24 Cdo 221/2021-305
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) I. H., narozené dne XY, a b) F. H.,
narozeného dne XY, obou společně bytem XY, obou zastoupených Mgr. Janem
Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223, proti žalované F. u F., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Trnkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, o určení vlastnictví k pozemkům,
vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 178/2017, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2020, č. j. 61
Co 141/2018-271, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2020, č. j. 61 Co
141/2018-271, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
společném jmění žalobců, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci v roce 1985 koupili od J. A.
na základě kupní smlouvy označenou rekreační chalupu s uvedenými pozemky,
přičemž „sporné pozemky užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky od doby
jejich zakoupení v roce 1985 a o tom, že jako vlastník pozemků je zapsán v
katastru nemovitostí někdo jiný, se dověděli až v roce 2017 v souvislosti s
jednáním s jednatelem žalované M. S..“
Podle soudu prvního stupně „je zřejmé, že žalobci vycházeli z toho, že
vlastnické právo nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1985. Z okolností
uzavření kupní smlouvy, kdy žalobci byli při prohlídce nemovitosti seznámeni s
pozemky, žalobce (b/) s J. A. obcházel i celý plot, který sporné pozemky
ohraničuje a J. A. byl i sám přesvědčen o tom, že je vlastníkem celé plochy
pozemků ohraničených plotem a tyto všechny pozemky prodává žalobcům, lze na
straně žalobců dospět k závěru, že se jedná o omluvitelný omyl žalobců.“
Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci
předmětné pozemky podle § 134 odst. 1 obč. zák. vydrželi. Při rozhodování se
nalézací soud rovněž zabýval argumenty žalované, která odkazovala na judikaturu
Ústavního soudu týkající se problematiky „nemo plus iuris“. Dospěl přitom k
závěru, že: „žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemkům na základě kupní
smlouvy od osoby zapsané v katastru nemovitostí a jednala tedy v důvěře v zápis
v katastru nemovitostí. Za této situace zde nastává kolize práva dobrověrného
nabyvatele, tedy žalovaného a vlastnického práva žalobců, kteří vlastnické
právo nabyli vydržením. Jelikož se žalovaná staví odmítavě ke smírnému řešení
sporu, kdy žalobci opakovaně nabízeli odkoupení sporných pozemků, je zřejmé, že
nelze zachovat maximum z obou těchto základních práv a je nutné kolizi řešit.
Ústavní soud k tomuto uvádí, že je nutno kolizi řešit v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, a zvažovat jak obecné souvislosti kolize základních práv, tak
individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. V daném případě bylo
zjištěno, že jednatel žalované, který je rovněž jediným společníkem žalované,
zná místní poměry v XY, zná místní obyvatele a v místě podniká on i jeho matka.
Jednateli žalované tak muselo být známo, že pozemkové parcely č. XY, XY a XY
užívali již od roku 1985 žalobci a že tyto sporné parcely byly tzv. připloceny
k pozemkům žalobců. Matka jednatele žalované na sporných pozemcích a dále na
části pozemku parc. č. XY a části pozemku parc. č. XY pásla jalovice a koně a
odebírala od žalobců trávu posečenou na těchto pozemcích. Ještě na podzim 2016
jednatel žalované probíral s žalobcem možnost ustájení koní ve stodole žalobce.
Pokud se žalovaná za této situace ‚chopila obchodní příležitosti‘, pak se soud
při posuzování obecné spravedlnosti přiklonil na stranu žalobců, kteří
vlastnické právo k nemovitostem nabyli vydržením a dle soudu prokázali, že
jejich vlastnické právo bylo zpochybněno poprvé až v roce 2017, kdy se
dozvěděli o nabytí vlastnictví ze strany žalované.“
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 13. února 2019, č. j. 61 Co 141/2018-224, rozsudek soudu prvního stupně
v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku tak, že se žalobcům
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, a dále
rozhodl, že se žalobcům nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo
1733/2013, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, sp. zn. 22 Cdo
1984/2009, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 a sp. zn. 22 Cdo
734/2014, se ztotožnil „s názorem soudu prvního stupně, že žalobci byli v dobré
víře, že kupní smlouvou nabyli od pana A. i sporné nemovitosti, když tyto spolu
s nemovitostmi uvedenými v kupní smlouvě tvořily jeden funkční celek, měly
stejný charakter, byly jako jeden funkční celek oploceny, přístup na ně byl
zajištěn na hranicích sporných pozemků, charakter pozemků, které vcházely vně
oplocení byl zcela jiný nežli charakter pozemků sporných a navíc s ohledem na
svažitý terén bylo možno hůře rozpoznat či odhadnout jejich výměru, o rozsahu
převáděných pozemků pak byli žalobci ujištěni prodávajícím panem J. A., který
toto potvrdil i v probíhajícím řízení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
proto odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že
žalobci byli oprávněnými držiteli, když byli v dobré víře, že kupní smlouvou
nabyli i sporné pozemky a uplynutím vydržecí lhůty pak došlo k vydržení
sporných pozemků (§ 134 zákona č. 40/1964 Sb.). V průběhu řízení nebylo
zpochybněno, že by v průběhu 10-ti leté lhůty došlo ke zpochybnění dobré víry
žalobců.“
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24
Cdo 2292/2019, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Kasačním důvodem byla okolnost, že odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci
dovolatelky, která v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně mj.
poukazovala na § 984 odst. 1 o. z. a v něm zakotvený princip materiální
publicity.
Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí mj. zdůraznil, že učinil-li odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně závěr a) o vydržení vlastnického práva
žalobců k předmětnému nemovitému majetku ještě před účinností nového civilního
kodexu, musí rovněž učinit i závěr b) ve vztahu k právnímu posouzení, zda
žalovaná, s přihlédnutím k principu materiální publicity ve smyslu § 984 odst.
1 o. z. nabyla vlastnické právo ke stejným pozemkům již za účinnosti nového
občanského zákoníku, pakliže se jednalo o úplatné právní jednání, převodci v
době převodu svědčil zápis vlastnického práva k převáděným pozemkům a žalovaná
tvrdí, že při tomto právním jednání jednala v dobré víře a s ohledem na stav
zápisů v katastru nemovitostí a v té době již reglementovaný princip materiální
publicity, a zda v dané situaci je třeba žalované poskytnout soudní ochranu s
ohledem na zmíněný princip materiální publicity, či (a v takovém případě proč)
nikoliv.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 16. září 2020, č. j. 61 Co 141/2018-271,
shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci opět potvrdil a dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud se předně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně
ohledně vydržení předmětných pozemků žalobci, kteří „byli v dobré víře, že
kupní smlouvou nabyli od pana A. i sporné nemovitosti, když tyto spolu s
nemovitostmi uvedenými v kupní smlouvě tvořily jeden funkční celek, měly stejný
charakter, byly jako jeden funkční celek oploceny, přístup na ně byl zajištěn
na hranicích sporných pozemků, charakter pozemků, které (se) nacházely vně
oplocení, byl zcela jiný nežli charakter pozemků sporných a navíc s ohledem na
svažitý terén bylo možno hůře rozpoznat či odhadnout jejich výměru, o rozsahu
převáděných pozemků pak byli žalobci ujištěni prodávajícím panem J. A., který
toto potvrdil i v probíhajícím řízení.“
K otázce příp. aplikace § 984 o. z. odvolací soud vyložil, že: „soud prvního
stupně v tomto ohledu učinil příslušné skutkové závěry, ale i závěry právní,
byť celou věc nehodnotil ve smyslu ust. § 984, ale zohlednil dosavadní
judikaturu Nejvyššího soudu. Správně zhodnotil, že jednatel žalované
společnosti zná místní poměry, kdy jeho matka sporné pozemky využívala k pastvě
dobytka a sečení trávy. Jednatel žalované vypověděl, že na pozemky se byl
osobně podívat, přičemž na hranici sporného pozemku byla otevřena brána. Dále
uvedl, že zná místní obyvatele v XY, jeho matka pozemky před 15-20 lety
opracovávala, s manželi H. (žalobci) se domlouvala ohledně vstupu na pozemky,
kdy v uvedené době nebyl na pozemky jiný přístup, než přes usedlost H. (výpověď
jednatele žalobce při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 18. 1.
2018). Následně při jeho výslechu před odvolacím soudem dne 2. 11. 2018
vypověděl, že v době, kdy kupoval sporné pozemky, neviděl situaci přesně v
terénu, neboť jeho byznys byl v XY, v té době v tamní oblasti necestoval,
aktuální stav neviděl. Oproti výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že
nezná, jaká byla dohoda mezi jeho matkou a žalobci, týkající se pastvy na
předmětných pozemcích.“
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že: „Řešením tohoto
sporu je právě zásada materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje,
aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí od neoprávněného.
Aby však nedošlo k přílišnému upřednostnění práv nabyvatelů v dobré víře na
úkor skutečných vlastníků, stanoví občanský zákoník celou řadu nezbytných
podmínek k tomu, aby mohlo dojít k nabytí vlastnictví od osoby, která je ve
veřejném seznamu jako vlastník zapsána, avšak ve skutečnosti vlastníkem není.
Jednou z těchto podmínek je také to, aby právo bylo nabyto v dobré víře. Dobrá
víra pak svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé míře vědět nemohl, že došlo ke
změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva. Pod obvyklou míru
opatrnosti rozhodně nelze skrývat požadavek na aktivní zjišťování, zda tato
situace nenastala. Není povinností osoby, která nahlédla do veřejného seznamu,
aby prováděla jakékoliv další šetření. Potřeba šetření skutečného právního
stavu je však vyloučena pouze tehdy, nejsou-li zde objektivní důvody, které
vzbuzují pochybnosti o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného.
Takové důvody mohou vyplynout zejména z fyzického stavu věci, která je
předmětem právního jednání a nabyvatel tedy musí věnovat pozornost indiciím
faktického rázu. Ve vztahu k nemovitostem je v této souvislosti nutno klást
důraz na osobní fyzickou prohlídku nemovitosti. Podle okolností případu pak
faktický stav může působit v neprospěch nabyvatele v případech, kdy mu
nevěnoval patřičnou pozornost, nebo z něj nedovodil odpovídající závěry.“
Z výše uvedeného pak podle odvolacího soudu „vyplývá, že určité pochybnosti
týkající se vlastnictví k předmětným pozemkům musel mít jednatel žalované
společnosti (vstup na pozemky branou, částečné oplocení pozemku, využívání
pozemku jeho matkou), když v této souvislosti je nutno přihlédnout i k té
skutečnosti, že žalovaná kupovala předmětné pozemky o relativně malé rozloze, v
terénu ohraničené (byť /s/ poškozeným plotem).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti má odvolací soud za to, že v případě
žalované společnosti nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nabytí
vlastnictví dle ust. § 984 odst. 1 o. z., tedy podmínka, že žalovaná nabyla
sporné pozemky v dobré víře a z tohoto důvodu nedojde k prosazení tohoto
ustanovení a nabytí vlastnictví žalovanou oproti skutečným vlastníkům, kteří
vlastnické právo nabyli na základě vydržení.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala (v pořadí již druhé) dovolání, a
to prostřednictvím své advokátky, žalovaná (dále též „dovolatelka“). Uplatňuje
v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající (stručně
vyloženo z obsahu dovolání) v tvrzení, že odvolací soud při právním posouzení
pochybil, pokud nepřistoupil k aplikaci § 984 o. z., to vše v situaci, kdy
nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu plynoucí z předchozího
kasačního rozhodnutí dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání lze dále vyvodit následující argumenty, z nichž dovolatelka
přípustnost svého dovolání vyvozuje (pro přehlednost je nyní dovolací soud
stručně podává v následujícím pořadí).
1. „Napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(ve vztahu k požadavku na odůvodnění rozhodnutí), když Krajský soud v Plzni
napadeným rozsudkem dostatečně nerespektoval jak požadavky v rozsudku (sp. zn.)
24 Cdo 2292/2019, tak ani například rozhodnutí (sp. zn.) 24 Cdo 2644/2018 v
rámci požadavku na přesvědčivé argumentační vypořádání s uplatněnou argumentací
účastníka…Respektovány nejsou ze strany odvolacího soudu ani závěry učiněné v
rozhodnutí (sp. zn.) 32 Cdo 1174/2014 v souvislosti s ustanovením § 133 o. s.
ř.“
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „postrádá patřičné a
přesvědčivé argumentační vypořádání se všemi relevantními a rozhodujícími
skutečnostmi, když je zjevné, že odvolací soud pouze zopakoval předchozí úvahy
soudu I. stupně a závěr o absenci dobré víry dovolatelky učinil zcela
nedostatečně a dle názoru dovolatelky v rozporu se zákonnou úpravou.“
3. „Odvolací soud…v napadeném rozhodnutí ‚prolomil‘ bez řádného zdůvodnění
dobrou víru dovolatelky…Pokud by tedy měla být dobrá víra dovolatelky
zpochybněna (právní domněnka uspokojivě vyvrácena), mělo by být v tomto směru
vedeno i předcházející řízení. Napadené rozhodnutí tedy nemá v tomto směru v
obsahu spisu skutkový ani právní základ v provedeném dokazování a závěr o tom,
že dovolatelka nebyla v dobré víře a tedy nesplnila zákonnou podmínku dle § 984
odst. 1 o. z. dovolatelka považuje za zjevnou libovůli na straně soudu.“ V této
souvislosti pak dovolatelka brojí též do způsobu hodnocení důkazů odvolacím
soudem, dospěl-li následně k závěru o absenci dobré víry dovolatelky při koupi
předmětných pozemků.
4. Odvolací soud své argumenty nedůvodně (nesprávně) opírá o judikaturu
Nejvyššího soudu, která je pro danou věc nepřiléhavá, za současného připomenutí
nálezové judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá požadavek ústavní ochrany
dobré víry dalšího nabyvatele nemovitosti spjatý s principem právní jistoty a
důvěry osob v katastr nemovitostí jako veřejnoprávní evidenci.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne
11. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, který mj. zaujal právní názor, že
závěr o neexistenci dobré víry podle § 984 odst. 1 o. z. musí být řádně
odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva
vlastnického ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Dovolatelka dále připomíná další názor Ústavního soudu obsažený v
uvedeném nálezu, a to, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. posouvá hranice
uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré
víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana
skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních
zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt.
6. Dovolatelka rovněž zpochybňuje naplnění podmínek pro vydržení předmětných
pozemků žalobci. Ve světle označených rozhodnutí dovolacího soudu poukazuje na
neudržitelnost závěru o vydržení nemovitého majetku ve skutkové situaci, kdy
výměra těchto pozemků oproti koupeným přesahuje o 226 %.
7. Podle dovolatelky „odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí ohledně dobré
víry dovolatelky nemůže vést k závěru, že dovolatelka nebyla v dobré víře a že
se tudíž neprosadí § 984 odst. 1 o. z. V nalézacím ani odvolacím řízení nebylo
jednoznačně tvrzeno, natož prokázáno, že by dobrá víra na straně dovolatelky
absentovala. Ani závěr učiněný v (tímto dovoláním) napadeném rozhodnutí nic
nemění, jelikož závěry o ‚určitých pochybnostech týkajících se vlastnictví k
předmětným pozemkům, které (dle odvolacího soudu) musel mít jednatel
dovolatelky‘…jsou nepřiléhavé a v naprostém logickém rozporu. Odvolací soud
zcela rezignoval na vnitřní logiku svého rozhodnutí…“
8. „V návaznosti na zásadu materiální publicity soudy také nepřihlédly k
přechodnému ustanovení § 3064 o. z….v uvedené ‚ochranné lhůtě‘ žalobci svá
domnělá práva jakkoli nestřežili, a tedy bez jakéhokoli důvodu jednali v
rozporu se zásadou, že právo patří bdělým…“
9. „Dovolatelka má také za to, že soudy v řízení dospěly k nesprávným skutkovým
zjištěním a dostatečně nepřihlédly k navrženým důkazům a tvrzením dovolatelky,
a v této souvislosti tak i došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Odvolací soud bez zdůvodnění například odmítnul návrh dovolatelky na dotaz na
katastrální úřad a výslech jeho úředníků, který měl prokázat, že žalobci měli
objektivně s ohledem na digitalizaci map být obeznámeni s tím (respektive vědět
měli a mohli), že nejsou vlastníky pozemků v takovém rozsahu, v jako se ‚možná‘
domnívali.“
10. Oba soudy neposkytly dovolatelce coby dobrověrné nabyvatelce soudní ochranu
a „uznaly vydržení žalobců, aniž by v řízení bylo prokázáno, že dovolatelka
musela mít pochybnosti o tom (resp. jednatel žalované), že pozemky žalobci
vydrželi a že tedy zápis údajů ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnosti. To,
že žalovaná v místě podniká, ani to, že matka jednatele dovolatelky kdysi v
okolí a na předmětných pozemcích pásla hospodářská zvířata, nemůže tuto zásadu
prolomit.“ Rozhodnutí soudu není ani v souladu s ideou spravedlnosti.
11. „Veškerá dosavadní rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu tak dle názoru
dovolatelky trpí vadami tak zásadními, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího
soudu jsou v rozporu s ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na
spravedlivý proces, konkrétně jsou tak v rozporu s články 11 a 36 Listiny
základních práv a svobod.“
12. Dovolatelka rovněž brojí do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu
(viz bod č. 35 její dovolání).
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a žalobci jsou povinni
nahradit dovolatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobci, zastoupeni advokátem, v písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací
argumentaci dovolatelky. Podle jejich názoru odvolací soud postupoval v
intencích předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Navíc podle
žalobců je dovolání žalované nepřípustné, neboť z něj nevyplývá žádný dovolací
důvod (poznámka dovolacího soudu: žalobci zjevně míněn žádný předpoklad
přípustnosti dovolání) ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalobci se ztotožňují s názorem
odvolacího soudu, že u dovolatelky nebyla splněna základní podmínka pro nabytí
vlastnictví podle § 984 odst. 1 o. z., a to že pozemky nabyla v dobré víře.
Naopak v případě žalobců podmínky pro vydržení byly splněny. Závěrem žalobci
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jej zamítl a žalobcům
přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému
dovolání žalované nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění a
že nezbývá, než opětovně přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného (v pořadí
již druhého) rozsudku odvolacího soudu.
V prvé řadě je třeba reagovat na námitku žalobců, že z podaného dovolání
žalované nevyplývá „žádný dovolací důvod ve smyslu ust. § 237 občanského
soudního řádu“, čímž žalobci zjevně mínili vyjádřit, že v dovolání nejsou
vymezeny žádné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá,
tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení konkrétně
zformulované otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v
takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí,
respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo
2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu,
která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele
zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit
příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího
soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být
dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud rovněž ustáleně připomíná, že zatímco jeho úkolem není z moci
úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní
otázky), naopak povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve
vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li
dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného)
přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez
onoho právně relevantního vymezení dovolacího důvodu či (a) předpokladu
přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za
dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho
dovolání.
V daném případě dovolatelka v čl. II, bodu č. 4 odstavci druhém pouze obecně
vymezila, že: „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dle
názoru dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu nebyla komplexně a ve všech
souvislostech vyřešena, a rovněž v tom, že i kdyby snad dovolací soud měl za
to, že otázku hmotného práva již ve své dřívější rozhodovací praxi dostatečným
způsobem vyřešil, má dovolatelka důvodně za to, že právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe dovolacího
soudu je v rozporu s rozhodovací praxí soudu ústavního.“
V této části dovolání žalovaná ovšem žádné právní otázky, na jejich vyřešení
rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neformuluje, přičemž v dalším textu
dovolání vesměs podává prostou (nepřípustnou) skutkovou (neboť v dovolací
řízení nelze skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud,
nijak revidovat) a právní polemiku, která sama o sobě přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., a to ani v situaci, kdy v rámci této argumentace
dovolatel odkazuje na případná rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by v kontextu
toho byla zřejmá příslušná precizace některé ze čtyř v úvahu přicházejících
variant předpokladů přípustnosti dovolání, nezakládá.
Rovněž vytýkané jiné vady řízení nelze podřadit ani pod způsobilý dovolací
důvod, ani pod žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů
přípustnosti dovolání; k těmto vadám by bylo možné přihlédnout jen v případě
předvídaném v § 242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka je dále přesvědčena o tom, že se odvolací soud „odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve vztahu k požadavku na
odůvodnění rozhodnutí), když Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem
dostatečně nerespektoval jak požadavky vyjádřené v rozsudku 24 Cdo
2292/2019-255, tak ani například rozhodnutí 24 Cdo 2644/2018 v rámci požadavku
na přesvědčivé argumentační vypořádání s uplatněnou právní argumentací
účastníka, když napadené rozhodnutí v tomto směru závěry Nejvyššího soudu
nerespektuje.“
Dovolatelka ovšem posledně zmíněnou vágní formulací jednak nepřípustně přenáší
na dovolací soud, aby sám provedl verifikaci, v čem konkrétně tato dovolatelkou
obecně namítaná nepřesvědčivost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
což pochopitelně nelze považovat za řádně vymezený předpoklad přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž za této formulační konstelace tak v
zásadě opět namítá jinou vadu řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání
nezakládá. To se týká rovněž i té námitky dovolatelky, pokud je v dovolání
odkazováno na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím dovolacího soudu
ve věci sp. zn. 32 Cdo 1174/2014.
Přesto ovšem otázka dovolatelkou uplatněných jiných vad řízení nemohla být
nezohledněna z toho důvodu, že dovolání obsahuje rovněž ústavněprávní
argumentaci, v jejímž důsledku se dovolatelce přípustnost dovolání podařilo
právně relevantním způsobem nejen vymezit, ale i z hlediska v této argumentaci
uplatněných důvodů naplnit.
Nejvyšší soud totiž plně respektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle
které namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými
základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a
dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v
podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout
závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž
dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS
3507/16).
Dovolatelka (viz nyní pod bodem č. 5 uplatněná dovolací argumentace) totiž v
dovolání mj. namítá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS
3644/19 (viz již shora zreferována část této dovolací argumentace), který se
týká výkladu a aplikace § 984 odst. 1 o. z., jenž stanoví:
„Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za
úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra
se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až
zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3644/19 k § 984 odst. 1 o. z. vyložil mj.
následující právní závěry, které plně doléhají (jsou přiměřeně aplikovatelné) i
na tuto právní věc:
1. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity
veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek
došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného.
2. Dobrou víru občanský zákoník presumuje, když dle jeho § 7 se má za to, že
ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Důkazní
povinnost leží na osobě, která tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře.
3. Má-li být existence dobré víry ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak
to musí se stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném
ve veřejném seznamu.
4. Závěr o neexistenci dobré víry podle § 984 odst. 1 o. z. musí být řádně
odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva
vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních
právo a svobod. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018,
vyložil a odůvodnil právní názor, že při hodnocení dobré víry nabyvatele
věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem
ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda
smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat),
neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve
veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu,
tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je
skutečným vlastníkem věci. Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí dále uvedl, že běžná (obvyklá)
opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její
povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že
stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je
vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné
osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové
ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem
by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku
souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení
potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální
publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o
souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V
takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně
zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. V usnesení ze dne 27. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, Nejvyšší soud zase
zdůraznil, že dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a
je presumována (§ 7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci;
poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na
jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“)
vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného
státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit
aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve
veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se
skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní
stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu
požadovat.
Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní
aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by
mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Z pohledu těchto připomenutých judikatorních závěrů, především pak zmíněného
nálezu Ústavního soudu, ovšem rozsudek odvolacího soudu jako věcně správné
rozhodnutí obstát nemůže. Odvolací soud v zásadě pro posouzení, zda zde existují podmínky pro vyloučení
aplikace § 984 odst. 1 o. z., neboť dovolatelka při koupi předmětných pozemků
nebyla v dobré víře, vycházel z dílčích skutkových zjištění soudu prvního
stupně, které souvisely dílem s verifikací okolností při posuzování dobré víry
žalobců z hlediska naplnění předpokladů pro vydržení jejich vlastnického práva
k uvedenému nemovitému majetku, a dále – ve vztahu k žalované – s verifikací
okolností ohledně posuzování nabytí od nevlastníka ve smyslu nálezové
judikatury Ústavního soudu, jež se ovšem upíná k poměrům podle dosavadní
civilní právní úpravy. Soud prvního stupně tak v rámci svého právně
kvalifikačního závěru nezohlednil přímý dosah principu materiální publicity ve
smyslu § 984 odst. 1 o. z. v jím posuzované věci, byť v určité části zaměřil
pozornost i na otázku dobré víry žalované, kterou ovšem posléze směřoval ve
vztahu k předmětné nálezové judikatuře řešící problematiku „nemo plus iuris“. V případě dovolatelky, která od katastrálního vlastníka úplatně, na základě
kupní smlouvy, měla nabýt vlastnické právo, jež jí na základě povolení vkladu
svědčilo podle stavu zápisů v katastru nemovitostí, oproti žalobcům, kteří zase
tvrdili, že vlastnické právo k témuž nemovitému majetku nabyli dříve, a to
originárním způsobem – vydržením podle dosavadní civilní úpravy, se v prvé řadě
uplatnil režim ve smyslu § 7 o. z., podle kterého má se za to, že ten, kdo
jedná určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. A to ve vazbě na (vůči
všem) působící princip materiální publicity veřejného seznamu, jehož právní
důsledek mohl být v poměrech této věci – a to ve světle stručně shora již
zreferované relevantní judikatury – vytěsněn jedině při zpochybnění dobré víry
dovolatelky vztahující se k časovému okamžiku podání návrhu na vklad
vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 29. listopadu 2016 (uzavřené mezi
prodávající Z. M. a dovolatelkou coby kupující stranou), na základě které
posléze příslušný katastrální úřad povolil ve prospěch dovolatelky vklad
vlastnického práva k pozemkům nyní dotčeným předmětnou žalobou. Za dané situace proto nebylo na dovolatelce, u níž zákonná úprava dobrou víru
presumuje, aby „prokazovala“ existenci své dobré víry ve vztahu k nabytí
předmětného nemovitého majetku, nýbrž bylo na žalobcích, aby prokázali, že
dovolatelka coby nabyvatelka sporných pozemků naopak ke dni podání vkladového
návrhu (srov. § 984 odst. 1 o. z.) nejednala (nebyla) v dobré víře. Závěr, že katastrální vlastník nejednal v dobré víře při nabývání předmětného
nemovitého majetku musí být ve smyslu shora vyloženého nálezu Ústavního soudu,
který je podle čl. 89 odst.
2 Ústavy České republiky závazný též pro soudy
rozhodující ve skutkově i právně obdobných případech, řádně (tj. z hlediska
náležitě učiněných skutkových dílčích zjištění ve vazbě na následně
zformulovaný závěr o skutkovém stavu, který představuje přesvědčivý materiální
základ pro následné právní posouzení věci) odůvodněn. Posouzení toho, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je
však založeno na zjištěném skutkovém stavu. Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí o zpochybnění zákonem presumované dobré
víry nabyvatele vlastnického práva k nemovitému majetku, který je zapsán v
katastru nemovitostí, z povahy věci předpokládá, že soudem učiněný právní závěr
vyvěrá (je pevně založen) na odpovídajících (dílčích) skutkových zjištěních,
které jsou pak odrazem kompatibilního závěru o skutkovém stavu, jenž soud
posléze podrobuje finálnímu právnímu posouzení. Odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr o tom, že dovolatelka při koupi
předmětných pozemků nejednala v dobré víře, opřel o dílčí skutková zjištění
soudu prvního stupně, která však podle názoru dovolacího soudu nedávala
odvolacímu soudu bezpečný skutkový základ pro vyložený právní názor týkající se
absence dobré víry nabyvatelky při předmětném právním jednání. Odvolací soud jednak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že:
jednatel žalované společnosti znal místní poměry, kdy jeho matka sporné pozemky
využívala k pastvě dobytka a sečení trávy.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod č. 13 odůvodnění) vyložil,
že jednatel dovolatelky „uvedl, že zná místní obyvatele v XY, jeho matka
pozemky před 15-20 lety opracovávala, s manželi H. (žalobci) se domlouvala
ohledně vstupu na pozemky, kdy v uvedené době nebyl na pozemky jiný přístup,
než přes usedlost H..“ Vyjma formulace, že jednatel dovolatelky „zná místní
obyvatele v XY“, ovšem v dalším odvolací soud již nečerpal ze zjištění soudu
prvního stupně, nýbrž z výpovědi jednatele dovolatelky při jednání před soudem
prvního stupně konaném dne 18. ledna 2018, přičemž v tomto směru provedl pouze
opis části této výpovědi, v žádném ohledu však dílčí skutkové zjištění, které
byl čerpal z předmětného důkazu, respektivejež by čerpal ze zjištění soudu
prvního stupně, který takový důkaz provedl. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že z toho kterého v řízení
provedeného důkazu může vyplývat hned několik okolností, informací, případně
vyslechnutý svědek, účastník řízení může v rámci své výpovědi potvrzovat,
vypovídat, uvádět průběh toho kterého skutkového děje v tom či onom informačním
rozsahu, avšak z hlediska zjištěné skutkové stránky věci relevantní pro
následně učiněný právně kvalifikační závěr je pouze to, co konkrétně z
předmětného důkazu bylo soudem vlastně zjištěno, případně proč soud žádné dílčí
skutkové zjištění z toho kterého jím provedeného a zhodnoceného důkazu neučinil
(např. z důvodu jeho nevěrohodnosti, nadbytečnosti, rozpornosti údajů atd.), a
jak takové dílčí skutkové zjištění následně zahrnul do sumarizovaného závěru o
skutkovém stavu věci, jenž následně podrobil právnímu posouzení (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 509/2018). Posledně připomenutý judikatorní závěr pak rezonuje i ve vztahu k té části
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (předposlední a poslední věta bodu č. 13 odůvodnění), v níž odvolací soud činí další opis z obsahu spisu s tím, že
jednatel dovolatelky „následně při…výslechu před odvolacím soudem dne 2. 11. 2018 vypověděl, že v době, kdy kupoval sporné pozemky, neviděl situaci přesně v
terénu, neboť jeho byznys byl v XY, v té době v tamní oblasti necestoval,
aktuální stav neviděl. Oproti výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že
nezná, jaká byla dohoda mezi jeho matkou a žalobci, týkající se pastvy na
předmětných pozemcích“, aniž by se odvolací soud pokusil o nějaké zhodnocení těchto jednatelem
dovolatelky rozporně podávaných informací, a to z hlediska toho, jakou po
zhodnocení důkazů odvolací soud přiznává validitu těm kterým informacím a na
základě jakého způsobu hodnocení důkazů nakonec činí pro rozhodnutí zásadně
významná dílčí skutková zjištění, která následně sumarizuje v závěru o
skutkovém stavu. Následný závěr odvolacího soudu, že: „z výše uvedeného však vyplývá, že určité
pochybnosti týkající se vlastnictví k předmětným pozemkům musel mít jednatel
žalované společnosti (vstup branou, částečné oplocení pozemku, využívání
pozemku jeho matkou), když v této souvislosti je nutno přihlédnout i k té
skutečnosti, že žalovaná kupovala předmětné pozemky o relativně malé rozloze, v
terénu ohraničené (byť /s/ poškozeným plotem)“, tak nemá ani oporu ve shora
připomenutých dílčích zjištěních či dílčích opisů z obsahu spisu. Jestliže tedy po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu bylo pro
vytěsnění důsledku principu materiální publicity veřejného seznamu nezbytné
zpochybnit dobrou víru dovolatelky ke dni podání vkladového návrhu podle
předmětné kupní smlouvy (k tomu srov. § 984 odst. 1 o. z.), pak se přímo
nabízelo verifikovat zjištění, která učinil soud prvního stupně, případně si na
základě doplnění důkazů vytvořit pevný skutkový rámec pro následné právní
posouzení věci. Odvolací soud takto ovšem nepostupoval a Nejvyššímu soudu za
této skutkové konstelace, za níž odvolací soud rozhodoval a jež dovolacímu
soudu nenáleží jakkoli revidovat, nezbývá než v poměrech této věci připomenout
následující okolnosti. Z kontextu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku prozařuje, že podle
odvolacího soudu jednatel dovolatelky znal místní poměry, věděl, že předmětné
oplocené pozemky dlouhodobě užívají žalobci, kteří se k nim kontinuálně chovali
jako vlastníci, což se mj. projevilo v minulosti i tím, že matka jednatele
dovolatelky právě se souhlasem žalobců měla na těchto pozemcích v předchozí
době pást svůj dobytek, případně od žalobců z těchto pozemků odebírala trávu,
přičemž o těchto okolnostech věděl (také) jednatel dovolatelky. V tomto
směru soud prvního stupně – jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku (bod č. 18) –
dokonce z výslechu žalobce b) učinil mj. zjištění, že: „žalobci jí (roz.
matce
jednatele dovolatelky) umožnily asi dvě sezóny vypásání pozemků, kdy zde byly
umístěny jalovice a kůň. Dále matce žalované vozili trávu.“
Jednatel dovolatelky pak při výslechu před soudem prvního stupně (jednání
konané dne 18. ledna 2018) mj. vypověděl: „XY“, což interpreta těchto formulací
vede bezpochyby k úvaze, že vedl-li přístup k předmětným pozemkům přes usedlost
žalobců, kteří matce jednatele dovolatelky umožnovali v určitém časové úseku
přístup na tyto pozemky za účelem pastvy jejího dobytka, přičemž o těchto
okolnostech věděl také jednatel dovolatelky, pak to může také nasvědčovat
závěru, že se žalobci k předmětným pozemkům chovali jako vlastníci a že matka
jednatele dovolatelky takto k nim (jako k vlastníkům těchto pozemků) mohla
přistupovat, pakliže je požádala o přístup k těmto pozemků a o jejich svolení s
využíváním pozemků pro pastvu jejího dobytka, to vše za situace – což může být
pro rozsouzení věci zásadně významné – že o těchto okolnostech, vztazích,
znalosti místních poměrů, chování žalobců vystupujících z pozice vlastníků k
těmto pozemkům jednatel dovolatelky věděl. V neposlední řadě lze zmínit i vyjádření advokáta žalobců při odvolacím jednání
konaném dne 16. září 2020, který podle protokolu o tomto jednání mj. uvedl:
„XY.“
Provedený výčet informací, vyplývajících z obsahu spisu, naznačuje, v jakém
směru měla předmětná verifikace proběhnout tak, aby bylo možné odpovídajícím
způsobem rozhodnout o dosahu, respektive naopak o případném vytěsnění principu
materiální publicity veřejného seznamu dosud zakládajícímu domněnku dobré víry
dovolatelky coby katastrální vlastnice předmětných pozemků. Nejvyšší soud nemá možnost případná skutková zjištění, z nichž při rozhodování
vycházel odvolací soud, jakkoli korigovat či doplňovat, stejně jako nemůže za
odvolací soud z pohledu zákonem požadovaného odůvodnění rozsudku (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.) precizovat skutkovou stránku věci prostřednictvím vyložení v
posloupnosti logicky (na ty které důkazy a z nich soudem učiněná zjištění)
navazujících dílčích skutkových zjištění posléze sumarizovaných do závěru o
skutkovém stavu, který by představoval materiální základ pro následné právní
posouzení věci. Je jistě - v závislosti na konkrétní procesní situaci - věcí
pečlivého posouzení odvolacího soudu, zda v úvahu přicházející verifikace pro
rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností případu je ještě
realizovatelná v rámci odvolacího řízení, anebo zda je zapotřebí, vzhledem k
nabízejícímu se většímu rozsahu dokazování, přistoupit již k vydání kasačního
rozhodnutí s tím, že v posuzovaném případě je zapotřebí provést rozsáhlejší
doplnění dokazování, které z povahy věci náleží právě nalézacímu soudu. Do
posouzení takového rozsahu nezbytných skutkových zjištění dovolací soud
zasahovat nemůže, z čehož současně plyne, že bylo-li nyní tímto rozsudkem opět
přistoupeno ke kasaci (pouze) rozsudku odvolacího soudu, bylo tak – vedle
primárního nerespektování nálezové judikatury (viz poznámky shora) – učiněno s
ohledem na způsob, jakým odvolací soud svůj potvrzující výrok odůvodnil.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k
dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.