USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhod v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce města R., IČO XY, se sídlem v XY, proti žalované H. T., zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, o vyklizení nemovitosti a zaplacení 28 176 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 77/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval přípustnosti dovolání, formuluje-li dovolatelka příslušnou právní otázku na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda byly splněny podmínky řádného vydržení části pozemku ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zabýval se rovněž právní otázkou vztahující se k hodnocení důkazu v podobě svědecké výpovědi, a to s ohledem na namítanou nevěrohodnost jednoho ze svědků.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 33 C 77/2021-141, uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci část pozemku p. č. XY v k. ú. XY, o výměře 365 m2, označenou v geometrickém plánu č. 3471-20/2021 vyhotoveném OGIS s. r. o., IČO 49449117, se sídlem v Zastávce, Brusy 301, jako pozemek p. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 28 176 Kč do 15 dnů od právní moci
3. Krajský soud v Brně (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 17 Co 106/2023-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud dovodil, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání části pozemku p. č. XY označené v příslušném geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY. Vyložil také, že rovněž žádný z právních předchůdců žalované vlastnické právo k tomuto pozemku nevydržel, a to ani podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ani podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vlastníkem této části pozemku je žalobce (který je i zapsán jako jeho vlastník v katastru nemovitostí) a jeho požadavek na vyklizení a zaplacení bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání této části pozemku je opodstatněný. II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
6. Žalovaná nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdce žalované D. B., který byl na základě darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 vlastníkem pozemků p. č. st. XY a p. č. XY sousedících s pozemkem p. č. XY, a to až do dne 28. 12. 2012, kdy tyto nemovitosti převedl na žalovanou (a jejího manžela), nevydržel vlastnické právo k části sousedního pozemku p. č. XY označené v příslušném geometrickém plánu jako pozemek p. č. XY.
7. Žalovaná má za to, že v posuzované věci byly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že D. B. byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku p. č. XY patří. Prolomit dobrou víru D. B. nemohla ani výzva ze dne 29. 4. 1998 odeslaná J. S., tehdejším vlastníkem pozemku p. č. XY. Předně namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by tato výzva byla D. B. doručena. Dále uvádí, že i pokud by se tato výzva dostala do dispozice D. B., nemohlo mu být s ohledem na její text a přílohy patrno, že bez právního důvodu užívá i část sousedního pozemku. Podotýká, že D. B. nabyl pozemky p. č. st. XY a p. č. XY na základě darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 od A. P., jeho babičky, a užíval je v hranicích, ve kterých je užívala i dárkyně jakožto jeho právní předchůdkyně.
8. V této souvislosti považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou právní otázku, „zda výzva k uzavření nájemní smlouvy zaslaná formou doporučeného dopisu držiteli pozemku obsahující pouze textaci nájemní smlouvy bez označení konkrétního pozemku společně s geometrickým plánem může zapříčinit prolomení dobré víry držitele pozemku tak, jak je definována v ust. § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. účinném do 31. 12. 2013“.
9. Žalovaná rovněž namítá, že svědek J. S., na základě jehož výpovědi odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že D. B. nevydržel část sousedního pozemku p. č. XY, není věrohodný. Poukazuje na skutečnost, že v roce 2007 pozbyl svědek vlastnické právo k pozemku p. č. XY na základě směnné smlouvy uzavřené s žalobcem a nabyl vlastnické právo k jiným pozemkům, které náležely žalobci. Proto měl svědek J. S. zájem na tom, aby zůstalo žalobci zachováno vlastnické právo k celému směňovanému pozemku p. č. XY. Žalovaná má za to, že doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka, zda lze mít za spolehlivě prokázaný skutkový stav věci na základě výpovědi svědka, který s ohledem na svůj předchozí vlastnický vztah k nemovitosti má zájem na úspěchu jedné ze stran sporu.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a žalobu zamítl, případně rozsudek odvolacího soudu i nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalobce lze na základě zjištěného skutkového stavu dovodit, že D. B. jako právní předchůdce žalované nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku p. č. XY patří. Proto ani nemohl nabýt vlastnické právo k této části pozemku na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Za nevěrohodného nelze považovat ani svědka J. S., a to i s přihlédnutím k ostatním důkazům provedeným v řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K námitce žalované, že D. B. vydržel část pozemku p. č. XY označenou jako pozemek p. č. XY
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda D. B. jako právní předchůdce žalované nabyl vlastnické právo k části pozemku p. č. XY označené jako pozemek p. č. XY na základě vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či nikoliv.
15. Žalovaná v této části dovolání předně namítá, že se v řízení neprokázalo, že byl dopis ze dne 29. 4. 1998 D. B. doručen (z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že považoval tuto skutečnost za prokázanou, a i proto dovodil, že D. B. nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku p. č. XY na základě vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
16. Dovolatelka tak v této části dovolání napadá i skutková zjištění odvolacího soudu. V intencích těchto skutkových zjištění však žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
17. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15.3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
18. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu (včetně zjištění, že byl dopis ze dne 29. 4. 1998 D. B. doručen), na jejichž základě odvolací soud dovodil, že D. B. nevydržel část pozemku p. č. XY označenou jako pozemek p. č. XY. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalované směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li (byť i jen částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
19. Žalovaná v dovolání dále uvádí, že i „pokud bychom ryze teoreticky připustili možnost“, že dopis ze dne 29. 4. 1998 byl D. B. doručen, ani v takovém případě nemohlo dojít k narušení jeho dobré víry o tom, že mu část pozemku p. č. XY patří.
