30 Cdo 509/2018-454
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K.
Č., zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Pražská
1660/25a, proti žalované E. B., zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se
sídlem ve Znojmě, Tovární 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 20 C 216/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425,
jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. října 2016, č. j. 20 C
216/2013-352, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. října 2016, č. j. 20 C 216/2013-352, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že je výlučným vlastníkem „bytové jednotky v budově postavené
na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj,
Katastrální pracoviště Z., na listu vlastnictví pro obec Z. a k. ú. Z. se
spoluvlastnickým podílem v rozsahu id. 567/12952 na společných částech domu
stojící na pozemku a na pozemku o výměře 205 m2 - zastavěná plocha a nádvoří,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální
pracoviště Z., na listu vlastnictví pro obec a k. ú. Z.“ (dále též „bytová
jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že účastníci dne 12.
července 2012 uzavřeli (žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující)
kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky, a která není
postižena (absolutní ani relativní) neplatností, „přestože v řízení bylo
prokázáno, že žalobce zjevně jednal v omylu při uzavření kupní smlouvy, kdy se
domníval, že se jedná o smlouvu, kterou bude pouze zajišťovat závazek z titulu
úvěru poskytnutého na vyplacení exekuce, jíž čelil.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425, rozsudek soudu prvního stupně (jako
věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) vyložil, že se
„zcela ztotožňuje s podrobným a právně přiléhavým odůvodněním rozsudku soudu I.
stupně.“ Vyložil dále, že: „Žalobce nesporně jako vlastník bytové jednotky byl
oprávněn disponovat se svým vlastnickým právem. Zde se odvolací soud ztotožňuje
s úvahou soudu I. stupně, že tuto dispozici žalobce učinil v omylu, aniž by si
byl vědom, že ztrácí své vlastnické právo...tento omyl žalovanou vyvolán nebyl
a ani o něm nemohla vědět. Sjednaná kupní cena 606.000 Kč [poznámka: nyní tučně
zvýraznil Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“)] vztažena k odborným vyjádřením realitních kanceláří v rozmezí
749.010 Kč až 1.050.000 Kč sama o sobě nepředstavuje takový nepoměr, který by
byl způsobilý založit absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.“
Podle odvolacího soudu „Pro rozhodnutí je podstatné, že žalobce, ačkoliv tvrdí,
že kupní smlouvu nepodepsal, v tomto směru neunesl svoje důkazní břemeno, na
kupní smlouvu je nutno pohlížet jako na právní úkon, který byl učiněn účastníky
této kupní smlouvy a jehož účinky spočívají v tom, že vlastnické právo žalobce
k bytové jednotce přešlo na žalovanou a žalované vznikla povinnost uhradit
žalobci kupní cenu. Ve vztahu k této kupní ceně nebyly shledány žádné další
možné důvody její absolutní neplatnosti a možnosti relativní neplatnosti nebylo
využito. Na smlouvu je nutno pohlížet jako na platnou a v důsledku ní žalobci
nesvědčí vlastnické právo k bytové jednotce.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje (vycházeje z
obsahu dovolání, v němž žalobce, respektive jeho advokátka zjevně nevychází z
platné procesní úpravy dovolání) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v pochybení odvolacího soudu,
který „právní otázku obecných podmínek vzniku právního úkonu z hlediska
naplnění posouzení projevu vůle k úplatnému převodu vlastnického
práva ...hodnotí v rozporu s hmotným právem upravujícím základní náležitosti
pro vznik a účinky právních úkonů dle § 34 zák. č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů a nesprávně z hlediska posouzení vážnosti
projevu vůle k prodeji bytu dle § 37 odst. 1 obč. zák.“
Dále dovolatel namítá, že: „ani odvolací soud neřešil otázku neplatnosti
právního úkonu pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy dle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s
dosavadní ustálenou judikaturou. Žalobce namítá, že rozpor je dán právě díky
okolnostem dané kauzy a skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně s
tím, že tento odvolací (zjevně míněno „dovolací“) důvod je namítán za situace,
kdy by dovolací soud hodnotil rozhodnutí soudu odvolacího soudu jako v souladu
s hmotným právem tím, že žalobcovo jednání bylo projeveno v souladu s principy
vzniku právního úkonu a účinky z toho plynoucími.“
V další části dovolání pak dovolatel poukazuje na podle něj nestandardní
okolnosti jeho případu, které jej vedou k závěru o absolutní neplatnosti
předmětné převodní smlouvy. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že: „nesprávně aplikoval ust. § 49a
a § 40a občanského zákoníku, když žalovaná nejednala lstí a proti sobě
nejednali v omylu, nelze o použití těchto norem hmotného práva uvažovat,
zvláště když důvody pro neplatnost byly dány od počátku právního úkonu a
vztahují se k neexistenci projevení vůle.“ V této souvislosti dovolatel
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo
3620/2010, v němž byla řešena právní otázka neplatnosti smlouvy při psychickém
donucení (bezprávná výhrůžka) s tím, že: „Ani jeden z účastníků tvrzené kupní
smlouvy nevěděl o vynucení právního úkonu, pak se věc neposuzuje z hlediska
důvodů pro relativní neplatnost právního úkonu, ale absolutní neplatnost dle §
37 občanského zákoníku a již by nebylo nutné posuzovat podmínky platnosti z
hlediska důvodů zakotvených v ust. § 39 občanského zákoníku.“
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. K dovolání žalobce se písemně vyjádřila (rovněž prostřednictvím svého advokáta)
žalovaná. Předně zdůrazňuje, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně
správný a souladný se zákonem, zatímco žalobcova tvrzení v dovolání jsou zcela
zmatečná, neboť vycházejí ze znění občanského soudního řádu platného ke dni 31. prosince 2012. Dovolatel prakticky rekapituluje obsah jeho dosavadních podání
ve věci samé a rozhodnutí obou soudů. Žalovaná oponuje dovolací argumentaci
žalobce, vesměs stejnou, jakou užila v řízeních před oběma soudy.
Připomíná, že
dovolatel jako prodávající podepsal a nechal si úředně ověřit svůj podpis na
předmětné kupní smlouvě, dále pak vlastnoručně podepsal dva příjmové doklady,
na základě nichž obdržel kupní cenu za prodávanou bytovou jednotku, stejně jako
podepsal vkladový návrh. Žalovaná dále uvádí, že dovolatel s ní (jako s
pronajímatelkou) uzavřel dne 23. listopadu 2012 nájemní smlouvu, na základě
které si předmětný byt od žalované pronajal (na dobu určitou od 23. listopadu
2012 do 23. listopadu 2013). Žalovaná tedy nesouhlasí s argumentací dovolatele
ohledně neplatnosti převodní smlouvy a dovolatelův odkaz na rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 považuje za naprosto zbytečný
a právně irelevantní, neboť uvedené rozhodnutí na tento případ a vztah mezi
účastníky nepřiléhá. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud buďto dovolání žalobce odmítl,
anebo jej zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy, jejíž
platnost, respektive její uzavření dovolatel zpochybňuje, došlo před 1. lednem
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s.
ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Nutno ovšem také reflektovat judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“), podle které „Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve
spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako
přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních
lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Ústavního soudu“ (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz). Dovolací soud si je vědom značné subtilnosti dovolací argumentace dovolatele z
hlediska precizace předpokladů přípustnosti jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., nicméně (odhlédnuvše navíc od jím nesprávně citovaných ustanovení civilního
procesního kodexu) z jeho dovolání je zřejmé, že v základu spatřuje předpoklad
přípustnosti svého dovolání v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce
týkající se (vůbec) uzavření daného právního úkonu (kupní smlouvy), a pro
případ, že by tato otázka byla dovolacím soudem shledána nedůvodnou, pak v
pochybení odvolacího soudu z hlediska posouzení uvedené předmětné kupní smlouvy
jako platné, neboť skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z
nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, takové právní posouzení věci
neumožňoval, respektive zakládal posouzení věci ve smyslu § 39 obč. zák., a to
„v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou.“
Z formálního hlediska sice dovolatel odkazuje in concreto, a to navíc v
souvislosti s dovolací argumentací vztahující se k § 49a a 40a obč. zák., pouze
na rozsudek (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (publikovaný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 70/2011), avšak současně ve své dovolací argumentaci také namítá, že
(opakovaně z dovolání žalobce citováno): „Ani jeden z účastníků tvrzené kupní
smlouvy nevěděl o vynucení právního úkonu, pak se věc neposuzuje z hlediska
důvodů pro relativní neplatnost právního úkonu, ale absolutní neplatnost dle §
37 občanského zákoníku a již by nebylo nutné posuzovat podmínky platnosti z
hlediska důvodů zakotvených v ust. § 39 občanského zákoníku.“
Nelze tedy (v naznačeném kontextu) při posuzování toho, zda dovolání žalobce
vůbec splňuje zákonem stanovené náležitosti, postupovat příliš formálně,
pakliže v posledně označeném rozhodnutí dovolacího soudu je řešena také
problematika neplatnosti právního úkonu, byť ve zjevně jiné skutkové
souvislosti, než v tomto případě, když navíc odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (oproti nesprávnému mínění dovolatele) k aplikaci § 49a ve vztahu k
§ 40a obč. zák. - jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku -
nepřistoupil, neboť neshledal, že by žalovaná u dovolatele takový omyl
vyvolala, což paradoxně ani dovolatel ve svém dovolání netvrdí, byť takovou
aplikaci uvedeného režimu odvolacímu soudu přesto vytýká. S přihlédnutím k výše uvedenému lze však (se vší rezervovaností k dovolací
formulaci) dospět k závěru, že dovolání žalobce (ještě) splňuje zákonem
stanovené požadavky i v oblasti precizace předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., kterážto okolnost umožnila dovolacímu soudu zabývat se
jeho přípustností. Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude dále
rozvedeno – přípustné a je i důvodné. Ústavní soud např. v nálezu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16,
zaujal právní názor, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv
otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo
promítnout do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v
souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim
odvolací soud dospěl.
Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována
zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž
lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část
těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Posouzení, zda takto dovolatelem uplatněná dovolací argumentace může založit
přípustnost jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. vyžaduje, že ony (pro rozhodnutí) zásadně významné skutkové a právní okolnosti
případu budou v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku
vyloženy (obsaženy) v takovém (nezbytném) rozsahu a kvalitě, aby (i) dovolacímu
soudu bylo zřejmé, které právně významné skutkové momenty a jaké interpretační
a aplikační úvahy vedly nakonec odvolací soud k přijetí (vydání) napadeného
rozhodnutí, jež závisí na vyřešení předmětné právní otázky. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové)
závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že
podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z
rozhodných, respektive pro posouzení věci významných skutečností jsou pravdivé,
tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získané provedením
jednotlivých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března
2002, sp. zn. 30 Cdo 440/2001). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98,
připomenul, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř je tzv. souborné zjištění,
stejně jako to, kdy se v odůvodnění reprodukují jednotlivé důkazy, i
protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové
rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části
chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi
jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro
rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém
stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková
právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci.
Jestliže odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převezme (jako správný a
úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně,
avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový stav trpí defekty, ať
již popsanými v předchozím odstavci, anebo tím, že skutkové zjištění bylo de
facto vybudováno na opisu ze spisu, aniž by z odůvodnění (písemného vyhotovení)
rozsudku nalézacího soudu bylo zřejmé, která konkrétní dílčí skutková zjištění
a ze kterých důkazů byla prvoinstančním soudem zjištěna, a tedy z jaké množiny
logicky na sebe navazujících dílčích zjištění pak uvedený soud formuloval závěr
o skutkovém stavu věci, který podrobil právnímu posouzení, pak je v takovém
případě upřeno dovolacímu soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti
dovolání v dovolatelem vymezeném rozsahu. O takový případ se jedná i v této věci. Odvolací soud v daném případě vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, který ovšem zákonu odpovídajícím způsobem (v intencích § 157
odst. 2 o. s. ř. a shora již vyložené judikatury) skutkový základ věci řádně
nevyložil. Ač se jednalo o značně skutkově exponovanou věc, která si vyžadovala
opravdu pečlivá skutková zjištění z provedených důkazů, soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku ke skutkové stránce věci přistoupil zčásti formou
jakéhosi opisu ze spisu, čemuž ostatně nasvědčují formulace typu „z kupní
smlouvy...vyplývá“, „jak uvedla svědkyně K. Š.“, „svědkyně Š. taktéž vysvětlila
soudu“, „převzetí částky 456.000 Kč žalobcem v hotovosti...potvrdil ve své
výpovědi svědek O. K. Uvedl, že...“, „svědkyně L. Š. ve své výpovědi u
soudu...potvrdila skutkovou verzi žalobce, že...“ atd. Je třeba mít na paměti, že z toho kterého důkazu může vyplývat hned několik
okolností, informací, případně svědek může v rámci své výpovědi potvrzovat,
vypovídat, uvádět průběh toho kterého skutkového děje v tom či onom informačním
rozsahu, avšak z hlediska zjištěné skutkové stránky věci relevantní pro
následně učiněný právně kvalifikační závěr je pouze to, co konkrétně z toho
kterého důkazu bylo soudem vlastně zjištěno, případně proč soud žádné dílčí
skutkové zjištění z toho kterého jím provedeného a zhodnoceného důkazu neučinil
(např. z důvodu jeho nevěrohodnosti, nadbytečnosti, rozpornosti údajů atd.), a
jak takové dílčí skutkové zjištění následně zahrnul do sumarizovaného závěru o
skutkovém stavu věci, jenž následně podrobil právnímu posouzení. Jestliže popsané defekty skutkového charakteru zatěžující rozhodnutí soudu
prvního stupně nebyly odvolacím soudem zjištěny a vyvozena z nich odpovídající
procesní náprava (zjevně formou vydání kasačního rozhodnutí), nýbrž odvolací
soud z takto defektně zjištěného skutkového stavu vycházel při rozhodování o
podaném odvolání, nelze za dané situace vyvodit jiný procesní důsledek, než
přistoupit ke kasaci obou rozhodnutí soudů. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je ovšem zapotřebí přihlédnout ještě k
následujícím okolnostem. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního
stupně, který sice v odůvodnění svého rozsudku mj.
uvádí, že se věcí zabýval i
z hlediska § 34 obč. zák., avšak své aplikační závěry v tomto směru zúžil
toliko na otázku, zda dovolatel předmětnou kupní smlouvu „podepsal“, aniž by si
- s přihlédnutím ke zcela zvláštním okolnostem tohoto případu - vyjasnil
otázku, který z účastníků vůči komu byl vlastně navrhovatelem a kdo zase
nepřítomným adresátem návrhu, a zda vůbec (při těch tvrzeních účastníků a
svědků, jak se podávají z obsahu procesního spisu) došlo (dojít vůbec mohlo
mezi nepřítomnými účastníky) ve smyslu § 43c a násl. obč. zák. k uzavření
předmětné kupní smlouvy. Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,
dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o
převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením
konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření
smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za
sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci
a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace
jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v § 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více
osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá
z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je
podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh
určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím
návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti
okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
1875/2005). Již v rozsudku ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo
rozhodnutí 17) Nejvyšší soud judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou,
které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z
něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči
nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o
převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu
nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou
formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní
důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy
účastníků na téže listině.
Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu
nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu
(obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou
formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému
navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na
uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na
uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o
podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh
nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25
Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K
tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí
nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného
jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí
návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s
jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro
jeho přijetí, byla učiněna včas“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017). Teprve po vyjasnění toho, zda předmětná smlouva byla ve smyslu shora uvedeného
uzavřena, měl odvolací soud, respektive soud prvního stupně se důsledně zabývat
otázkou její neplatnosti, a to s ohledem na vyjasnění, zda nesoulad mezi kupní
cenou uvedenou v kupní smlouvě (456.000,- Kč) a tím, co mělo být žalovanou
stranou tvrzeno (ale z výše vyložených důvodů právně relevantním způsobem
nebylo promítnuto do odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního
stupně) stran fakticky vyšší kupní ceny (606.000,- Kč, respektive při soudem
prvního stupně učiněné formulaci, že: „Jak uvedla svědkyně K. Š., v částce
456.000 Kč se mělo jednat o první splátku kupní ceny bytu, kdy další splátka
měla být ve výši 150.000 Kč...“), vykazuje (vykazovat může) prvky simulovaného
právní jednání, a to ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo
2216/2007, formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní
smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle §
46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto
formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti
disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném
vyhotovení kupní smlouvy. V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz
129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti
uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá
kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s
cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném
vyhotovení.
Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah předstíraného (simulovaného) a zastřeného
(disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u
simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného
úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§ 40 odst. 1, § 46
odst. 1 obč. zák.; k tomu srov. pro zajímavost např. rozsudek Nejvyššího soudu
Slovenské republiky ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in
www.supcourt.gov.sk). Nejvyšší soud dále v poměrech předchozí civilní úpravy ustáleně zaujímá právní
názor, že vzniknou-li pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který
formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné
posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda
nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní
úkon. V usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, Nejvyšší soud
vyslovil právní názor, že směřovala-li vůle účastníků smlouvy k jejímu uzavření
za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavření
smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavírána za cenu,
kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli. Z uvedeného vyplývá, že k jednání „naoko“ - k simulaci - může dojít i tehdy,
jestliže účastníci předstírají (simulují) uzavření písemné kupní smlouvy se
sjednanou kupní cenou za předmět koupě, ačkoliv se ve skutečnosti dohodli na
zcela jiné kupní ceně (vyšší nebo nižší peněžité částce). Při zjištění
nesouladu mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků o základní náležitosti
kupní smlouvy o převodu nemovitosti - kupní ceně, je třeba dospět k právnímu
závěru o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu ustanovení § 40
odst. 1 obč. zák., neboť (v tomto případě zastřený) právní úkon (smlouva o
převodu nemovitosti) nebyl učiněn v písemné formě, jak vyžaduje ustanovení § 46
odst. 1 obč. zák. Je zjevné, že z tohoto (byť dlouhodobě judikaturou rozebíraného) pohledu se
věcí soud prvního stupně, ale ani odvolací soud věcí nezabýval, což jde rovněž
na vrub věcné správnosti obou rozhodnutí. Odvolací soud, respektive soud prvního stupně ani odpovídajícím způsobem - s
ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu -
nevyhodnotil, do jaké míry mohlo mít faktické jednání manželů J. a O. K. vliv
na právně relevantní rozhodování dovolatele (pakliže by byla vyjasněna otázka,
že kupní smlouva uzavřena byla a pochybnosti stran sjednané výše kupní ceny, s
přihlédnutím k obligatorní písemné formě právního úkonu, by byly rovněž
vyjasněny ve prospěch závěru, že ani z tohoto důvodu převodní smlouva není
postižena absolutní neplatností), pakliže (byť na podkladě defektně zjištěného
skutkového stavu) mj. v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobce „jednal v
omylu, vyvolaném lstivým jednáním manželů J. a O. K., kteří namísto, aby
použili předmětnou nemovitost žalobce k ‚pouhému‘ zajištění půjčky pro potřeby
vyplacení exekuce, zprostředkovali přímý prodej této nemovitosti třetí osobě
(žalované).
Žalobce však podepisoval předmětnou kupní smlouvu v domnění, že se
jedná o smlouvu, která má toliko zajišťovat půjčku ve prospěch L. Š.“ Přitom
dovolatel v obou řízeních na určitou souslednost a nestandardnost kroků osob,
jež se mezi sebou znaly, poukazoval, přičemž způsob, jakým měla být dovolateli
kupř. vyplacena kupní cena (přes jakési dvojí zprostředkování, v hotovosti
atd.), to vše též s přihlédnutím k majetkové trestné činnosti (podvody,
zpronevěry) jedné z takto činných osob (jak se o tom zmiňuje soud prvního
stupně na str. 6 odůvodnění svého rozsudku), měly vést soud prvního stupně
(odvolací soud) k opravdu náležité obezřetnosti při posuzování tohoto
(okolnostmi nestandardně prozařujícího) případu. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.