USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalovaným 1) S. N. a 2) S. N., zastoupeným Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 204/2021, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 84 Co 148/2023-343,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 84 Co 148/2023-343, se zamítá.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 21 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Tichého, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 19 C 204/2021-298, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), a spoluvlastnický podíl žalované 1) ve výši ideální ? vzhledem k celku a žalovaného 2) ve výši ideální ? vzhledem k celku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil povinnost každému ze žalovaných nahradit částku 1 637 500 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 84 Co 148/2023-343, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil [výrok I bod a)], změnil v nákladovém
výroku IV [výrok I bod b)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Předložil dovolacímu soudu k posouzení otázku „nutnosti zabývat se předmětem vypořádání spoluvlastnictví“, potažmo otázku „účastenství v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví“, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 507/2019 či 22 Cdo 3152/2011). Uvedl, že v řízení namítal, že hospodářské budovy nacházející se na předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví manžela žalobkyně (resp. jeho syna D. N.) a že by měly být předmětem vypořádání. Odvolacímu soudu vytkl, že považoval skutečnost, že je jeho syn vlastníkem hospodářských budov, za nespornou. Zpochybňoval také závěr odvolacího soudu, že otázka, zda jsou hospodářské budovy ve vlastnictví žalovaného 2) nebo jeho syna, není podstatná, neboť ani v jednom případě nejsou dané hospodářské budovy předmětem tohoto řízení. Poté rozporoval rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek je přiléhavě zdůvodněný a věcně správný. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) odmítl, případně zamítl. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku považovala za neopodstatněný.
5. Žalovaná 1) se k dovolání žalovaného 2) nevyjádřila.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 12. V projednávané věci dovolatel nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. V dovolání sice označil otázku „nutnosti zabývat se předmětem vypořádání spoluvlastnictví“, potažmo otázku „účastenství v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví“, uvedené však nelze považovat za řádně vymezenou otázku přípustnosti dovolání, tj. konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Dovolatel ani v žádném ohledu nevymezil, jak se měl odvolací soud od jím uvedené ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Dovolacímu soudu přitom v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu v žádném případě nepřísluší provádět bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí. 13. V dovolaní taktéž absentuje vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil, jaké konkrétní právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné (s výjimkou viz níže bod 14. tohoto usnesení), natož aby vyložil, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Dovolací soud proto jen k jednotlivým námitkám dodává, že odvolací soud rozhodně nepovažoval vlastnické právo manžela žalobkyně k hospodářským budovám za „nespornou skutečnost“ (viz bod 35 až 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Také přestože konstatoval, že dohoda ze dne 23. 11. 2011 uzavřená mezi žalovaným 2) a manželem žalobkyně měla spíše povahu smlouvy o smlouvě budoucí, uvedl, že manžel žalobkyně nabyl výlučné vlastnické právo k předmětným hospodářským budovám na základě další smlouvy, a totiž darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2011. Tento klíčový závěr dovolatel dovoláním relevantně nezpochybnil. V celém dovolání pak absentuje jakákoli argumentace dovolatele, proč by předmětné hospodářské budovy měly být předmětem vypořádání, resp. ve spoluvlastnictví účastníků řízení jakožto součásti předmětné nemovitosti, a tedy proč považuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že součástmi předmětné nemovitosti nejsou, za nesprávný. 14. Dovolatel označil za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, podle které otázka, zda jsou hospodářské budovy ve vlastnictví manžela žalobkyně, není pro rozhodnutí v této věci stěžejní, neboť i kdyby na něj vlastnické právo darovací smlouvou ze dne 1. 12. 2011 převedeno nebylo, zůstalo by zachováno žalovanému 2). Následně by se k 1. 1. 2014 nemohly stát součástí pozemku parc. č. XY, na němž stojí, neboť tento byl ve spoluvlastnictví žalovaného 2) a manžela žalobkyně. Ani v tomto případě však nevysvětlil, v čem shledává její nesprávnost, pročež ani v tomto rozsahu dovolací důvod nelze považovat za řádně vymezený. V této souvislosti pouze dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na úvaze, že i kdyby byly důvodné námitky žalovaného 2), ani v jednom z naznačených případů, by stavby nemohly být součástí předmětného pozemku, a proto považoval závěr soudu prvního stupně, který vyšel z ocenění pozemku za situace, v níž se na něm nacházejí stavby, které nejsou jeho součástí, za správný. S tímto určujícím závěrem pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje. Naznačoval-li pak žalovaný 2), že by tyto stavby snad měly být předmětem řízení, pak lze pouze uvést, že o předmětu sporného řízení rozhoduje žalobce (v daném případě žalobkyně), která určuje, co bude předmětem řízení. 15. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání, neboť jednak v rozporu s § 237 o. s. ř. nevymezil žádnou zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se mohl dovolací soud zabývat, a rovněž v rozporu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. jen nedostatečně vymezil dovolací důvod. Dovolací soud se proto dovoláním žalovaného 2) nemohl věcně zabývat. 16. Konečně dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 17. Jelikož dovolání žalovaného 2) trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný 2) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu