojí také proti způsobu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť soudy podle něj nezohlednily specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, je však zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezil předpoklady jeho přípustnost a konkrétní (a zobecnitelnou) otázku hmotného nebo procesního práva. Ústavní soud si pro předejití pochybnostem vyžádal dovolání proti rozsudku krajského soudu a shledal, že předpoklady přípustnosti dovolání a otázku hmotného a procesního práva stěžovatel řádně nevymezil. Z obsahu dovolání, který je téměř shodný s obsahem ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatel toliko citoval část § 237 občanského soudního řádu a co do právních otázek předestřel vskutku pouze obecné otázky citované výše v bodu 3.
Ve zbytku polemizoval s rozhodnutím krajského soudu, aniž by abstrahoval jakoukoli otázku hmotného či procesního práva. Taktéž neuvedl, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a jakým konkrétním způsobem se měl krajský soud odchýlit. Jelikož byl obsah dovolání téměř shodný s obsahem ústavní stížnosti, je nadbytečné jej více rekapitulovat. Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatel nevymezil. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 tak stěžovatel proti rozsudku krajského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba n dovolání stěžovatele hledět tak, jakoby vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu, a tedy i okresního soudu, - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016), a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem). Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu ovšem není bezdůvodně (blíže např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil. Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je v nyní posuzované věci nelze, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení, odpovídající obsahu dovolání, považovat za jakkoli excesivní.
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu