Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Halyny Tláskalové, právně zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, sídlem Orlí 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 22 Cdo 3267/2024-203, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2024 č. j. 17 Co 106/2023-181 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. ledna 2023 č. j. 33 C 77/2020-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a města Rosice, IČ 00282481, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka na vyklizení nemovitosti (část pozemku p. č. Y v k. ú. X) a zaplacení 28 176 Kč. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2023 č. j. 33 C 77/2020-141 rozhodl, že stěžovatelka je povinna vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi část pozemku p. č. Y (výrok I) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 28 176 Kč (výrok II). Podstatou sporu bylo posouzení, zda stěžovatelka (resp. některý z jejích právních předchůdců) nabyla část pozemku p. č. Y vydržením. Okresní soud dospěl k závěru, že k tomu dojít nemohlo. Část pozemku p. č. Y drželi postupně Anežka Plánková, Dalibor Beil a stěžovatelka. Anežka Plánková nebyla ohledně držby části pozemku p. č. Y v dobré víře, neboť věděla, že jejím vlastníkem v příslušné době byl Ing. Jan Staněk, který s ní jednal o nájmu a prodeji pozemku. Dalibor Beil taktéž nebyl v dobré víře, že mu část pozemku p. č. Y patří, jak vyplynulo z provedených důkazů (mimo jiné dopis Ing. Staňka adresovaný Daliboru Beilovi s návrhem na uzavření nájemní smlouvy k části pozemku p. č. Y či hovor mezi Ing. Staňkem a Daliborem Beilem ohledně prodeje části pozemku p. č. Y). Aby bylo možno dospět k závěru, že stěžovatelka je vlastnicí části pozemku p. č. Y, bylo by nutno dovodit, že lze započíst vydržecí dobu jejích právních předchůdců, tomu nicméně brání skutečnost, že Dalibor Beil nebyl poctivým držitelem a také závěry vyplývající z okresním soudem citované judikatury Nejvyššího soudu. Okresní soud tedy uzavřel, že stěžovatelka není vlastnicí části pozemku p. č. Y, vyhověl žalobě na vyklizení a vzhledem k tomu, že stěžovatelka užívala část pozemku p. č. Y bez právního důvodu, rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi náleží také právo na vydání bezdůvodného obohacení (přisouzená peněžitá náhrada).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud souhlasil s okresním soudem, že stěžovatelka ani její právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim část pozemku p. č. Y vlastnicky náleží. K důkazům, ze kterých toto vyplývá, krajský soud ještě přidal odkaz na skutečnost, že v kupní smlouvě, kterou stěžovatelka uzavřela s Daliborem Beilem, je uvedeno, že nabyla vlastnictví k pozemku p. č. Z o výměře 360 m2, ale ve skutečnosti užívá dvojnásobnou výměru (tedy i část pozemku p. č. Y), i z tohoto důvodu tedy nemohla být v dobré víře, že jí část pozemku p. č. Y patří. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl dovolání stěžovatelky. Zabýval se relativně podrobně námitkou stěžovatelky, že Dalibor Beil vydržel část pozemku p. č. Y, a námitkou zpochybňující věrohodnost svědka Ing. Jana Staňka. U obou konstatoval, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nedostatečně reflektovaly její námitky, právní závěry založily na tom, že Dalibor Beil obdržel výzvu k uzavření nájemní smlouvy, což však nebylo dostatečně prokázáno. Soudy taktéž rezignovaly na řádné vyhodnocení námitky stěžovatelky týkající se nevěrohodnosti svědka Ing. Staňka. Svým postupem odepřely stěžovatelce institut vydržení a zasáhly tak do její majetkové sféry. Stěžovatelka taktéž poukazuje na to, že v analogických případech, kdy držba sousedního pozemku byla založena na omylu v určení hranice a nebyla doprovázena právním odporem vlastníka po dobu vydržecí lhůty, připouští judikatura Nejvyššího soudu vydržení vlastnického práva.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů, kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody. Takovým případem posuzovaná věc není. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda je vlastnicí části pozemku p. č. Y. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (které následně Nejvyšší soud shledal souladnými se svou ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění těchto rozsudků podrobně, přehledně a srozumitelně vysvětleny.
7. Obecné soudy zcela korektně provedly a vyhodnotily dostupné důkazy, z napadených rozhodnutí je patrné, z čeho dovodily, že stěžovatelka ani její právní předchůdci nebyli v dobré víře, že jsou vlastníky části pozemku p. č. Y, a nemohli tedy tuto část tzv. vydržet. Ústavní soud nad rámec naprosto dostačujících odůvodnění napadených rozsudků (a usnesení Nejvyššího soudu) uvádí, že v rámci řízení před okresním soudem (bod 16. napadeného rozsudku) bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatelka dne 25. 10.
2017 adresovala vedlejšímu účastníkovi žádost, ve které vyjádřila zájem odkoupit celý pozemek p. č. Y. Už jen z tohoto je zřejmé, že stěžovatelka si byla vědoma skutečnosti, že není vlastnicí užívané části pozemku p. č. Y. Ústavní soud proto nemá, co by dodal k jejím námitkám stran nedostatečného prokázání neexistence dobré víry stěžovatelky či jejích právních předchůdců. Z uvedeného je současně zřejmé, že se v posuzovaném případě nejedná o omyl v určení hranice pozemků (což ostatně stěžovatelce vysvětlil již okresní soud, a to v bodě 36.
napadeného rozsudku), stěžovatelka i vedlejší účastník znají hranici mezi pozemky. Pokud jde o argument (ne)věrohodností svědka Ing. Staňka, tento zvážil Nejvyšší soud, na jehož usnesení lze na tomto místě odkázat. K jeho odůvodnění je možné snad jen dodat, že závěry uvedené v napadených rozsudcích vyplývají z většího množství důkazů, nikoli pouze z výpovědi Ing. Staňka. Ústavní soud tedy nemá důvod pochybovat o tom, že obecné soudy se nedopustily chyby, když Ing. Staňka považovaly na důvěryhodného svědka.
Jeho výpověď byla podpořena dalšími zjištěnými skutečnostmi.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu