22 Cdo 1489/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně obce Březová, se sídlem úřadu v Březové, Hamerská
104/38, identifikační číslo osoby 00573191, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, proti žalovaným: 1) V.
W., 2) D. W., a 3) V. W., zastoupených JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C
352/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
14. prosince 2011, č. j. 61 Co 373/2011-94, ve znění usnesení ze dne 23. ledna
2012, č. j. 61 Co 373/2011-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2011, č. j. 61 Co
373/2011-94, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2012, č. j. 61 Co 373/2011-103,
a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. září 2011, č. j. 14 C
352/2009-70, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala níže uvedeného určení s tím, že kupní smlouva o prodeji
dotčených pozemků (na kterých mají žalovaní chatu) žalovaným, kterou s nimi
uzavřela 7. 11. 1997, je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu se
zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích; uzavřel ji starosta obce bez souhlasu
zastupitelstva. Žalobkyně je tak nadále vlastnicí pozemků zde uvedených.
Žalovaní namítali, že pozemky od obce koupili jako právní nástupci předchozích
vlastníků chaty, kteří podmínky pro jejich odkoupení splnili; orgány obce o
prodeji chaty na uvedených pozemcích do vlastnictví žalované 2) věděly.
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
září 2011, č. j. 14 C 352/2009-70, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku
parc. č. 348/1 a pozemku parc. č. 348/2 v katastrálním území B., obec B.,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště
Karlovy Vary. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku
soudního poplatku.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně prodala kupní smlouvou ze 7. 11. 1997
žalovaným 1) a 2) předmětné pozemky (původně pozemek parc. č. 348). Žalovaní 1)
a 2) darovací smlouvou z 22. 8. 2003 darovali spoluvlastnický podíl na
předmětných pozemcích ve výši id. 1/3 svému synovi, žalovanému 3).
Původní nájemci pozemku, manželé B., požádali žalobkyni o odkoupení předmětného
pozemku a žalobkyně jim dopisem z 2. 9. 1997 sdělila, že zastupitelstvo
rozhodlo o prodeji pozemků současným nájemcům (vlastníkům chaty) za určitých
schválených podmínek a současně je vyzvala v případě zájmu k předložení
potřebných listin. Dříve, než došlo k uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku,
manželé B. kupní smlouvou z 14. 10. 1997 prodali chatu stojící na pozemku parc.
č. 348/2 žalované 2). Ve smlouvě uvedli, že pozemek již od obce odkoupí
kupující.
Soud vzal za prokázané, že žalovaní 1) a 2) nepožádali obec o převedení
předmětného pozemku do svého vlastnictví. Žalovaní nebyli nájemci předmětných
pozemků. Nebylo prokázáno, že by zastupitelstvo projednalo nebo vzalo na vědomí
kupní smlouvu uzavřenou mezi manžely B. a žalovanou 2) o prodeji chaty.
Žalobkyně nezveřejnila záměr prodat předmětné pozemky žalovaným. Soud dospěl k
závěru, že smlouva ze 7. 11. 1997, od které žalovaní odvozují své vlastnické
právo, je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku
(„obč. zák.“), neboť žalobkyně nezveřejnila svůj záměr prodat předmětné pozemky
právě žalovaným a tím porušila § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích,
ve znění účinném v době převodu. Soud se dále zabýval tvrzením žalovaných, že
nabyli vlastnické právo k pozemkům vydržením. Po posouzení věci podle § 134
odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaní si museli být
vědomi toho, že žalobkyně při převodu pozemků nedodržela postup podle § 36a
odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., když na ně převedla předmětné pozemky, aniž o
jejich prodej požádali, a že tak nebyly splněny zákonné podmínky pro uzavření
platné kupní smlouvy. Žalovaní tak nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, nestali se jejich
oprávněnými držiteli, a proto nemohli jejich vlastnictví nabýt vydržením.
Vlastnické právo nemohl nenabýt ani žalovaný 3) na základě darovací smlouvy z
22. 8. 2003, neboť i kdyby byl v dobré víře, že řádně nabyl vlastnické právo,
nebyla u něj splněna desetiletá vydržecí doba. Z uvedených důvodů soud žalobě
vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
14. prosince 2011, č. j. 61 Co 373/2011-94, ve znění usnesení ze dne 23. ledna
2012, č. j. 61 Co 373/2011-103(107), rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěrem, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní, jejímž jménem
jednal starosta obce, a žalovanými 1) a 2) ze 7. 11. 1997, je absolutně
neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., a to nejen z důvodu
uváděného soudem prvního stupně, tj. pro nedodržení požadavku zveřejnění záměru
obce prodat předmětné pozemky žalovaným (porušení § 36a odst. 4 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, v tehdy účinném znění), ale zejména proto, že právní
úkon starosty v této majetkoprávní věci nemohl být platný bez schválení
zastupitelstvem obce. A takové schválení nebylo prokázáno.
Žalovaní se nestali vlastníky předmětných pozemků ani na základě vydržení.
Nemohli být objektivně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jde o
bezvadný právní úkon za situace, kdy ani nepožádali o odprodej předmětných
pozemků, ačkoliv podle § 36 a 36a zákona o obcích, které oprávnění
zastupitelstva taxativně vymezuje, nemohli být na pochybách, že o prodeji
pozemků musí před uzavřením kupní smlouvy rozhodnout zastupitelstvo obce. I
když omluvitelný může být výjimečně i omyl právní, v dané věci, kdy zákon zcela
jednoznačně stanoví, že o nabytí a převodu nemovitostí rozhoduje
zastupitelstvo, tato neznalost jasného a nepochybného ustanovení omluvitelná
není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a
uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaní namítají nesprávné právní posouzení věci jak soudem prvního stupně,
tak soudem odvolacím. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně
posoudil otázku dobré víry žalovaných při držbě sporných pozemků a jejich omyl
při uzavírání kupní smlouvy nesprávně považoval za neomluvitelný. Závěr o
nedostatku dobré víry žalovaných, opřený pouze o zjištění neplatnosti nabývací
kupní smlouvy v důsledku nedodržení podmínek § 36a zákona o obcích, je zjevně
nepřiměřený s ohledem na v řízení nezpochybněná tvrzení žalovaných. V tomto
směru žalovaní poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1845/2011, 22 Cdo 2249/2009, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000. Odvolací soud se
nevypořádal a nezohlednil všechny relevantní skutečnosti tvrzené žalovanými
provázející uzavření kupní smlouvy se žalobkyní, které dokládají dobrou víru
žalovaných. Žalovaní sice nezpochybnili, že nepožádali o prodej sporných
pozemků do svého vlastnictví, tvrdili však, že tak učinili jejich právní
předchůdci manželé B., nájemci sporných pozemků, kteří informovali žalobkyni,
že chatu stojící na předmětných pozemcích převádí do vlastnictví žalované 2) a
že žalovaní 1) a 2) namísto nich odkoupí pozemky užívané spolu s chatou.
Žalovaní se osobně účastnili jednání zastupitelstva obce Březová a osobně
jednali se žalobkyní ve věci prodeje předmětných pozemků, přičemž žalobkyně s
nimi jednala jako se zájemci o koupi pozemků. Následně žalobkyně uzavřela se
žalovanými 1) a 2) kupní smlouvu, kterou jim sporné pozemky prodala. Text kupní
smlouvy připravila žalobkyně a v textu smlouvy žalované ujistila, že jsou
splněny všechny podmínky pro prodej pozemků žalovaným. Tak vyvolala u
žalovaných odůvodněnou dobrou víru, že jsou na základě uvedené kupní smlouvy
vlastníky předmětných pozemků. Žalovaní zaplatili žalobkyni kupní cenu. Dobrou
víru žalovaných posílil i fakt, že vlastnictví žalovaných zapsal katastrální
úřad do katastru nemovitostí. To, že soud k uvedeným skutečnostem nepřihlédl,
vedlo k vydání zcela formalistického rozhodnutí, které odhlíží od specifik dané
věci, odporuje ústavnímu principu spravedlivého soudnictví. Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, považuje za samozřejmé
a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních
rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných
skutkových okolnostech, a že obecné soudy jsou povinny udělat vše pro
spravedlivé řešení věci. Z uvedeného vyplývá, že žalovaní byli v době uzavření
kupní smlouvy v roce 1997 i po celou zákonem požadovanou dobu držby v dobré
víře, že jim pozemky vlastnicky patří. Nalézací soudy posoudily dopad nesplnění
podmínek § 36a zákona o obcích na postavení žalovaných příliš tvrdě.
Nezohlednily v jaké době a za jakého stavu právní úpravy došlo k uzavření kupní
smlouvy. Znění zákona o obcích v době uzavření kupní smlouvy neobsahovalo
žádnou sankci za nesplnění podmínky uveřejnit záměr prodeje obecního majetku. V
té době neexistovala k dané problematice žádná judikatura dovozující neplatnost
právního úkonu obce obcházejícího uvedené ustanovení. Proto nebylo možné
požadovat po žalovaných, aby si sami posoudili dopad zákonné úpravy, případně
odhadli vývoj budoucí judikatury dovozující neplatnost právního úkonu obce.
Uvedenou otázkou se zabývalo až rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
1999, sp. zn. 2 Cdon 1959/97. Z tohoto pohledu rovněž nelze zpochybňovat
objektivitu dobré víry žalovaných, zejména, když byli ze strany orgánů veřejné
moci ujištěni o bezvadnosti svého postupu. V tomto směru odkazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007. Vzhledem k
výše uvedenému je jejich omyl omluvitelný, neboť zachovali obvyklou opatrnost.
Žalovaní poukazují na nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, ve
kterém se odvolací soud nevypořádal s veškerými námitkami uplatněnými
žalovanými. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud otázku
omluvitelnosti omylu o právním stavu, vyvolaného orgánem obce (starostou); tuto
otázku dovolací soud ještě neřešil.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1
obč. zák.).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že „posouzení toho, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130
odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ
držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl
mít za následek vznik práva“ (rozsudek ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96, Právní rozhledy 11/1997). Podle judikatury může být právní omyl
držitele omluvitelný jen výjimečně. „Právní omyl může být omluvitelný i proto,
že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že
státní orgány znají právo“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu č. C 7481). S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze toto pravidlo
uplatnit i v případě omylu vyvolaném orgány místní samosprávy.
„V té souvislosti se kladou zejména dvě otázky. Prvá se týká relevance právního
omylu (error iuris) a druhá omylu o právu, tj. neznalosti práva (ignorantia
iuris). Omyl v právním stavu (error iuris), je-li se zřetelem ke všem
okolnostem omluvitelný, nepochybně relevantní je. Nabude-li někdo věci
neplatným právním úkonem, ačkoli se zřetelem ke všem okolnostem se mohl
domnívat, že je platný, bude v dobré víře. Naproti tomu ten, kdo jedná na
základě neznalosti zákona, jeho špatné znalosti, jeho nesprávné interpretace
apod., podle nikde nepsané, ale všeobecně uznávané zásady „ignorantia iuris non
excusat“ v dobré víře asi být nemůže“ (Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost
č. 10/1992).
Při posuzování omluvitelnosti omylu o platnosti právního úkonu je tak třeba
přihlížet ke všem okolnostem, za kterých byl uzavřen. V dané věci dovolatelé
vystupovali jako právní nástupci původních nájemců, kterým obec již nabídla
převod pozemků, a starosta obce jako orgán zastupující ji navenek (§ 103 odst.
1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) s nimi také tak jednal; mohli být proto
opodstatněně přesvědčeni, že podmínky k převodu jsou splněny (tedy že vystupují
jako nástupci svých předchůdců ve vlastnictví chaty, kteří podmínky splnili), a
to tím spíše, že katastrální úřad provedl na základě kupní smlouvy mezi nimi a
obcí vklad vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí. V řízení
nevyšlo najevo podezření, že by v této věci mělo docházet k nějakým machinacím
s obecním majetkem mezi dovolateli a předchozím vedením obce. Je tedy třeba
vyjít z toho, že i starosta, který s dovolateli smlouvu uzavíral, jednal v
přesvědčení, že podmínky k prodeji jsou splněny; ostatně obec napadla prodej u
soudu až po uplynutí desetileté vydržecí lhůty.
Za těchto okolností je namístě učinit závěr, že dovolatelé byli se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že smlouva je platná a že jim vlastnické právo k
pozemku náleží. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu