22 Cdo 1611/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve
věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 697 97 111, proti
žalovaným: 1) Aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí, občanské sdružení, se sídlem ve
Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, IČO: 45235279, 2) B. P., oběma zastoupeným
JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8,
3) B. Ř., 4) Ing. J. Š., oběma zastoupeným JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se
sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22, 5) J. V., 6) Ing. P. V., 7) L. Ch., 8) J.
D., 9) J. V., zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Jiráskovo náměstí 8, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2013, č. j. 8 Co
934/2013-570, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2013, č. j. 8 Co
934/2013-570, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. srpna
2013, č. j. 9 C 210/2005-535, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
srpna 2013, č. j. 9 C 210/2005-535, zastavil řízení proti žalovanému 9) J. V.
(výrok I.), zamítl návrh žalobce na určení, že je výlučným vlastníkem pozemků
parc. č. st. 349, parc. č. st. 607 a parc. č. st. 660 v k. ú. L., obci F. a
návrh žalobce na určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 341/8,
parc. č. 343/13 a parc. č. 343/14 v k. ú. L., obci F., které vznikly oddělením
od stávajících pozemků parc. č. 341/8, 343/13 a 143/14 na základě geometrického
plánu č. 1111-19/2011, vyhotoveného Ing. Stanislavem Kutálkem, schváleného
Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-
Místek dne 26. 9. 2011 pod č. 1891/11 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení a státu (výrok III. – VI.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní jsou jako vlastníci či
spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí, a jsou
právními nástupci původních vlastníků pozemků, jež existovaly ve stavu do roku
1965. Pozemky tvoří areál letiště ve Frýdlantu nad Ostravicí a v průběhu let
došlo k několika pozemkovým úpravám. Právní předchůdci žalovaných pronajali v
roce 1957 pozemky Krajskému výboru Svazu pro spolupráci s armádou za účelem
využití k letištní ploše. V roce 1965 jim stát vlastnictví k těmto pozemkům
odňal (vyvlastnil) postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stát však
nenechal zapsat své vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalobce proto hodlá
žalobou docílit změny zápisu v osobě vlastníka v katastru nemovitostí.
Manželé H., jedni z právních předchůdců žalovaných, uplatnili nárok na vydání
pozemků podle restitučních zákonů; Okresní úřad ve Frýdku-Místku jim však
sdělil, že jsou vlastníky pozemků, o jejichž vydání žádají, neboť sice došlo k
přechodu vlastnictví k nemovitostem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.,
tato změna však nebyla zaevidována na listu vlastnictví a vlastníkem tak je
osoba, která byla ke dni 24. 6. 1991 zapsána jako vlastník v katastru
nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti sice v roce
1965 přešly na stát, ten však svým dalším nedůsledným postupem znemožnil
původním vlastníkům, případně jejich právním nástupcům, uplatnit své nároky
prostřednictvím restitučních zákonů. Postupem svých orgánů navíc ve vztahu k
žalovaným (jejich právním předchůdcům) vystupoval ve více případech po dobu
dalších dvaceti let způsobem, který v nich utvrdil přesvědčení, že jsou
skutečnými vlastníky předmětných nemovitostí. Odkázal přitom na závěry
vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011 ze dne 17. 4.
2013, ve kterém je podrobně rozebrána problematika principu dobré víry
jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích II., IV., V. a VI. potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s
jeho právním závěrem týkajícím se odpovědnosti státu za jeho akty ve vztahu k
občanům. Konstatoval, že „žaloba nebyla zamítnuta proto, že by snad soud
prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní,
ale proto, že stát svým nedůsledným postupem nedovršil proces přechodu
vlastnictví, když byl v tomto po dobu čtyřiceti let naprosto nečinný, ale
naopak svými úkony vzbuzoval přesvědčení, že vlastníky těchto pozemků jsou
osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud ve věci určení
vlastnického práva k nemovitostem odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího
soudu, v níž je rozhodováno podle zásady „nemo plus iuris ad alium transferre
potest quam ipse habet“. Nalézací soudy aplikovaly na daný případ zásadu
odpovědnosti státu za jeho akty vůči občanům, aniž by se přitom zabývaly
vydržením vlastnického práva žalovaných ke sporným nemovitostem, resp.
oprávněnou držbou právních předchůdců žalovaných.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí
práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnictví došlo před 1. lednem
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je co do vyřešení otázky existence
vlastnického práva v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.). Dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že je
důvodné.
Dovolací soud především konstatuje, že účelem určovací žaloby je odstranění
nejistoty v právním postavení účastníků. Tomuto účelu neodpovídá závěr
odvolacího soudu, podle kterého je sice žalobní návrh zamítán (žalobci není
přiznáváno vlastnické právo k dotčeným pozemkům), zároveň je ale konstatováno,
že vlastnické právo nepřísluší ani žalovaným, zapsaným v katastru nemovitostí. Celý spor je přitom veden o to, zda žalovaní (jejich právní předchůdci) nabyli
vlastnické právo k nemovitostem poté, co ho žalobce získal vyvlastněním od
právních předchůdců žalovaných. Jestliže podle odvolacího soudu žalovaní
vlastnické právo nenabyli, je jeho závěr o tom, že nepřísluší ani žalobci,
nesrozumitelný, a nejenže neodstraňuje nejistotu v právním postavení účastníků,
ale naopak ji silně prohlubuje. V posuzované věci je předmětem dovolání posouzení otázky nabytí vlastnického
práva k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvateli
jednajícími v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Je skutečností, že
judikatura Nejvyššího soudu nesdílela právní názor o možnosti nabytí
vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka pouze za podmínky dobré víry
nabyvatele, respektive o nutnosti poskytovat ochranu nabytým právům osoby
jednající v dobré víře (v zápis v katastru nemovitostí), a to i proti
vlastnickému právu původního vlastníka. Následně došlo k významnému judikaturnímu posunu, neboť všechny senáty
Ústavního soudu dospěly k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince
2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru
nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do
katastru nemovitostí coby právní důsledek aplikace principu právní jistoty a
ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 nebo nález Ústavního soudu ze dne
10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15 – oba uveřejněné na nalus.usoud.cz). V rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (toto a další níže
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud již tento právní závěr
respektoval. Nelze však dále přehlédnout, že již Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (dále jen „nález ÚS“), dovodil, že ve věcech možného
nabytí vlastnického práva od neoprávněného bude potřeba zohlednit jak určité
obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všech případy řešeného typu,
tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu (bod 39. nálezu
Ústavního soudu). Dále uvedl, že „dobrověrné nabytí vlastnického práva a
vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva,
založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech
nachází oprávněná držba (bod 56. nálezu Ústavního soudu)“.
V zásadě přitom platí, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva
je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka
bezúplatně, neutrpí ve většině případů poskytnutím ochrany skutečnému
(naturálnímu) vlastníkovi újmu (srov. nyní § 984 odst. 1 o. z.). Navíc
dobrověrné nabytí předpokládá převod práva (např. kupní smlouvu), nikoli třeba
jen přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Dědic totiž vstupuje
pouze do těch práv a povinností, které příslušeli zůstaviteli. Jestliže
nalézací soudy nechtějí žalobci ve sporu s žalovanými přiznat vlastnické právo,
přestože uzavřely, že ho žalobce nabyl na základě vyvlastnění, musí se podrobně
zabývat okolnostmi, ze kterých žalovaní vyvozují existenci svého vlastnického
vztahu k nemovitostem. Z výše uvedeného se dále podává, že podmínkou dobrověrného nabytí vlastnického
práva je především dobrá víra, která se posuzuje i s ohledem na existenci držby
(oprávněné) věci (srov. bod 56 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012). Podle § 129 odst. 1 obč. zák. „držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.“
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnost se má za to, že držba je oprávněná.“
Z výše uvedeného se podává, že podmínkou dobrověrného nabytí vlastnického práva
je především dobrá víra, která se posuzuje i s ohledem na existenci držby
(oprávněné) věci (srov. bod 56 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012). Z ustálené judikatury vyplývá, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus
possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro
jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, dovodil: „Pro vznik držby je
nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus
possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí
(corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen
fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i
ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo
jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a
jeho jménem (například jako jeho nájemce).“
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli (tedy zda měl
držitel držbu oprávněnou), Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku
ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož „při hodnocení dobré
víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti,
kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat,
neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že
mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců
[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5,
str. 152)]. Lze rovněž připomenout, že v nálezu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10,
Ústavní soud uvedl, že „pojem dobrá víra a vydržení je z povahy věci nutno
interpretovat (pozn. např. ve věcech, ve kterých se stěžovatel dovolává dobré
víry mezi lety 1948 – 1989) v souvislosti s poměry v totalitním státu, tedy ve
spojitosti s neexistencí státu právního a demokratického“. I sám Ústavní soud
konstatoval – kupříkladu – v bodu 38. nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. l11. 2010, že ústavní konformní řešení toho kterého případu vyžaduje vzít v
úvahu charakter minulého nedemokratického totalitního režimu. I v posuzované věci je proto nutné hodnotit dobrou víru s ohledem na existenci
držby (a to, zda byla tato držba oprávněná). V první řadě není z napadeného rozhodnutí zřejmé, o jakou právní skutečnost
žalovaní nabytí vlastnického práva, nepochybně jim odňatého v roce 1965 státem,
opírali. V napadeném rozhodnutí především absentuje jakýkoliv závěr o tom, zda
žalovaní (jejich právní předchůdci) pozemky fakticky ovládali a zda měli vůli s
nimi nakládat jako s vlastními. Takový závěr musí být učiněn již z toho důvodu,
že pozemky měly být zahrnuty do plochy letiště, u kterého se jeví jeho užití
soukromými osobami jako značně nepravděpodobné. Jestliže totiž pozemky fakticky
užíval někdo jiný, měli mít žalovaní přinejmenším pochybnost o svém
vlastnictví, byť snad byli jako vlastníci evidováni v katastru nemovitostí; při
obvyklé opatrnosti by se totiž o to, proč pozemek užívá někdo jiný, zajímali. Ostatně nebylo ani prokázáno, že by snad o vyvlastnění nevěděli. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje následující:
Nalézací soudy založily své závěry o nepřiznání vlastnického práva žalobci
především na skutečnosti, že stát nedovršil proces vyvlastnění, jelikož
nenechal zapsat sám sebe v evidenci nemovitostí jako vlastníka [taková úvaha je
v rozporu se zněním § 6 vl. nař. 15/1959 Sn., podle kterého najatá věc přechází
do socialistického vlastnictví dnem, kdy rozhodnutí příslušného orgánu (§ 4
odst.
2 a 3 a § 5) nabude právní moci], a tím žalované (jejich právní
předchůdce) „ubezpečoval“ o jejich vlastnickém právu. Soud prvního stupně však
vzal v řízení za prokázané, že právním předchůdcům žalovaných (J. H., J. N., E. a A. H. a J. a M. Ch.) byla přiznána a následně vyplacena finanční náhrada za
majetek převedený do vlastnictví státu. I z tohoto důvodu nemohli být tito
právní předchůdci v dobré víře, že jim právo k pozemkům patří, a to přesto, že
nadále byli jako vlastníci vedeni v evidenci nemovitostí. Z rozhodnutí nalézacích soudů pak není možné zjistit, za jakých okolností a na
základě jakých titulů mělo následně dojít k převodům vlastnických práv z
jednotlivých právních předchůdců až na žalované. Soud prvního stupně pouze
konstatoval, že ze sbírky listin katastrálního úřadu „má za prokázaný vývoj
vlastnických práv u předmětných pozemků“, ale že „při zohlednění nesporných
tvrzení všech účastníků ohledně právních nástupnictví předmětných nemovitostí a
toho, že žalovaní jsou právními nástupci původních vlastníků pozemků, které
existovaly ve stavu od roku 1965, soud tímto důkazem bližší rozbor závěrů
tohoto dokazování do písemného odůvodnění rozsudku neprováděl“. Ze skutkových
tvrzení účastníků přitom mělo vyplývat, že původní vlastníci s pozemky „smluvně
disponovali“, nemovitosti byly následně „zahrnuty“ do dědických rozhodnutí a
dále „smluvně převáděny“. Předpokládají se tedy smluvní převody vlastnického
práva i jeho přechody v rámci dědického řízení. Mezi kterými osobami se tak
dělo, a za jakých podmínek a v jaké době k nim došlo, však z rozhodnutí
nalézacích soudů není možné zjistit. Vzhledem k tomu však nelze hodnotit
předpoklady existence držby (a to, zda byla tato držba oprávněnou) samostatně u
jednotlivých žalovaných. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není možné ani jednoznačně uzavřít,
zda bylo všem žalovaným (jejich právním předchůdcům) upřeno právo žádat
odstranění majetkových křivd, způsobených odnětím předmětných nemovitostí z
jejich vlastnictví podle vládního nařízení č. 15/59 Sb. V řízení bylo pouze
prokázáno, že Okresní úřad ve Frýdku-Místku sdělil dopisem A. a M. H. (jaký je
konkrétní vztah těchto osob k žalovaným není možné z napadeného rozhodnutí
zjistit – nalézací soudy je označují jako „právní předchůdce“, aniž by blíže
vysvětlily, k jakému titulu a k jakým žalovaným právní nástupnictví váží), že
protože je k 24. 6. 1991 zapsáno v katastru nemovitostí jejich vlastnické
právo, jsou vlastníky předmětných pozemků. Není tedy zřejmé, zda žalovaní či
jejich právní předchůdci oficiálně uplatnili (případně jakým způsobem)
restituční nárok a jaký byl výsledek takového restitučního řízení. Pouze na
základě dopisu okresního úřadu manželům H. nelze uzavřít, že by stát všechny
žalované (jejich právní předchůdce) udržoval v přesvědčení, že jim předmětné
pozemky náleží. Ostatně ani takto nesprávný postup státu by nebyl sám o sobě
způsobilý založit vlastnické právo žalovaných.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné co do jeho závěru o
neexistenci vlastnického práva k pozemkům jak na straně žalobce, tak i na
straně žalovaných, a neúplné co do skutkových i právních závěrů o nabytí
vlastnického práva žalovanými, dovolací soud je zrušil postupem podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.). Pro nové rozhodnutí věci bude podstatné uzavřít, zda žalovaní (jejich právní
předchůdci) nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům poté, co se jejich
vlastníkem stal žalobce na základě vyvlastnění. K tomu se nalézací soudy musí
jednoznačně vyjádřit k otázce oprávněné držby žalovaných, a to za podmínek
shora naznačených. Dovolací soud, aniž by předvídal výsledky rozhodnutí
nalézacích soudů, zdůrazňuje, že jestliže nalézací soudy opakovaně dospějí k
závěru, že žalovaní vlastnické právo některým zákonem či judikaturou
předpokládaným způsobem (dobrověrným nabytím vlastnického práva či vydržením)
nenabyli, bude namístě žalobě vyhovět. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.