20. V této souvislosti dovolací soud předně připomíná, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024). Proto se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda mohl D. B. jakožto právní předchůdce žalovaného vydržet vlastnické právo k části pozemku p. č. XY ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
21. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat v projednávané věci před 1. 1. 2014, je nezbytné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
22. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
23. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
24. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
25. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku.
Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
26. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální a založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak zpochybnil úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
27. V projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že D. B. jakožto právní předchůdce žalované nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku p. č. XY označená jako pozemek p. č. XY patří, a proto ji nenabyl ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí komplexně posoudil jedinečné skutkové okolnosti projednávané věci. Svou úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil.
28. Je nutné především zohlednit, že D. B. se chopil držby části pozemku p. č. XY na základě darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 uzavřené s A. P., jeho babičkou, prostřednictvím které nabyl vlastnické právo k sousedním pozemkům p. č. st. XY a p. č. XY. Z provedeného dokazování se podává, že A. P. si byla vědoma toho, že není vlastnicí části pozemku p. č. XY, kterou rovněž užívala (protože jednala spolu se svojí dcerou, J. Z., s J. S., tehdejším vlastníkem tohoto pozemku, o prodeji jeho části, kterou užívala, případně o uzavření nájemní smlouvy; na základě těchto jednání byl rovněž vypracován geometrický plán a vyznačeny v terénu hranice sousedních pozemků). Rovněž text darovací smlouvy ze dne 24. 5. 1996 naznačuje, že smluvní strany si byly vědomy problematičnosti hranice převáděných pozemků (v darovací smlouvě je uvedeno, že se pozemky převádí „v hranicích, jak se dosud užívaly, nebo užívat mohly“). V této souvislosti je důležité poznamenat, že D. B. bydlel v rozhodné době v nemovitosti, která je nyní součástí pozemku p. č. st. XY. Tudíž mu okolnosti užívání části sousedního pozemku ze strany jeho právní předchůdkyně mohly a měly být známy. Je nutné také zohlednit, že dopisem ze dne 29. 4. 1998 se obrátil tehdejší vlastník pozemku p. č. XY J. S. i na D. B. (a další osoby) s návrhem na uzavření nájemní smlouvy k jednotlivým částem pozemků ve vlastnictví J. S., které D. B. a ostatní osoby užívali bez právního důvodu.
29. Opodstatněná není v této souvislosti námitka žalované, zda s ohledem na text dopisu ze dne 29. 4. 1998 vůbec mohla u D. B. vzniknout pochybnost o tom, jestli neužívá i část sousedního pozemku p. č. XY. Tento dopis (a to i přes jeho formulaci) totiž přinejmenším musel vyvolat u D. B. pochybnosti, zda neužívá i část sousedního pozemku p. č. XY. Je nutné také vzít v potaz, že D. B. bydlel v rozhodné době v nemovitosti, která je nyní součástí pozemku p. č. st. XY, tudíž mohl mít povědomost o řešení obdobné situace ze strany vlastníků sousedních nemovitostí.
30. Na základě všech výše uvedených skutečností je zřejmé, že D. B. měl, resp. mohl mít, při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, v průběhu vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, zda mu část pozemku p. č. XY patří. Proto nemohl nabýt vlastnické právo k této části pozemku na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
31. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto není dovolání žalované v této části přípustné. III.B K věrohodnosti svědka J. S.
32. Žalovaná v dovolání dále namítá, že svědka J. S. nelze považovat za věrohodného, jelikož má s ohledem na proběhlou směnu pozemků se žalobcem zájem na výsledku řízení ve prospěch žalobce.
33. Rovněž v této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024). Proto se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou hodnocení svědecké výpovědi s přihlédnutím k namítané nevěrohodnosti svědka.
34. Podle § 126 odst. 1 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.
35. Podle § 126 odst. 2 věty první o. s. ř. na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost.
36. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
37. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008).
38. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování; ke způsobu tohoto hodnocení by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že by věrohodnost výpovědi byla hodnocena na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Rovněž zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. v dovolání namítaný poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008).
39. Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009).
40. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost jednotlivých svědků (J. S. i D. B.) s přihlédnutím ke kritériím definovaným v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Řádně rovněž odůvodnily, z jakého důvodu (a to i s přihlédnutím k ostatním důkazům provedeným v této věci) považují za prokázané skutečnosti tvrzené J. S., a nikoliv D. B.
41. S ohledem na shora uvedené ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. III.C K požadavku žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení
42. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná požaduje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v celém rozsahu.
43. Soudy nižších stupňů rozhodly rovněž o požadavku žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 28 176 Kč za neoprávněné užívání pozemku žalobce. V této části však není dovolání přípustné již jen z toho důvodu, že předmětem řízení bylo v této části peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. IV. Závěr a náklady řízení
44. Námitka žalované, že D. B. jakožto právní předchůdce žalované vydržel vlastnické právo k části pozemku p. č. 1553/7, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato námitka je založena částečně na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolání řádně zpochybněn. Vyšel-li dovolací soud ze stejného skutkového stavu jako soud odvolací, ani v takové případě tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda D. B. vydržel vlastnické právo k části pozemku p. č. XY, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V souvislosti s námitkou žalované zpochybňující věrohodnost svědka J. S. je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.
45. Nejvyšší soud tak dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
46. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání neshledal jako přípustné, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
47. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu