USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. Z., zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem
v Novém Jičíně, Divadelní 946/9, proti žalovaným: 1) P. P., 2) S. M.,
zastoupenému Mgr. Danou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Tyršova 498/31, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 13 C 150/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. května 2017, č. j. 57 Co 132/2013-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 10. 2012, č. j. 14 C 150/2012-42, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí pozemku parc., zahrada, zapsaného na LV u Katastrálního
úřadu pro M. k., Katastrálního pracoviště N. J., pro obec a katastrální území
K. – dále jen „předmětný pozemek“ – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 57 Co 132/2013-223, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a změnil ve výrocích II. a III.
týkajících se náhrady nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud ve věci
rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem dovolacího
soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 1734/2015-207.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že odvolací soud řešil jí uváděné otázky hmotného práva v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předně se nesprávně
vypořádal s posouzením oprávněnosti držby žalobkyně z hlediska její dobré víry. Dovolací soud již opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil názor, že pokud se
nabyvatel nemovitosti na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí
vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost
nevztahuje, může být vzhledem k okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i
tohoto pozemku. Odkázala také na judikaturu Ústavního soudu, podle které se
chrání dobrá víra ve správnost určitých skutečností osvědčených příslušným
státním orgánem. Odvolací soud navíc rozhodnutí založil toliko na prostém
zhodnocení listinných důkazů bez toho, aniž by se snažil zjistit skutečný stav
věci. Odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku skutečné vůle smluvních stran,
otázku, proč pozemek, který měl být předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal,
kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu apod. Závěry odvolacího
soudu podle jejího názoru vyvrací provedené důkazy. Z vůle i chování stran
darovací smlouvy bylo zřejmé, že dárci darují dceři pozemky pro stavbu domu,
tj. měli úmysl dceři darovat nejen pozemek parc., který byl v darovací smlouvě
uveden, ale i předmětný pozemek. Pokud by neměli v úmyslu předmětný pozemek
darovat, jistě by na to dceru upozornili. Oba pozemky přitom tvoří funkčně
celistvý celek. Celá situace užívání obou pozemků žalobkyní nikdy nevzbudila
pochybnosti o jejím vlastnictví k pozemku. Odvolací soud vyhodnotil, že
žalobkyně měla a mohla vědět, že jí byl darován pouze pozemek parc. č. 566/1,
nicméně skutečnosti uvedené v listinách nemusí vždy odrážet skutečnou vůli
stran. Žalobkyně neměla důvod pochybovat, že nabývá i předmětný pozemek, neboť
se jednalo o darování pozemků mezi rodiči a dcerou. Smluvní strany si ani v
době převodu nemohly jednoduše ověřit stav zapsaný v katastru nemovitostí apod. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi považuje za důležitou otázku při hodnocení
objektivní dobré víry také placení daně z nemovitosti. Žalobkyně má za to, že
právě tato skutečnost zapadá do její běžné a obvyklé opatrnosti. S ohledem na
to, že daň byla vyměřena pouze z pozemku, který byl předmětem převodu,
neplatila daň z nemovitosti i za předmětný pozemek, neboť měla za to, že se
jedná o jeden jediný pozemek. Je rovněž třeba přihlédnout k podobnosti označení
pozemků, které celou situaci znepřehlednilo. Podle názoru dovolatelky její
dobrou víru nemohly zpochybnit ani listiny uváděné odvolacím soudem, konkrétně
stavební výkres. Je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že mezi dvěma statky byly
pouze dva uváděné pozemky a žádné jiné. Také je třeba zohlednit velikost a tvar
předmětného pozemku. Na tento pozemek je navíc vstup pouze z pozemku parc. Z
provedeného dokazování také vyplynulo, že dárci souhlasili se změnou stavby
postavené na předmětném pozemku, neboť měli sami za to, že jeho vlastníkem se
stala jejich dcera.
Dovolatelka uzavřela, že po dobu více než 20 let žila v
přesvědčení, že je vlastnicí předmětného pozemku, přičemž se opírala o jednání
u notáře a několik jednání se stavebním úřadem, kdy ji žádná autorita
neupozornila na to, že by zde byl nesoulad skutečného a zapsaného stavu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva spočívající v tom,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
posouzení oprávněnosti její držby předmětného pozemku, resp. se odchýlil od
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10. Tato otázka
však přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s
judikaturou dovolacího soudu v souladu a není v rozporu ani s uvedeným nálezem
Ústavního soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (§ 3028
odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané
právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je
třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy
třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních
předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z
objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je
omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není
omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v
dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být
držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001
(uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na
www.nsoud.cz)].
Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v tom, že je třeba od sebe odlišit
dva typy situací držby pozemku [srovnej výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Judikatura Nejvyššího soudu zaprvé výjimečně připouští vydržení vlastnického
práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej
nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.
Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence
pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře
vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však
Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra
držitele z objektivního hlediska [k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v
Souboru)]. Judikatura dovolacího soudu je tak ve shodě i s dovolatelkou
poukazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10
(dostupným na http://nalus.usoud.cz). Odvolací soud v dané věci nevyloučil, že
by se mohlo jednat o možné vydržení i v případě, že předmětný pozemek nebyl ve
smlouvě uveden, po zhodnocení okolností konkrétního případu však dospěl k
závěru, že podmínky pro závěr o vydržení splněny nejsou.
Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě
především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné
vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem
smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem
převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu
sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela
zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být
rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně
domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a
z jakého důvodu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru)]. V tomto
typovém případě na druhou stranu není v zásadě podstatný poměr výměry ze
smlouvy nabytého pozemku a pozemku drženého, neboť držitel staví svou dobrou
víru nikoliv na omylu ve vedení vlastnické hranice pozemku, který skutečně
nabyl, nýbrž na skutečnosti, že se domníval, že nabyl pozemek na základě
smlouvy, i když v ní nebyl uveden.
Zadruhé judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k
části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt. Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto
případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím
související držby části sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě
nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího
titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl,
kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát
především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence
hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)], otázka rozsahu
držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické
hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence
listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální
mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z
původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku
drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i postoj vlastníka
sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod
č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak v tomto případě je nerozhodné, že držitel
neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň
alespoň z jím skutečně nabytého pozemku.
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem
případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic
nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je
lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen,
podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s
obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví
věci“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
400/2012, a judikatura tam citovaná). Podle ustálené judikatury zaniká dobrá
víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5 472 v Souboru)]. Není tedy
rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení
doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat pochybnosti
o oprávněnosti držby [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)].
V dané věci odvolací soud vyšel z rušícího rozhodnutí dovolacího soudu, které
odvolacímu soudu uložilo obě výše naznačené skupiny případů rozlišovat a věc
posoudit z toho pohledu, o jakou z uvedených situací se jedná.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud věc posuzoval z
prvně zmíněného pohledu, tedy jako případ, kdy se žalobkyně ujala držby
předmětného pozemku na základě smlouvy, ve které tento pozemek nebyl uveden.
Odvolací soud dále dodal, že žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem
v dobré víře, že jí předmětný pozemek náleží, neboť pochybnosti o svém
vlastnickém právu k němu musela pojmout z listin, které byly vypracovány v
souvislosti s darovací smlouvou. Ze všech listin vyplývá, že zde byl zřejmý
úmysl převést na žalobkyni pouze jeden pozemek. Skutečnost, že je jí darován
pouze jeden pozemek, si mohla zjistit porovnáním všech podkladů, které měla k
dispozici, včetně listiny označené jako „evidenční údaj o pozemcích“, ze které
je zřejmé, že se za starou zdí nachází dva pozemky. Dobrá víra žalobkyně musela
být mimo jiné narušena nejpozději v letech 1985–1986, tedy na počátku
stavebního řízení, kdy ze stavebního výkresu je zcela zřejmé, že stavba
rodinného domu byla umístěna pouze na pozemku parc. a že s ním sousedí ještě
další (předmětný) pozemek. V roce 1994 pak bylo žalobkyni žádající o povolení
stavby hospodářské budovy stavebním úřadem sděleno, že stavební úřad nemá
námitky ke stavbě na pozemku parc., k předmětnému pozemku se stavební úřad
nevyjádřil.
Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry odvolacího soudu, načež uzavřel, že v
dovolacím přezkumu obstojí, neboť úvahu odvolacího soudu ohledně absence dobré
víry žalobkyně nelze považovat za nepřiměřenou.
Odvolací soud se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v
rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015-207, a to tak, že věc
posoudil jako situaci, kdy se držitel ujme držby pozemku, který nebyl předmětem
nabývacího titulu a ohledně kterého ani nedošlo k zápisu vlastnického práva do
tehdejší evidence nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud přesvědčivě
vyložil, proč nemohla být žalobkyně vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře,
že předmětný pozemek nabyla. Správně přihlédl k okolnostem, které je třeba v
takové typové situaci zkoumat – zda byla žalobkyně zapsána do katastru
nemovitostí jako vlastnice předmětného pozemku, zda platila za předmětný
pozemek daň z nemovitosti, co vyplývalo z podkladů při uzavření smlouvy apod.
Úvahu odvolacího soudu lze za přiměřenou považovat tím spíše, že praxe
dovolacího soudu připouští v těchto případech vydržení toliko výjimečně.
Ostatně dovolací námitky jsou zjevně polemikou s hodnocením provedeného
dokazování, kdy se dovolatelka domáhá, aby dovolací soud posoudil provedené
důkazy odlišně od odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně směřující proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu a hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. V
dané souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně nerozporuje právní posouzení,
nýbrž brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu
nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasí-li dovolatelka s tím, jak
byl soudy zjištěn skutkový stav s tím, že z provedených důkazů nebyl skutkový
stav zjištěn řádně a správně právně posouzen ve vztahu k řešení určité právní
otázky, nejedná se o výtku nesprávného právního posouzení věci, ale o napadení
rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 534/2007 (dostupné
na www.nsoud.cz). Podle ustálených závěrů soudní praxe rovněž proces hodnocení
důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), nebo ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Současně však odvolací soud výslovně uvedl, že i kdyby byl omyl žalobkyně při
uzavírání darovací smlouvy omluvitelný, musela by být její dobrá víra narušena
již v počátku stavebního řízení v letech 1985–1986, resp. pak následně v roce
1994 a podrobně popsal důvody a úvahy, pro které takový závěr činí. Tento závěr
pak odvolací soud vztáhl i na případ námitky uplatněné žalobkyní až v průběhu
řízení, že věc měla být posouzena jako situace, kdy se nabyvatelka pozemku
mýlila o průběhu vlastnické hranice. S částí této argumentace dovolatelka
vyslovuje obecný nesouhlas, který je však opětovně pouhou polemikou s
hodnocením provedených důkazů; nadto ve vztahu k tomuto druhému stěžejnímu
důvodu pro zamítnutí žaloby zcela schází vymezení přípustnosti dovolání. Žádné
z rozhodnutí, které dovolatelka v dovolání cituje, se netýká výklad okolností
pozbytí existující dobré víry, což znamená, že tato část argumentace odvolacího
soudu není napadena způsobilým dovolacím postupem.
Proto lze poukázat i na tu část ustálené judikatury dovolacího soudu, která
vychází z toho, že jestliže odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí
žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že
jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost
závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod
č. C 779 v Souboru)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben
dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu