22 Cdo 2249/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyň: 1) J.Ř., 2) J.D. 3) K.T, zastoupených JUDr. Martinem
Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci VIII, Dolní Hanychov, České mládeže
135, proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v
Praze 1, Náměstí republiky 3, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10
C 157/2006, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2008,
č. j. 10 C 157/2006-127, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „s návrhem, aby
soud určil, že J.Ř. byl ke dni úmrtí vlastníkem budovy č.p. 62 na parc. č. 597
a parcely č. 597 a parc. č. 596, 595, 594 v k. ú. P., obci Kadaň, zapsaných na
LV č. 11000 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště
Chomutov“. Výrokem pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Právní předchůdce
žalobkyň J.Ř., bydlel nejprve sám, později s J.T., matkou žalobkyň, nejméně od
roku 1953 do roku 1958 v rodinném domě v obci M. Protože tato obec byla v
důsledku rozšíření důlní činnosti určena k demolici, „našel si“ opuštěný dům
č.p. 62, v k. ú. P. (šlo o tzv. konfiskát), do kterého se s J.T. a její první
dcerou, žalobkyní b), v roce 1958 odstěhovali. Poté se jim narodily další
dcery, žalobkyně a) a c), které zde vyrůstaly. J.Ř. byl rozhodnutím Okresního
soudu v Chomutově ze dne 7. prosince 1967, sp. zn. P 854/60, omezen ve
způsobilosti k právním úkonům. Jmenovaný nemovitosti užíval, aniž by byl jejich
vlastníkem, a podle výpovědi svědka T. M. si byl vědom, že jejich vlastníkem
není; státní orgány to přehlížely. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 129
odst. 1, § 130 odst. 1, § 132 odst. 1 a § 134 občanského zákoníku („obč. zák.“)
a uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. J. Ř. nemovitosti užíval bez právního
titulu a jejich vlastnictví, přes dlouhodobou držbu za okolností shora
uvedených, nevydržel, neboť nebyl jejich oprávněným držitelem. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne
13. ledna 2009, č. j. 23 Co 458/2008-158, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku pod bodem I. týkající se pozemku parc. č. 594, a změnil
jej v další části výroku pod bodem I. tak, „že se určuje, že J.Ř.vlastníkem
budovy č. p. 62, stojící na pozemku parc. č. 597, a vlastníkem pozemků parc. č. 597, 596 a 595 v katastrálním území a obci Prunéřov, zapsaných na LV 11000 u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov“. Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s
ním však pouze ohledně pozemku parc. č. 594; pokud jde o ostatní nemovitosti,
neshledal jeho právní závěr, že J.Ř vlastnické právo k nim nevydržel, správným. Po nuceném opuštění domu jmenovaný nečekal na přidělení náhradního objektu, k
němuž by tak jako tak muselo dojít, sám si „našel samotu“, tj. dům č.p. 62 s
přilehlými parcelami v k. ú. M.L., a začal je užívat jako svůj majetek. Dále
vyšel z přípisu Střediska geodézie pro okres Chomutov a Místního národního
výboru v Kadani z 25. 3. 1982, jímž byl J.Ř. vyzván k provedení zápisu
vlastnického práva k nemovitostem do operátů evidence nemovitostí, přičemž
důvod, proč k zápisu nedošlo, odvolací soud shledal v tom, že Ř. způsobilost k
právním úkonům byla omezena.
Vzhledem k tomu, že po dobu 46 let nemovitosti bez
jakýchkoliv výhrad užíval jako vlastní a neměl žádné pochybnosti, že mu
nemovitosti patří, svědčí to o jeho dobré víře, že je jejich vlastníkem. Nebylo
prokázáno, ale ani vyvráceno, že mu tyto nemovitosti byly přiděleny. Právní
posouzení věci uzavřel připomenutím presumpce dobré víry držitele vyplývající z
§ 130 odst. 1 věta druhá obč. zák.
U pozemku parc. č. 594 však odvolací soud konstatoval, že J.Ř. nemohl být v
dobré víře, že jej drží oprávněně, neboť sám v kopii snímku pozemkové mapy
vyznačil v kolonce „skutečný stav domu č.p. 62 v září 1989“, kterou doložil
svědek T.M., poznámku „MěNV“, čímž vyjádřil, že tento pozemek nepovažoval za
svůj, ale za majetek tamního městského národního výboru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že
sama skutečnost, že J. Ř. užíval nemovitosti, které si sám vyhledal za
zjištěných okolností, nemůže znamenat, že šlo o držbu oprávněnou, a to, že
nečekal na přidělení domu z důvodu demolice jeho původního bydliště, přičemž si
bydlení sám našel, neprokazuje jeho dobou víru, že je vlastníkem takto
nalezeného domu a přilehlých pozemků. Pokud byl v roce 1982 vyzván k provedení
zápisu vlastnického práva do katastrálních operátů, resp. do tehdejší evidence
nemovitostí tamního střediska geodézie, šlo nejspíše o úkony geodézie v rámci
tzv. Komplexního zakládání evidence nemovitostí, které mělo zmapovat vlastnické
vztahy pro účely národohospodářského plánování ve smyslu zákona č. 22/1964 Sb.,
o evidenci nemovitostí, přičemž k předložení listin prokazujících vlastnické
právo byli vyzýváni nejen vlastníci, nýbrž i uživatelé nemovitostí. Tato výzva
v daném případě vyvolala řízení o ustanovení opatrovníka právnímu předchůdci
žalobkyň; opatrovníkem byl ustanoven Městský národní výbor v Kadani, a pokud by
listiny, potvrzující vlastnické právo J.Ř. k předmětným nemovitostem
existovaly, jeho opatrovník by takové listiny k zápisu předložil. Při tom v
řízení nebylo prokázáno, že by nastaly okolnosti, z nichž by bylo možno
vyvozovat, že jmenovaný je vlastníkem nemovitostí. Dovolatelka dále cituje z
publikace „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“ a odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cdon 1178/96, 3 Cdon 395/96 a 22 Cdo
417/98. Uzavírá, že v prosté skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyň
nemovitosti užíval a nikdo mu v tom nebránil, nelze spatřovat důkaz jeho dobré
víry, že byl jejich vlastníkem. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/87, z něhož plyne, že k naplnění dobré víry
samo o sobě nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitostem bylo dlouhodobě
vykonáváno, aniž by vlastník v jeho výkonu bránil. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, kterou změnil rozsudek
soudu prvního stupně a aby v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalobkyně; jeho přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu v
té části jeho výroku, kterou potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně
pozemkové parcely č. 594. Namítají, že odvolací soud měl ohledně tohoto pozemku
aplikovat § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. s tím, že v pochybnostech je třeba
vycházet z toho, že držba je oprávněná. Jestliže odvolací soud dovodil, že
jejich právní předchůdce nebyl v dobré víře na základě důkazu předloženého
svědkem T. M., tj. kopie snímku z pozemkové mapy s vepsanou poznámkou „MěNV“,
pak tento důkaz budí pochybnosti z hlediska, zda tuto poznámku učinil
jmenovaný.
O tom, že J.Ř byl ohledně předmětného pozemku v dobré víře o svém
vlastnictví svědčí to, že na jeho spodní hranici postavil bránu, kterou vstup
na své pozemky uzavíral, 46 let jej obhospodařoval, vysázel zde sad ořešáků,
které pěstoval a sklízel. Neměl tudíž jakékoliv pochybnosti o tom, že jde o
jeho pozemek a byl tedy držitelem oprávněným. Dovolatelky navrhují, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým rozhodl o
předmětném pozemku, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí. Ve vyjádřeních k dovolání, která podaly všechny účastnice řízení, vzájemně
navrhují, aby dovolací soud dovolání protistrany zamítl, a v podstatě opakují
svoji dovolací argumentaci. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení č.l. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalobkyň není přípustné, dovolání
žalované, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné. Žalobkyně napadají rozsudek odvolacího soudu v části týkající se pozemku p. č. 594. V této části je rozsudek odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutím, a dovolání
by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které
žalobkyně také poukazují. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení
právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při
posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4,
§ 243a odst. 2 o. s. ř.). Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo
navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost
dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Dovolací soud
přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen
v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V daně věci žalobkyně nevymezily právní otázku, která by z napadeného rozsudku
činila rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; v podstatě jen
polemizují se skutkovým zjištěním, že v roce 1989 jejich právní předchůdce
údajně věděl, že sporný pozemek patří státu; ani z obsahu dovolání se žádná
právní otázka, způsobilá navodit zásadní význam napadeného rozhodnutí,
nepodává. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací
soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. K dovolání žalované:
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Je li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že „posouzení toho, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130
odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ
držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl
mít za následek vznik práva“ (rozsudek ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96, Právní rozhledy 11/1997). Držitel musí být v dobré víře, že je tu
takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod
vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o
omyl právní. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním
orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo. Dovolací soud již dříve vyslovil, že při posuzování dobré víry držitele v době
po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby
nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických
vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní
úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené
normy) a konečně kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i
právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1329). V takovém případě nelze na držitele
klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční
a vžité principy občanského práva. Z tohoto hlediska je třeba pohlížet v dané
věci i na držbu právního předchůdce žalobkyň. V dané věci odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalobkyň byl nucen
z důvodu demolice obce M.
opustit dům v této obci, a za tento dům bylo nutno
přidělit mu náhradu; on se však ještě před rozhodnutím o náhradě (jehož
existence nebyla prokázána ani vyvrácena) ujal opuštěných nemovitostí, ohledně
kterých je nyní vedeno řízení. Tehdejší stát – Místní národní výbor v Kadani –
tento stav respektoval, považoval jej za vlastníka, takto s ním jednal a
dokonce jej vyzval, aby nechal své vlastnické právo zapsat do tehdejší evidence
nemovitostí. Odvolací soud též zjistil, že o přídělech nemovitostí v té době
nebyla vedena řádná evidence, nebyly vyznačovány ve veřejných knihách, a dnes
tak nelze vyloučit ani potvrdit, že předchůdci žalobkyň byly tyto nemovitosti
přiděleny; za této situace je třeba přihlédnout i k zákonné presumpci dobré
víry držitele. Proto není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že držba
předchůdce žalobkyň, trvající nerušeně téměř padesát let, byla oprávněná. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části napadené
dovoláním žalované správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v této
části zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání
žádné ze stran nemohlo být vyhověno; obě strany pak byly částečně úspěšné v
obraně proti dovolací argumentaci protistrany (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu