22 Cdo 3962/2019-1008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO
69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným: 1)
Aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí, z. s., IČO 45235279, se sídlem ve Frýdlantu
nad Ostravicí, Lubno 191, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se
sídlem v Brně, Elišky Machové 41, 2) J. V., narozenému XY, bytem XY, 3) J. D.,
narozenému XY, bytem XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6.
2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí
rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a rozsudek Okresního
soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535) rozsudkem ze
dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků
parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, obci XY, a
vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY,
které vznikly oddělením od stávajících pozemků parc. č. XY, XY a XY na základě
geometrického plánu č. 1111-19/2011, vyhotoveného S. K., schváleného
Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY dne 26.
9. 2011 pod č. 1891/11; dále rovněž společně jako „předmětné
nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaní jsou jako vlastníci či
spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí a jsou
právními nástupci původních vlastníků pozemků. Pozemky tvoří areál letiště v XY
a v průběhu let došlo k několika změnám v označení předmětných nemovitostí. Právní předchůdci žalovaných pronajali v roce 1957 předmětné nemovitosti
Krajskému výboru Svazu pro spolupráci s armádou za účelem využití k letištní
ploše. V roce 1965 jim stát vlastnictví k těmto pozemkům odňal (vyvlastnil)
postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stát však nenechal zapsat své
vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalobce se proto prostřednictvím žaloby
domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nalézací soud dovodil, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na základě § 28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 (dále jen „zákon o půdě“), podle kterého došlo-li k přechodu
vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a
prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna
nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u
příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která
byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Vyložil,
že tento zákon se vztahoval pouze na půdu, která ke dni účinnosti tohoto
zákona, příp. v době odnětí původním vlastníkům, tvořila zemědělský půdní fond,
nebo do něj náležela [§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě]. V projednávané věci
však předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě, ani v době odnětí
původním vlastníkům, zemědělský půdní fond netvořily ani do něj nenáležely, a
proto nemohli právní předchůdci žalovaných nabýt vlastnické, případně
spoluvlastnické právo k těmto nemovitostem na základě § 28b odst. 1 zákona o
půdě. Dále posuzoval, zda žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, se stali
spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě nabytí vlastnického práva od
„nevlastníka“ založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2012, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz). Jelikož žalovaný 1)
nabyl spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech v průběhu tohoto
řízení (na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016), nemohl být vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od vlastníka. Žalovaní 2) a
3) nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené
se společností LAHOS, s. r. o.
V této době však byla v katastru nemovitostí u
předmětných nemovitostí zapsána poznámka o probíhajícím soudním řízení, jehož
předmětem bylo určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, a tedy i
žalovaní 2) a 3) museli objektivně vědět, že existují pochybnosti o vlastnickém
právu LAHOS, s. r. o. Nalézací soud rovněž dovodil, že na základě dobrověrného
nabytí se nemohli stát (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí ani právní
předchůdci žalovaných. Soud prvního stupně také přijal a odůvodnil závěr, že žalovaní ani jejich
právní předchůdci nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt na
základě vydržení. Uzavřel, že Česká republika, resp. její právní předchůdce, nabyli vlastnické
právo k předmětným nemovitostem na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb.,
přičemž následně k nabytí vlastnického práva ze strany žalovaných, resp. jejich
právních předchůdců nedošlo. Proto určil, že vlastníkem těchto pozemků je
žalobce. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení vzniklých státu
(výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s
jeho právním posouzením věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají všichni žalovaní dovolání [samostatně
žalovaný 1) a společně žalovaní 2) a 3)], jehož přípustnost opírají o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právními předchůdci
žalovaných na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě:
Žalovaný 1) v dovolání nesouhlasí se závěrem, že jeho právní předchůdci nemohli
nabýt vlastnické právo na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Za neřešenou
považuje právní otázku, zda je pro aplikaci tohoto ustanovení rozhodující, že
pozemky v době odnětí jejich původním vlastníkům byly evidovány jako zemědělská
půda (a rovněž ještě další 4 roky), nebo skutečnost, že od roku 1951 již byly
zahrnuty do oblasti letiště. Má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je
v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3272/2016, podle kterého „za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze
přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v
zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho
zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků.“ Podle žalovaného 1) byly
předmětné nemovitosti v době odnětí původním vlastníkům způsobilé k jejich
zařazení do kategorie zemědělských pozemků, a proto nabyli právní předchůdci
žalovaného 1) vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě § 28b odst. 1
zákona o půdě.
Žalovaní 2) a 3) také namítají, že jejich právní předchůdci nabyli vlastnické
právo k předmětným nemovitostem na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Stejně
jako žalovaný 1) uvádí, že v době odnětí byly předmětné nemovitosti
přinejmenším ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie zemědělských
pozemků. Pokud odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalovaných nemohli
nabýt vlastnické právo na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě, je jeho
rozhodnutí v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými, resp. jejich
právními předchůdci, od „nevlastníka“ založenému na dobré víře nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí:
Žalovaný 1) se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nemohl nabýt
vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných
nemovitostech od „nevlastníka“ na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a
kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016. Předně má za to, že rozhodné skutečnosti měly
být posuzovány podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – tuto právní otázku považuje v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou. Dále namítá, že v době
uzavření těchto smluv byl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru
nemovitostí o tom, že osoby v katastru nemovitostí jsou spoluvlastníky
předmětných nemovitostí, a to s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudů nižších
stupňů (které zamítly žalobu žalobce na určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem) a skutečnost, že Nejvyšší soud k dovolání žalobce neodložil
vykonatelnost ani právní moc těchto rozhodnutí soudů nižších stupňů (v této
souvislosti považuje za neřešenou právní otázku, zda kupující může za těchto
okolností nabýt vlastnické právo na základě § 984 odst. 1 o. z.). K tomu
poznamenává, že mezi předchozím rozhodnutím odvolacího soudu (přičemž na
základě tohoto stavu rozhodoval Nejvyšší soud v této věci rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014) a jeho novým rozhodnutím ve věci (které je
napadeno tímto dovoláním) došlo k podstatné změně skutkového stavu (uzavření
shora uvedených smluv), a proto odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci nebyl
vázán právní názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004). Žalovaní 2) a 3) napadají závěr odvolacího soudu, že nemohli nabýt vlastnické
právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech od nevlastníka
prostřednictvím dobrověrného nabytí založeného na kupní smlouvě ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS, s. r. o. Uvádí, že v době uzavřené této kupní smlouvy
bylo již soudní řízení, na základě kterého byla zapsána v katastru nemovitostí
příslušná poznámka u předmětných nemovitostí, více než 2 roky pravomocně
skončeno [což si žalovaní 2) a 3) ověřili], pouze nedošlo k výmazu poznámky z
katastru nemovitostí.
Dobrou víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí
opírají rovněž o sdělení příslušných státních orgánů jejich právním
předchůdcům, že tito právní předchůdci jsou vlastníky předmětných nemovitostí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1489/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016). Poznamenávají také, že dovodil-li odvolací soud absenci dobré víry
u žalovaného 1), neznamená to její nedostatek rovněž u žalovaných 2) a 3),
kteří měli nabýt vlastnické právo v jiné době a na základě jiných právních
skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 22
Cdo 836/2003). Žalovaní 2) a 3) v době nabytí jejich spoluvlastnických podílů
vynaložili veškeré úsilí, které po nich bylo možné požadovat, aby se
přesvědčili, že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. Rozhodl-li za těchto okolností odvolací soud, že se nemohli stát vlastníky
příslušných spoluvlastnických podílů na základě dobrověrného nabytí, je jeho
rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního
soudu, na kterou v dovolání odkazují. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovaným 1), resp. Jeho
právními předchůdci, na základě vydržení:
Žalovaný 1) poukazuje také na to, že žalobce se až do roku 2005, kdy byla
podána žaloba v této věci, nechoval jako vlastník a nerealizoval své vlastnické
právo. V evidenci nemovitostí, resp. následně v katastru nemovitostí, byli jako
vlastníci předmětných nemovitostí vedeny jiné osoby a příslušné správní orgány
zaznamenávaly do příslušných evidencí přechod vlastnického práva k těmto
pozemků například na základě dědění. Po roce 1989 rovněž osoby uvedené v
katastru nemovitostí platily daň z těchto nemovitostí a nemovitosti pronajímaly
žalovanému 1) k provozu letiště. Stát také jednal s těmito osobami jako s
vlastníky pozemků v příslušných správních řízeních týkajících se provozu
letiště na předmětných nemovitostech. Z uvedeného je zřejmé, že právní
předchůdci žalovaného 1) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydrželi. Pokud odvolací soud uzavřel, že tomu tak nebylo, je jeho rozhodnutí v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, nebo s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011. Všichni žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, a rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, zrušil a věc vrátil
Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalovaného 1) ani k dovolání žalovaných 2) a 3)
nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právními předchůdci
žalovaných na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě:
Podle § 28b odst. 1 zákona o půdě pokud došlo k přechodu vlastnictví k
nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů
nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v
pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie,
je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána
jako vlastník v katastru nemovitostí. Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří
zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem
i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen „půda“). Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona se za
majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí
vlastnického práva k těmto účelům užíván. V této souvislosti je nutné poznamenat, že § 28b odst. 1 zákona o půdě je
součástí části čtvrté zákona o půdě, nikoliv části druhé. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že měla-
li osoba nabýt vlastnické právo k pozemku na základě § 28b odst. 1 zákona o
půdě, musel tento pozemek splňovat kritéria zemědělského pozemku ve smyslu § 1
odst. 1 zákona o půdě, tj. být součástí zemědělského půdního fondu k 1. 7. 1993, kdy právo vlastnictví osoby zapsané v evidenci nemovitostí bylo zákonem
založeno, případně k 24. 6. 1991, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti. V této
souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, podle kterého „pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního
fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva
znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky
obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru)
nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky
obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského
půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru
nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy.“ K tomu
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí poznamenal, že „pokud v citovaném rozsudku
Vrchního soudu v Praze se jako podmínka zemědělského charakteru pozemku hovoří
o tom, že byl zemědělsky obhospodařován, je to proto, že rozsudek byl vydán ve
věci podle druhé části zákona o půdě. Na tu se totiž vztahuje ustanovení § 30
téhož zákona, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona považuje za
zemědělský majetek i takový, který byl k zemědělským účelům využíván v době
jeho odnětí.
Toto hledisko by proto mohlo být směrodatné v řízení o vydání
pozemku podle části druhé zákona o půdě, v dané věci však o toto řízení nejde a
§ 30 nelze proto aplikovat.“ Jinými slovy, měla-li osoba nabýt vlastnické právo
k pozemku na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě, muselo se jednat o půdu,
která tvořila ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě k rozhodnému dni zemědělský
půdní fond nebo do něj náležela. Na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě nebylo
možné nabýt vlastnické právo k pozemku, který k rozhodnému dni (tedy k 1. 7. 1993, příp. 24. 6. 1991) nenáležel do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1
odst. 1 zákona o půdě, ale který byl v době odnětí k tomuto účelu užíván (§ 30
zákona o půdě), jelikož § 30 zákona o půdě nelze v případě nabytí vlastnického
práva podle 28b odst. 1 zákona o půdě aplikovat. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že předmětné nemovitosti
netvořily k rozhodnému dni (tedy k 1. 7. 1993, příp. k 24. 6. 1991) zemědělský
půdní fond ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě (ostatně tento závěr žádný ze
žalovaných v průběhu řízení nezpochybňoval), a proto nemohli nabýt právní
předchůdci žalovaných vlastnické právo k těmto pozemkům na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Nejsou tedy opodstatněné námitky žalovaných (a s tím související odkazy na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017), že jejich právní předchůdci
nabyli vlastnické právo k pozemkům na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě,
protože ke dni odnětí státem předmětné nemovitosti byly způsobilé k jejich
zařazení do kategorie zemědělských pozemků. Jak již bylo uvedeno shora – v
projednávané věci nebyl rozhodující charakter pozemků ke dni jejich odnětí
státem, ale jejich povaha v době rozhodné pro potenciální nabytí vlastnické
práva podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 [ustálená rozhodovací
praxe, na kterou v dovolání odkazují žalovaní, řeší právní otázky spojené s
vydáním pozemků podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993, a
nikoliv podle části čtvrté tohoto zákona (jako tomu bylo v projednávané věci)]. Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nemohli
nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě § 28b odst. 1
zákona o půdě, odpovídá tento závěr ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu, a proto tyto námitky žalovaných přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. K otázce nabytí vlastnického práva k příslušným spoluvlastnickým podílům na
předmětných nemovitostech žalovaným 1) od „nevlastníka“ (neoprávněného)
založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to na
základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016:
Vzhledem k tomu, že v tomto případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, po 1.
1. 2014, je
nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1
a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Podle § 984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se
skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného
stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li
však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na
zápis. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil,
že „ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity
veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek
došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve
veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí
osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve
veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva
je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná
ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu). Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností,
jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které
dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se
zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného
práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu
ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana
při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě
nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v
katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že
osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem
věci. Je proto třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ‚dobrá víra
svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke
změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl
způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod
dodatečně odpadl‘.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně
nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby
se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila
nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že
nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném
seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu
a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z.,
které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným
stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem
materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984
odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující
pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným
právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila
(aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným
stavem“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24
Cdo 688/2021). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud
zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré
víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve
smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy
byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021). V projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu
odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným
spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech na základě kupních smluv
ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016. Je nutné především zohlednit, že žalovaný 1)
byl v době uzavření těchto smluv účastníkem tohoto řízení (vedeného u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005) a bylo mu známo, že žalobce
vlastnické právo osob, od nichž jej měl nabýt na základě shora uvedených
kupních smluv, zpochybňuje. V rozhodné době probíhalo řízení o dovolání u
Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1611/2014, ve kterém žalobce napadal
závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535, o tom, že žalobci vlastnické právo k
předmětným nemovitostem nenáleží. Za těchto okolností nelze uzavřít, že
žalovaný 1) při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměl,
popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném
seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu.
Již jen
tyto skutečnosti musely u žalovaného 1) vyvolat pochybnosti o tom, zda mu
předmětné pozemky na základě shora uvedených kupních smluv patří, resp. pochybnosti o tom, zda je nabyl od jejich skutečných vlastníků. Žalovaný 1) tak
nemohl nabýt vlastnické právo od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne
29. 3. 2016 a 4. 4. 2016. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je
jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že je důvodná námitka, že odvolací soud
měl posuzovat možné nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k příslušným
spoluvlastnickým podílům na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; toto však nemá
žádný vliv na věcnou správnost závěru odvolacího soudu o tom, že v případě
žalovaného 1) nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k
předmětným nemovitostem od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016. K nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných
nemovitostech žalovanými 2) a 3) od „nevlastníka“ založenému na dobré víře
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to na základě kupní smlouvy ze
dne 14. 3. 2001:
Vzhledem k tomu, že v tomto případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014
[žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvou se společností LAHOS, s. r. o., jež
se týkala předmětných nemovitostí, dne 14. 3. 2001], je nutné na dané skutkové
okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu
srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, přijal a
odůvodnil závěr, že „podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do
31. 12. 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Ústavní soud v této souvislosti v bodu 56. nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném na nalus.usoud.cz), vyložil, že „dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5040/2017, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015). Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek
subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis –
prvek objektivní; srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli (tedy zda měl
držitel držbu oprávněnou), Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku
ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož „při hodnocení dobré
víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti,
kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat,
neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že
mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců
[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1253/99]. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. Při posouzení oprávněnosti držby
jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit
jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně
konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších
stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě,
že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020). Odvolací soud vyšel při posuzování dobré víry žalovaných 2) a 3) ze zjištění,
že na příslušném listu vlastnictví byla ke dni uzavření kupní smlouvy (14. 3. 2001) mezi (mimo jiné) žalovanými 2) a 3) a společností LAHOS, s. r. o.,
zapsána na návrh AeroklubU „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)]
poznámka o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k některým
předmětným pozemkům. Dále zohlednil, že v době uzavření kupní smlouvy probíhalo
soudní řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn.
18 C
199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům bezprostředně sousedícím s
předmětnými nemovitostmi a rovněž tvořícím plochu letiště, přičemž právní
předchůdce žalovaného 1) byl účastníkem tohoto řízení. Za těchto okolností
nemohl být žalovaný 1) při nabývá nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne
14. 3. 2001 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře (samozřejmě za
hypotetického předpokladu, že by byl účastníkem tohoto právního jednání). Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za
stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře a druhá
nikoliv, a proto ani žalovaní 2) a 3) nemohli být v souvislosti s nabytím
spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře, že na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001
vlastnické právo k těmto pozemkům nabyli. Nejvyšší soud považuje shora uvedenou úvahu odvolacího soudu za zjevně
nepřiměřenou. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní 2) a 3) při nabývání
spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech ověřili, že soudní
řízení, na základě kterého byla na příslušném listu vlastnictví zapsána na
návrh Aeroklub „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)] poznámka o
probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům,
bylo již pravomocně skončeno, a to na základě zpětvzetí žaloby. Nelze klást k
tíži žalovaných 2) a 3), že tato příslušná poznámka nebyla z katastru
nemovitostí vymazána, bylo-li soudní řízení skončeno. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že dobrou víru žalovaných 2) a 3)
vylučuje skutečnost, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, byl ke dni
14. 3. 2001 [kdy žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvu se společností LAHOS,
s. r. o.], účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod
sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům bezprostředně
sousedícím s předmětnými nemovitostmi a rovněž tvořícím plochu letiště. Předně
je nutné poznamenat, že žalovaný 1) ani jeho právní předchůdce nebyl stranou
této kupní smlouvy, příslušné spoluvlastnické podíly nabyl později a na základě
jiných právních skutečností. Samotná skutečnost, že právní předchůdce
žalovaného 1) byl ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 se
společností LAHOS, s. r. o., účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům
bezprostředně sousedícím s předmětnými nemovitostmi a také tvořícím plochu
letiště, rovněž nevylučuje (z objektivního hlediska) dobrou víru žalovaných 2)
a 3). Je nutné zohlednit, že v případě předmětných pozemků vzal právní
předchůdce žalovaného 1) podané žaloby zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno. V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz odvolacího soudu na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99), podle které nelze dospět k závěru, že za
stejné situace by jedna osoba byla takto v kvalifikované dobré víře, a druhá
nikoliv. Otázku existence dobré víry nelze posuzovat subjektivně, např.
z
pohledu jedné konkrétní osoby, které jsou dostupné informace, jejichž znalost
nelze (při zachování obvyklé opatrnosti) očekávat u osob jiných. Dobrou víru je
nutné hodnotit objektivně, a to z pozice nestranné, na věci nezaujaté osoby. Tedy zda taková osoba (s rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s
běžnou péčí, srov. přim. § 4 odst. 1 o. z.) musela při zachování obvyklé
opatrnosti vědět, zda jí věc nebo právo patří, nebo tomu tak není. Nelze
dovodit, že pokud alespoň jedna osoba (z okruhu všech existujících osob) musela
mít při zachování obvyklé opatrnosti pochybnosti o tom, zda jí věc nebo právo
patří (a to např. na základě informací dostupných pouze této jedné osobě),
vylučuje to dobrou víru jakékoliv jiné osoby. Z tohoto důvodu skutečnosti,
které by vylučovaly existenci dobré víry žalovaného 1), resp. jeho právního
předchůdce, při hypotetickém nabývání nemovitosti na základě kupní smlouvy ze
dne 14. 3. 2001, nevylučují v souvislosti s tímto právním jednáním dobrou víru
žalovaných 2) a 3). Z obsahu spisu se rovněž podává, že žalovaní při jednání se společností LAHOS,
s. r. o., ověřili, že přinejmenším někteří její právní předchůdci po roce 1989
požádali na základě restitučních předpisů o vydání předmětných nemovitostí u
příslušného orgánu státní správy. Příslušný orgán státní správy je však
informoval, že vlastnické právo tyto osoby nabyly na základě § 28b odst. 1
zákona o půdě, a proto nelze nemovitosti vydat. Existenci vlastnického práva
právních předchůdců společnosti LAHOS, s. r. o., potvrdil rovněž příslušný
katastrální úřad. Rovněž tyto skutečnosti je nutné při posuzování dobré víry
žalovaných 2) a 3) zohlednit. Za těchto okolností zatím neobstojí v dovolacím přezkumu závěr odvolacího
soudu, že žalovaní 2) a 3) nemohli být na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, dobrověrnými nabyvateli vlastnické
práva k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech a
nabýt tak vlastnické právo k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí. Z uvedeného plyne, že dovolání je v této části založeno na právní otázce, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání je tak v této části
přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, je i podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. Nejvyšší soud s
ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále podotýká, že z důvodu procesní ekonomie se nezabýval
námitkami žalovaného 1) směřujícími do závěrů odvolacího soudu, že žalovaný 1),
resp. jeho právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na základě vydržení.
Nejdříve je nutné posoudit otázku, zda
žalovaní 2) a 3) (a případně další osoby vystupující na straně kupujících)
nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností
LAHOS, s. r. o., vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, a
to na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. K tomu
Nejvyšší soud poznamenává – aniž by tím jakkoliv předjímal rozhodnutí soudů
nižších stupňů – že pokud by kupující nabyli vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se
společností LAHOS, s. r. o., a to od nevlastníka v důsledku dobré víry
nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, docházelo již následně na základě
příslušných právní titulů k převodu vlastnického práva. V takovém případě se
stává bezpředmětným posuzovat otázku možného vydržení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.